Svým filmem Asfaltová džungle vytváří John Huston chmurně pesimistický gangsterský příběh. Zločinec za pomoci odborníků na vloupání chystá "dokonalou" krádež šperků. Po činu chce jeden z gangsterů zmizet i s kořistí. Dojde k poslednímu střetu, kterému nakonec padnou za oběť všichni členové gangsterské bandy.
Zajímavostí filmu je, že John Huston byl prvním režisérem, který ke ztvárnění psychologie zločince zvolil hledisko gangstera. Vznikl tím nový žánr.

Ceny: MFF Benátky 1950: nejlepší herec (Jaffe)

Asfaltová džungle se podobně jako přechozí Hustonův film noir Key Largo (1948) soustředí na psychologické pohnutky postav, které se setkávají coby „cizinci", aby naplnily děj gangsterského příběhu. „Svět Asfaltové džungle je neustálá noc - slunce je vyhnáno," charakterizuje podmanivě „podsvětní" atmosféru filmu kritik Richard T. Jameson. „Neslyšíme ani větříček - jen sirény, směřující k nějakému nespecifikovanému zlu. Nebe v úvodních záběrech je jen trochu světleji šedé než asfalt (…) Ocitáme se v klaustrofobní náladě nejmenovaného středozápadního města, které je paradigmatem pro poválečné neorealisticko-alegorické chápání ,každého města v moderním světě.´ Jít tím městem znamená umazat si šaty, dýchat znamená riskovat zápal plic, vydělávat peníze nebo je potřebovat znamená provinit se. Huston nás uvádí do světa, kde zločin je koneckonců jen formou lidského snažení…"
Všechny postavy filmu jsou oběťmi okolností, neschopny vůle k sebepoznání v tragikomickém profitování z druhých. Vedle hvězd jako Sterling Hayden či Louis Calhern se tu objevuje i mladičká Marilyn Monroeová jako „půvabná kost" Angela, milenka jednoho z gangsterů.
Po premiéře filmu býval Huston kritizován za to, že se příliš vlídně staví ke zločincům. Sám si problém zdůvodňoval faktem, že „člověk může proniknout do světa zločinů nebo nemorálnosti jedině tehdy, když se pokusí mu plně porozumět". Tím, že je pochopíme, nutně se s námětem či s postavou podle Hustona „ztotožňujeme. (…) Lidé se báli toho, co v nich Asfaltová džungle probouzela, cítili se zločinci, protože chápali duševní rozpoložení zločinců", podléhali chuti s nimi sympatizovat. To bylo zároveň i jedním z důvodů, proč snímek získal ohromnou proslulost a býval často napodobován. Plagiátoři se však dopouštěli obrovského, leč v komerčních adaptacích příznačného omylu: přikládali totiž „prvořadý význam zločinu a zapomínali na postavy", zatímco v tomto filmu „byl zločin druhořadý, mnohem důležitější bylo jeho zdůvodnění". (Huston)
Vladimír Hendrich, 36.LFŠ 2010