Nepřekonatelná adaptace hrůzostrašné gotické romance Mary Shelleyové o „vědci, který se rozhodl stvořit člověka dle obrazu svého a bez pomoci boží“, zpracovává jen část předlohy (vynechává arktický rámec, motiv netvorovy touhy po družce atd.). Snímek vznikl na motivy divadelní hry Peggy Weblingové a pozměňuje vyznění románu, v němž je původcem zla vědou posedlý, na Boha si zpupně hrající vědec, přičemž se jeho výtvor, homunkulus, stává pouze „zprostředkovatelem“ zla a hrůzy. Původní verze se po zkušebních projekcích dočkala řady zásahů a navíc k ní byl připsán varovný prolog pro diváky se slabšími nervy a přilepen nepatřičný happy end oslabující tragické vyústění. – Navzdory tomu natočil James Whale na svou dobu značně morbidní a „hříšný“ horor, zahrnující veškerá frankensteinovská poznávací znamení (opakující se ve všech pokračováních): jiskřící difuzory ve futuristické laboratoři, zvlčilý dav s pochodněmi a samozřejmě i hranatě zploštělou masku s elektrodami na netvorově krku. Masku homunkula každý den tři hodiny vytvářel Jack Pierce z bavlny a kolodia a Boris Karloff se v něm doslova protrpěl ke skvělému, procítěnému ztvárnění nejslavnějšího monstra všech dob. Film, inspirovaný německými předchůdci Kabinet doktora Caligariho (1919) a Golem (1920), dnes již svým důrazem na vertikálně rozvrženou scénu a na expresionistické stíny nikoho nešokuje, ale i po více než sedmdesáti letech stále fascinuje.
-tse-, Filmový přehled 2005/2