Klasické dílo Andreje Tarkovského Zrcadlo (1975, FP 4/90) je do značné míry autobiografické. Čtyřicetiletý Alexej (jehož tvář ve filmu nespatříme a jehož mluví Innokentij Smoktunovskij) si v dialogu ujasňuje s matkou, čím ho předznamenalo dětství, zjevující se mu ve snech, a doplňuje bílá místa své paměti. V nemoci má čas na bilancování života, v němž se podobně jako jeho rodiče rozvedl a připravil tak synovi situaci, již prožil sám. Poetický a filozofický komentář k tomuto nahlížení do „zrcadla paměti“ i do osudů blízkých lidí tvoří verše režisérova otce Arsenije Tarkovského, jehož odchod z rodiny zůstává pro autora záhadou, kterou se snaží pochopit. Kvůli tomu vnímal svět jen prostřednictvím matky, jejímž jediným štěstím byly děti, zrozené do desítiletí strachu z represí a z války, do situace hrdě překonávané nouze. - Film je utkán ze snů, náznaků, asociací a metafor, ze zvláštní prchavé matérie. Jde o introspekci na pomezí duševního obnažení, ale současně cítíme racionální chlad sebezpytování. Závoj tajemství není stržen, nastolené otázky nemizí, jen se komplikují nabídnutými odpověďmi. V kompozici podle hudebního principu se neustále prolíná život se symbolikou. Tento postup umožňuje autorovi přecházení z malého časoprostoru nemoci do velkého časoprostoru historie rodné země a světa, i do časoprostorů života rodičů a blízkých lidí. Opakující se záběry zrcadel - metafor vnitřního zraku - umocňují ideu potřebného vhlížení do sebe z odstupu. Materializují tezi, že člověk, aby se setkal se svou podstatou, musí se sám se sebou rozloučit a přetvořit svou osobnost. Zrcadlo má ovšem mnoho "funkcí", magických i kulturních, jak o tom vypovídá ikonografické schéma středověkého a renesančního umění, přítomného ve filmu ukázkami kreseb Leonarda da Vinciho. – Upozorňujeme, že od listopadu 2006 je v prodeji exkluzivní DVD Zrcadlo, realizované ve spolupráci vydavatelství Zóna a Aerofilms a doplněné bohatými bonusy.
-gk-, Filmový přehled 2007/4

Do značné míry autobiografický film je utkaný ze snů, náznaků asociací a metafor, ze zvláštní prchavé matérie. Introspekce na pomezí duševního obnažení, z níž vane racionální chlad sebezpytování. V kompozici na hudebním principu se neustále prolíná život se symbolikou, což autorovi umožňuje přecházet z malého časoprostoru nemoci do velkého časoprostoru svých rodičů a příbuzných, historie rodné krajiny a světa. Opakující se záběry zrcadel - metafor vnitřního zraku - umocňují ideu potřebného nahlížení na sebe z odstupu. Mají však víc „funkci `, magických i kulturních, jak
o tom vypovídá ikonografické schéma středověkého a renesančního umění, přítomné ve filmu ukázkami Leonardových kreseb.
40-letý Alexej si v dialogu s matkou ujasňuje, čím ho ovlivnilo dětství (zjevující se mu ve snech), doplňuje b0á místa své paměti. V nemocnici má čas na bilancování života, ve kterém se stejně jako jeho rodiče rozvedl a připravil tak synovi situaci, kterou sám prožil. Poeticko-filosofický komentář tvoří verše režisérova otce Arsenije Tarkovského, vyjadřující víru v život (jeho odchod z rodiny je pro autora záhadou, jíž se snaží pochopit). Mladou matku i bývalou protagonistovu manželku hraje stejná herečka, matku ve scénách ze současnosti představuje skutečná Tarkovského matka. Jediným štěstím matky byly děti, zrozené do desetiletí strachu z represí
a války, do situace hrdě překonávané chudoby. Nezapomenutelná je snově nádherná barevná kamera Georgije Rerberga v záběrech rodného domu, louky čeřené závanem větru, v kompozici interiérů (džbán s mlékem, karafa s vodou, mizící opar na lesklé desce stolu po šálku s horkým čajem, sklo zrcadel a oken, otvírající a zavírající se dveře, záclony ve větru). Idylické krajiny dětství kontrastují s dokumentárně viděnou realitou života dospělých (scéna v tiskárně, španělská občanská válka, dobytí Berlína, atomový výbuch, čínští maoisté...).
Pohled Aljoši je poznamenaný životními neúspěchy, špatným svědomím, skepsí, z otcova pohledu vyzařuje moudrý optimismus. Symbolický je už prolog filmu: Aljošův syn se dívá na televizi, kde logopedka léčí hypnózou zajíkavého studenta snímáním nehybnosti a strachu z vlastního hlasu, aby mohl mluvit nahlas a zřetelně celý život. Osud jedné ruské rodiny, v níž se projevuje koloběh času, ve které syn, opuštěný otcem, se může stát otcem, jenž opustí syna, kde postava matky se může najednou odrazit jako mučivá šalba ženy, matky tvého syna, tebou zrazené a opuštěné.
Program ART

