Pohádkové podobenství: Vysloužilý voják se vydá do pekla zachránit duše dvou pošetilých dívek, které v touze po ženichovi lehkomyslně naletěly ďábelskému mámení.
Odlehčené pohádkové ladění pomophly dotvořit i stylizované ateliérové dekorace podle výtvarných návrhů Josefa Lady.

Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu


Novátorství a snaha po originalitě jsou v naší filmové tvorbě dosud vzácnými hosty. U filmové adaptace Drdových "Hrátek a čertem" je proto tím radostnější setkání s originalitou hned dvojí: ve výběru námětu i ve způsobu zpracování. Námětem je dnes již proslulá pohádková komedie Jana Drdy, která v podmínkách doby svého vzniku - za nacistické okupace - byla psána jako zřetelný jinotaj, zesměšňující společenské typy současnosti. Tak vznikla hra vzácného druhu - úsměvná pohádka pro dospělé, svěží, aktuální a hlavně - bytostně česká.
Stejně tak, jako našla starobylá pohádka o Čertovi a Káče svého mistra v Janu Drdovi, našla i Drdova komedie své filmové mistry v tvůrčím kolektivu režiséra Josefa Macha, především v samotném režisérovi (který se jako výrazný novátor projevil již v hudebním filmu "Rodná zem"), dále ve výtvarníkovi - národním umělci Josefu Ladovi a v neposlední řadě i hudebním skladateli Jiřím Srnkovi a kameramanu J. Stallichovi. Film se stal dílem opravdu kolektivní nápaditosti, každý účastník přispěl pozitivně svou troškou do mlýna.
Nejvýraznějším nápadem filmových "Hrátek a čertem" je situování děje do kreslených dekorací. Promyšleně naivní, prostinké a básnicky křehké kompozice Josefa Lady neodolatelně kontrastují s "opravdickými" herci, kteří jsou stylisovaně maskováni tak, aby do tohoto prostředí zapadli v harmonickém barevném souzvuku. Spojením obou prvků (a zároveň jejich protikladem vznikla nové umělecká realita. které dále zdůraznila ironický a jinotajný charakter pohádky. Jinak v Drdově a Machově scénáři proti dramatické předloze v podstatě nezměněné; autoři pouze rozvinuli děj tak, aby poskytoval co nejvíce příležitostí výrazovým možnostem filmu, zachovali však v působivé obrazové nadsázce Jedinečné charaktery postav i a jejich jadrnou řečí.
Koncertu svérázných Drdových postav odpovídá ve filmu dobře znějící soubor hereckých výkonů, jehož kladem jsou jak nadprůměrné výkony jednotlivců, tak i důsledně jednotné, stylové režijní vedení hereckého kolektivu. V čele souboru je nejdůležitější postava vysloužilce Martina Kabáta, která je velkou příležitostí i úspěchem Josefa Beka. Furiant i rozšafa, světoběžník s oběma nohama na tvrdé a krásné zemi, ale především dobrý člověk - to je Bekův hrdina, spravedlivý ve své chybující lidskosti.
A tady máme obě děvčata naší hry: princezničku Dišperandu Aleny Vránové a Káču Evy Klepáčové. Holky jako lusk, které pro pěkného ženicha jsou ochotny upsat duši čertu, kdyby nebylo statečné ho Martina, který je vyrve peklu z drápů. Rozmarné, vervní ženství těchto půvabných postav dalo oběma mladým herečkám možnost dokázat, že dovedou vytvořit plnokrevné charaktery. Dlužno podotknout, že se jim to podařilo mnohem lépe než v jejich předchozích filmových rolích. Scény Káči s čerty (zejména a elegantním Luciem), ale i Dišperandy se Školastykem jsou prosvětleny hravým humorem opravdu "čertovského" ladění.
Pokrytecký poustevník Školastykus je "svatým mužem", který důsledně odmítl pekelné svody nastrojené Luciem a odolá i svůdným vidinám krásných žen. Národní umělec František Smolík mistrně vystihl dvojí tvář Školastykovu, o němž Martin Kabát říká, že je svatý, ale nelidský. Egoistický asketa nemá totiž pochopení pro lidské slabosti a myslí si, že celý ráj je rezervován jen pro něho. Ve svatém rozhorlení nad nepravostmi hříšně tělesných lidi si rouhavě dláždí cestu rovnou do pekla, od něhož ho zachraňuje teprve lidsky hříšný Martin.
"Hroznej arcimordýř" - jak se sám tituluje = jinak budižkničemu a loupežník Sarka Farka je v podání Jaroslava Vojty zdařilým přetlumočením této jeho oblíbené jevištní postavy do filmu. Zde ho vidíme dočasně zkamenělého po nezdařeném přepadení "éxportního" čerta Lucia (Josef Vinklář). Je to nový. ale dobře působící trik, stejně jako zázračné "rozdvojení" Luciovo. Ve stylisovaném prostředí filmu působí tyto i mnohé další triky neotřele, přitahují i rozveselují. Škoda, že režisér Mach nebyl ve stylisaci prostředí i postav zcela důsledný; několik "reálných" dekorací narušuje jednotu i nadsázkový účin filmu. Fantasticky zakroucené obydlí loupežníkovo, se skluzavkovitými východy a lepenkovými zdmi, je vzorem, který měl být všude dodržen.
Nejrozsáhlejší a nejpestřejší je ovšem svět čertů, ďáblů a ostatních zplozenců pekla, ostatně ne nepodobný světu lidskému, alespoň v rozlišení jejich charakterů i "společenského postavení". Pekelnou chudinu zastupují venkovští čerti Omnimor a Karborund, rodní potomci Jiráskových vodníků z "Lucerny", kteří jsou v podání Františka Filipovského a zejména Stanislava Neumanna vykresleni jako konzervativní strejci, povedené karikatury obdobných lidských protějšků.
Ďábelská "honorace" - zpupný a hloupý samovládce Belzebub (Lad. Pešek), prohnaný, hladký diplomat doktor Solfernus (Vlad. Ráž) a vojácky nabubřelý pekelný generál Belial (Rud. Deyl ml.) jsou věrným obrazem lidských urozenců stejného rodu. Celá ta pekelná chasa je však se svými praktikami i čáry dočista na hromadě před nebojácným lidstvím Martina a Káči.
Líc pekelného světa zastupuje zlidštělé nebe v podobě cudného anděla Teofila; božsky spravedlivého jelimánka zde hraje Antonín Šůra s přitažlivou prostotou, ale i vynalézavým gestem. Je zvlášť vtipně maskován jako venkovský kluk-ministrant v komži a důkladných vysokých botách!
Stylisace Machova a Stallichova obrazu, který je vtipnou podívanou v tom nejlepším slova smyslu, je rovnocenně doplněna až do grotesknosti vystupňovanými motivy i zvukomalebnými střípky skladatele Jiřího Srnky.
"Hrátky a čertem" jsou pestrou, přitažlivou podívanou. Poctivé dílo, vynalézavě podané, které rozesmává a prosvětluje hlediště kina vírou v zdravý lidský rod. Lahodný, řízný truňk, který nechť slouží ke zdraví publiku i filmovým tvůrčím pracovníkům.

Autor/Zdroj: Dvořák Ivan/dobová recenze