V šantánu na zámečku Riviéra se baví pánové z lepší společnosti. Elegantní "zaměstnavatelka" děvčat zvaná Madam dbá na hladký chod svého podniku.

Do Riviéry přichází hledat "práci" bývalá studentka Renáta. Madam hned odhadne, že tato dívka svým andělsky nevinným obličejem pány upoutá. A také už při svém prvním vystoupení má Renáta obrovský úspěch. Avšak nově povýšený inspektor Bulis zatýká po šťáře Madam i s personálem a všemi hosty…

oficiální text distributora

Už hezkých pár let probíhají na stránkách odborných časopisů (a nejen tam) diskuse na téma filmová hudební komedie, ano či ne. Zvažujeme motivace, tematiku a vyznění tohoto žánru, hledáme jeho optimální formy, a potom konstatujeme (po kolikáté už?), že doby Starců na chmelu jsou ty tam. Ale co dál? Nechceme-li, aby nám bylo vyčítáno staromilství, musíme se zamyslet nad těmi, kteří nesou v onom pomyslném ringu „kůži na trh". Ať už to byl Rychman (Jen ho nechte, ať se bojí), Kodaj (Smoliari), Mika (Muzika pro dva), T. Svoboda (Hodinářova svatební cesta...), Podskalský (Trhák), či několik let před nimi O. Lipský (Ať žijí duchové), všichni někam směřovali, měli svůj cíl, i když ne všichni, vinou neadekvátních prostředků, k němu dospěli.

Letošní rok obohatil žánrovou paletu hudební komedie filmem Václava Matějky Anděl s ďáblem v těle. Režisér a scenárista (scénář napsal spolu s Drahoslavem Makovičkou) sáhl po atraktivní látce, jež po podobné formě zpracování přímo volala. Vždyť dvacátá a posléze třicátá léta tohoto století byla „označena“ jazzem, ale charakteristická byla rovněž velkými gesty, smíchem napudrovaných žen s blýskavými prsteny, úsměvy mužů, burzou, a světly šantánů, která se chabě pokoušela zakrýt „odvrácenou stranu“ oné doby — bídu a hlad.

Matějkův Anděl s ďáblem v těle je dějově situován převážně do prostorů mondénního šantánu s „dámskou obsluhou“. Je příběhem ženy, která, řečeno slovy klasika, dokázala překročit stín vlastního pádu a využít energie takto získané k výstupu na štíty nejvyšší. A Renáta alias Anděl (Zdena Studénková) skutečně šplhá, za vydatné (někdy i bezděčné) pomoci svých „klientů“, po křivolakých stezkách blíže k úspěchu. Co na tom, že semtam na někoho šlápne, co na tom, že není schopna lásky, neboť ta její byla rozměněna za posedlou vypočítavost. Tam, kde žije a chce žít, neplatí city, ale peníze, není obdivována ctnost, ale úspěch. A tak andělská Renáta s ďáblem v duši získává krok za krokem zdánlivě neotřesitelnou pozici, z jejíž výše se pokouší zasahovat i do politického života. Nechápe a nechce jaksi chápat, že doby černých kabinetů jsou nenávratně pryč.

Matějka vstupuje svou komedií do tohoto bizarního světa a demaskuje jej. Tím, že zvolil hudební žánr, mnoho získal, neboť ona léta je možno zobrazit náladovou jazzovou paralelou, k níž současně neodmyslitelně patří tanec. Tématem, které zvolil, získal zase žánr, jednak vzhledem k přirozenosti přechodů mezi hranými a hudebními částmi a jednak díky vyhraněnému autorskému přístupu. Přitom v tomto případě nelze hovořit o nějakých berličkách a vzájemném podpírání. Matějka zvládl svého Anděla jak tematicky tak výrazově, a to zejména v oblasti plastické linie obrazu, které výborně sekunduje složka hudební. Je pravda, že některé scény lákaly ke skluzu do panoptika, ale díky režijnímu vedení a konečně výkonům samotných aktérů, (připomeňme tu zvlášť trefné obsazení Jiřího Korna do role téměř „šité na míru“) se podařilo překlenout tyto nebezpečné propasti a ozřejmit nosnou linii komedie.

Ale vraťme se zpět k východiskům. Mnohokrát už vidělo bílé plátno filmy zesměšňující věci vážné. Sporadičtější už jsou pokusy vnést do komediálního a nadto hudebního žánru vážnější myšlenku. Buď jak buď, Matějka se filmem Anděl s ďáblem v těle o to pokusil. Jiná otázka je zase celkové vyznění filmu, jeho závěr a poznání, že větší podíl na závěrečném „akčním řešení“ měla, spíše než samotní aktéři, doba, kterou film zobrazuje.

Přesto je však možno konstatovat, že se tento film bezpochyby zařadí na přední místo naší současné produkce v tomto žánru, i když pravděpodobně vyvolá nebo spíše oživí polemiky, týkající se filmové hudební komedie, jejího určení a zařazení do kontextu soudobé filmové tvorby.

NOVÁK, Vladimír. Anděl?!? Scéna. 1984, roč. 9, č. 1, s. 5.

Bylo horké léto 1982. Ve filmových kruzích se mluvilo o novém snímku režiséra Václava Matějky Má láska s Jakubem, který měl mít již brzy premiéru, v režisérově bytě v pankráckém panelovém domě se však již v této době žilo ve znamení džezu. Kupila se tu literatura o jeho historii i dobové žurnály se záběry z nejslavnějších evropských šantánů, žhavily se telefonní linky mezi nejrůznějšími konci Prahy, kde již pracovali výtvarnice Jarmila Konečná, hu-dební skladatel Jiří Svoboda, textař Zdeněk Rytíř, choreograf Jan Hartman a další síly napojené na barrandovského vedoucího produkce Jiřího Beránka, a zabývající se tím zdánlivě nejpříjemnějším: opatřit co nejkrásnější a nejpřitažlivější dívky. V tom horkém létu, kdy se celá akce ještě jmenovala Zámek Inkognito, se jejich fotografie už počítaly na stovky.

