Tovární komplex těžkého průmyslu, bludiště železných konstrukcí. Právě nastupuje ranní směna. – Je to poněkud nezvyklé a překvapivé pozadí pro titulek uvádějící název této televizní hry Oldřicha Daňka Druhá první dáma. Zkušený dramatik tentokrát vytěžil z drsného a prašného prostředí, které nám ukazují většinou dokumentaristé, docela jiný příběh. Jemný – až něžný.

Příběh o dvou lidech, už dospělých a tedy už životem poučených do té míry, aby už nepropadali přílišným citovým iluzím. Toužili, ale více už se báli pokusit se znovu o další vztah. Přesto se pokusí. A to je důležité, ať už to dopadne jakkoli. Pokusí se stvořit to, o čem mysleli, že je už nepotká. Takové si je autor O. Daněk zvolil, protože, jak sám říká: „...hledání nových vztahů k lidem, k věcem, ke skutečnostem je vlastně život. Když je nehledáme doopravdy, nežijeme“. Hra je však zároveň napsána také o mnohotvárnosti života, o schopnosti proměňovat se. O tom, že v nás všech je obsaženo i dobré i zlé, že nejsme v podstatě tím, co v nás zdůrazňuje náš vlastní mravní postulát.

Že by z těch dvou mohla být dvojice, nezdá se pravděpodobné. Jana Kalvodová ve svých odvážných šatech s náušnicemi, ve střevících a s jehlovými podpatky, se vůbec nehodí do kanceláře mistra staré ocelárny Václava Tomka. I on sám považuje její eleganci za poněkud nepatřičnou, stejně jako její módně lehkovážný způsob chování. A nijak se tím netají. Když se po čase setká s její sestrou, na první pohled v ní objeví ženu, jakou si vždycky přál. S ní si porozumí hned...

Zdroj – Časopis ČST 18/1980 – str. 7