Mladý vězeňský dozorce sní o majáku na mořském pobřeží. V zaměstnání cítí s uvězněnými a doma týrá psa. Jednoho dne se všechno změní.... Provokativní zobrazení rozvráceného charakteru (ukázněný a výborný výkon J. Hrzána) - zvláštní a mimořádný film. Po jeho natočení se režisér I. Renč už k režii hraného filmu nedostal.

Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu

(ČTV uvádí:28. dubna 1992)
Dva měsíce poté, co se v kinech objevil celovečerní debut režiséra Filipa Renče Rekviem pro panenku, se poprvé dostává na televizní obrazovky celovečerní debut jeho otce Ivana Renče, film Hlídač. Byl natočen v roce 1970, v kinech se hrál zhruba jeden rok a pak se na něj zapomnělo. Což je velká škoda, kterou je třeba napravit.
Ivan Renč vystudoval na pražské FAMU kameru a po absolutoriu začal pracovat v animovaném filmu. Tato oblast byla vždy jeho doménou a dosáhl v ní také pozoruhodných výsledků (připomeňme alespoň Zlatého berlínského medvěda za snímek Loutka, přítel člověka). Na přelomu let 1969 a 1970 dostal poprvé a naposledy příležitost natočit hraný film podle vlasmfho námětu a scénáře.
Děj filmu Hlídač se odehrává na přelomu dvacátých a třicátých let. Jeho hrdinou je mladý muž jménem Josef Vildomec. Již v dětství si hrál na hlídače vězňů a když dospěl, stal se jím doopravdy. Na rozdíl od ostatních bachařů se však Josef k vězňům chová až s nemístnou laskavostí. Své sadistické choutky si vybíjí až doma na svém psu, kterého vždy po návratu ze služby nemilosrdně ztýrá. Až když jeden uprchlý vězeň svede jeho ženu, zanechá mladý hlídač své laskavosti. Přestává snít i o tom, že je ušlechtilým a obětavým strážcem majáku - což byla dříve hlavní náplň jeho duševního života. Začne se chovat k vězňům se stejnou krutostí jako jeho kolegové. Se psem se naopak mazlí. Jak praví v režijní explikaci Ivan Renč, „stává se z něj naprostý realista".
Role Josefa Vildomce se stala hereckým koncertem Jiřího Hrzána, který zde podává svůj životní výkon před filmovou kamerou. Film o podivném hrdinovi (psychopatovi?, snílkovi?, idealistovi?) je samozřejmě také metaforou. Stejně jako příběh pana Kopfrkingla z Herzova a Fuksova Spalovače rnrtvol jej můžeme vnímat a interpretovat v několika rovinách. A tak to má být. Každý divák sleduje svůj vlastní film, každému, co jeho jest...
sdk Cinema 1992/4/51

Autor/Zdroj: sdk/Cinema