Do podzimu se však počet kandidátek snižoval, i když Filmový klub na Národní třídě se měl ještě dlouho na co dívat. Přes tohle obrovské síto nabývaly filmové postavy konkrétních kontur, svou definitivní podobu dostával i scénář Drahoslava Makovičky a Václava Matějky, pod názvem Anděl s ďáblem v těle vstoupila tato filmová předloha s prvními dny na roku do realizace.

První dny
Dvacátá léta, zmítaná poválečnou euforií přivála i k nám nejen džezem ovlivněnou taneční hudbu, ale i nové mocenské praktiky kolébky svého vzniku, jež se zabydlují v těle kapitalistické společnosti jako odraz rozkladu morálních hodnot. Právě proto je v satiricko-kritickém duchu koncipována scénářová předloha filmu Anděl s ďáblem v těle, který je mimo jiné i "gogolovskou" komedií charakterů, jež útočí na svatouškovské pokrytectví, úplatkářství a skandály, utajované pod rádoby mravopočestnou pokličkou. Oním andělem je samozřejmě krásná žena, jejíž společenský pád a následující vzestup se odehrává v rytmu bláznivého džezu v prostředí pro náš film poněkud netypickém - ve výletním podniku s nočním programem.

Choreograf Jan Hartman má elánu na rozdávání, stejně jako režisér, je v něm celý projekt předem zapsán a ted' se odvíjí jako hotový film. Vonné bylinky, jimiž se tu soustavně zakuřuje pro vytvoření těžké atmosféry šantánu, nutí ke kašli, dusí a unavují. Honosný, pseudostylový podnik nedaleko Prašné brány je konečně vydýchaný k nedýchání, získává atmosféru dvacátých let. Jiří Korn a Hana Buštíková tu roztáčejí za asistence baletek denní program šantánu, nad čímž se Božidara Turzonovová jako Madam usmívá, usmívají se i dobře naladěné tváře návštěvníků, mezi jejichž představiteli lze vidět mnoho známých herců - Josefa Vinkláře, Radoslava Brzobohatého, Miloše Kopeckého, Jiřího Kodeta, Jana Hartla i Rudolfa Hrušínského. Bouchá šampaňské, produkce oznamuje příchod tanečnice Suzan Bakerové, hvězdy zdejšího programu. My víme, že podle scénáře se tu odehraje i něco neočekávaného, že sem přijde nejen inspektor mravnostní policie Bulis, jenž se rozhodl jednou provždy skoncovat s nevázanou neřestí, ale i vyděračský major Armády spásy, který má v plánu od majitelky podniku získat tři sta tisíc . . .

Poslední dny
Je jedna z prvních skutečně jarních nocí roku 1983. Zatímco se Praho ukládá ke spánku, v šantánu začíná další pracovní den. Po natáčení v reálech a exteriérech se Anděl s ďáblem v těle znovu vrací sem. Dav komparsistů a herců prořídl, zůstali jen ti nejpotřebnější. Stejně jako v prvních dnech je tu možné potkat Janu Břežkovou, Renátu Doleželovou, Zdenu Seifertovou. Danu Vackovou, Evelynu Steimarovou i Janu Gýrovou. Zpočátku se zdá, že se dnes nedotočí, protože auto nepřivezlo Zdenu Studenkovou, někdo říká, že slovenská herečka pojede stopem. Vzápětí si však všichni oddechnou, "Anděl" vstupuje, byt' jakkoli pozdě, bude však třeba zalíčit kruhy pod očima, postavit ji na nohy, protože . . .

Protože herečka skoro denně zkouší v divadle, s Janem Hartmanem cvičí tance v Praze, večer hraje, v průběhu natáčení absolvovala i premiéru . . Čas zvyšuje tlak, Zdena Studenková pod uklidňujícím dojmem pohybově skvělého Jiřího Korna myslí na taneční figury, playback, herecký výkon, nové nápady choreografa, zkouší, piluje pod neúprosnou obrazovou korekcí kameramana Jiřího Macháně a režiséra.

"...pět minut," prosí, ale vzápětí jí to nedá a vrací se. Inspicient rozdírá podrážku jejích bílých střevíčků, aby neklouzaly po parketu, režisér si žádá kouř, únava ustupuje, odlesky světel roztančí náladu zrcadel, baletky odhazují koupací pláště, aby se zaskvěla laciná nádhera flitrů, zazní vítězná fanfára, v níž světelná bludička nachází nevyzpytatelnou tvář zlatovlasé krásky, jejímž přičiněním se události dvacátých let našeho století ve svých mocenských hrách posunou ve víru džezu zase o kousek blíž krizi a napětí na tomto světě. Ale je "teď" a zatím se všichni usmívají . . . .

Před dalším záběrem dostane Zdena Studenková kávu, ventilace na okamžik uleví od vonných bylin, i když je všichni přítomní budou cítit v očích ještě dva dny.

Zanedlouho se celý ten šantánový kolotoč zastaví, aby jej vystřídala prozaická činnost ve střižně a při dokončovacích pracích. A pak už bude záležet jen a jen na divákovi, jak satirickou hudební veselohru Anděl s ďáblem v těle přijme.

Zdroj: BECHTOLDOVÁ, Alena: Kino