Film Erika Rohmera Přítel mé přítelkyně je další z autorových mistrovských „rafi-novaných banalit" - jak jsou snímky známého francouzského tvůrce někdy označo-vány. I tentokrát jde o komorní konverzační hru, upozorňující na drobné, malicherné a zároveň důležité nuance života. Patří do autorova cyklu Komedie a proverby a ilustruje přísloví: Přátelé mých přátel jsou mí přátelé. - V satelitním pařížském městě, Cergy-Pontoise, moderní architektonické soustavě z betonu, kovu a skla, se seznámí dvě dívky: introvertní světlovlasá úřednice Blanche (24) a spole-čenská tmavovlasá studentka Léa (22). Hovoří spolu o svých vztazích k mužům, obecně t konkrétně. Blanche žije sama, líbí se jí Léin mondénní známý Alexandre, ale nedokáže se před ním uvolnit a upoutat ho. Léa žije v opakovaných rozchodech a setkáních se svým sportovně založeným přítelem Fabienem a Alexandre je jí nesympatický. Během léta se zamíchají karty, takže Blanche začne chodit s Fabie-nem a Léa s Alexandrem, a tak obě konečně najdou, co hledaly. Jenže se to jedna obává říci druhé, aby ji nezranila. Všechno samozřejmě vyjde najevo - a čtveřici už nic nebráni ve štěstí, - Ani tento subtilní Rohmerův film pochopitelně není určen masovému publiku a nemá šanci je upoutat. Příběh má čistou, , jednoduchou kon-strukci, obohacenou autorovým smyslem pro dívčí problémy, pro prosté-složité situace (zejména trapasy): Zvláště působivé jsou herecké výkony protagonistů, jejichž dlouhé rozhovory nebo monology vycházejí jen rámcově z autorova záměru a jsou založeny na improvizaci. Neméně poutavá je i výtvarná podoba filmu (viz např. futuristická odcizenost architektury, kontrastující s impresionistickým ladě-ním procházky v lese).

Autor/Zdroj: /Filmový přehled