Autor/Zdroj: /Kino ART


Patrně nejvíce autobiografické filosofické dílo Andreje Tarkovského (1932 - 1986) je utkáno ze snů, náznaků asociací a metafor. Opakující se záběry zrcadel, jež tu fungují mimo jiné jako metafora vnitřního zraku, umocňují tvůrčí potřebu nahlížet na sebe samotného z odstupu. Čtyřicetiletý Alexej si v dialogu s maminkou ujasňuje, čím vším ho ovlivnilo dětství, jež se mu zjevuje ve snech a představách. V nemocnici má čas na bilancování života, ve kterém se stejně jako jeho rodiče rozvedl a připravil tak synovi situaci, kterou sám prožil. Moudrý a nadějeplný poeticko-filosofický komentář tvoří verše režisérova otce Arsenije Tarkovského (v autorské recitaci). Mladou matku i bývalou hrdinovu manželku hraje stejná herečka, matku ve scénách ze současnosti představuje skutečná Tarkovského matka. Nezapomenutelná je snově nádherná kamera Georgije Rerberga v záběrech rodného domu, louky čeřené závanem větru, v kompozici interiéru. Idylické krajiny dětství kontrastují s dokumentárně viděnou realitou života dospělých. Snad nejosobnější film geniálního filmaře je jakýmsi soudem vlastního svědomí, cestou k očištění skrze utrpení a pochopení.

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Film režiséra Andreje Tarkovského Zrcadlo (1975) je do značné míry autobiografický. Čtyřicetiletý Alexej si v dialogu s matkou ujasňuje, čím ho předznamenalo dětství (zjevující se mu ve snech), doplňuje bílá místa své paměti. V nemoci má čas na bilancování života, v němž se podobně jako jeho rodiče rozvedl a připravil tak synovi situaci, již prožil sám. Poetický a filozof ický komentář k tomuto zhlížení se v zrcadle paměti i k osudu blízkých lidí tvoří verše režisérova otce Arsenije Tarkovského, jehož odchod z rodiny zůstává pro autora záhadou, kterou se snaží pochopit. Svět mu bylo dáno vnímat prostřednictvím matky, jejímž jediným štěstím byly děti, zrozené do desítiletí strachu z represí a války, do situace hrdě překonávané nouze. - Film je utkán ze snů, náznaků, asociací a metafor, ze zvláštní prchavé matérie. Jde o introspekci na pomezí duševního obnažení, a1e současně cítíme racionální chlad sebezpytování. Závoj tajemství není stržen, nastolené otázky nemizí, jen se komplikují nabídnutými odpověďmi. V kompozici podle hudebního principu se neustále prolíná život se symbolikou. Tento postup umožňuje autorovi přecházeni z malého časoprostoru nemoci do velkého časoprostoru historie rodné země a světa, i do časoprostorů života svých rodičů a blízkých. Opakující se záběry zrcadel - metafor vnitřního zraku - umocňují ideu potřebného vhlížení do sebe z odstupu. Materializují tezi, že člověk, aby se setkal se svou podstatou, musí se sám se sebou rozloučit a přetvořit svou osobnost. Zrcadlo má ovšem mnoho "funkcí", magických i kulturních, jak o tom vypovídá ikonografické schéma středověkého a renesančního umění, přítomného ve filmu ukázkami Leonardových kreseb.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled