Podle skutečných událostí natočil režisér příběh rakouského horolezce Heinricha Harrera, který se na dlouhých sedm let stal učitelem a důvěrníkem mladičkého dalajlámy. Jeho cesta začala v roce 1939, kdy se vydal do Himaláje, aby zdolal osmitisícovku Nanga Parbat. Po vypuknutí 2. světové války se však ocitl v britském zajateckém táboře, odkud utekl a po nelidských útrapách se konečně dostal do Tibetu. Jako první „zápaďan" vstoupil do zakázaného města Lhasy, stal se senzací - a také přítelem jedenáctiletého dalajlámy. Když komunistická Čína začne Tibet ohrožovat, vstoupí Harrer do politického i vojenského odboje tajemného a hrdého národa za svoji svobodu.
Program ART

Autor/Zdroj: /

Známý rakouský sportovec (mj. olympijský vítěz v lyžování), ale také člen nacistické strany, se v roce 1939 účastní nezdařené expedice na Nanga Parbat. Po vypuknutí války jsou členové výpravy v horách zatčeni Brity a internováni v zajateckém táboře v Indii. V roce 1942 se jim podaří utéct. Heinrich Harrer se pak s dalším horolezcem Peterem Aufschnaiterem dostanou na útěku do Tibetu a posléze jako jedni z mála cizinců také do Svatého města Lhasy. Heinrich se tu stane učitelem a přítelem mladičkého dalajlamy. Odjíždí ze země poté, co ji okupují čínská vojska. Do Rakouska se vrascí až v roce 1951.

Autor/Zdroj: /Cinema


Jeho cesta ke svobodě byla dlouhá a bolestná. Po letech bloudění pustinami Himalájí a vlastní sebelásky se stal prvním Evropanem, který směl vstoupit do bájného města Lhasy. Tady našel víc než klid: stal se učitelem a přítelem chlapce, který se měl stát příštím dalajlámou.

Nikdo není dokonalý. A Heinrich Harrer je snad ještě nedokonalejší než kdo jiný. Elegantního, úspěšného a nebezpečně sebevědomého rakouského horolezce užírá nejasný pocit nespokojenosti. Rozhodnutí vydat se do Himalájí a pokořit vrchol osmitisícovky Nanga Parbat sice neřeší, nicméně odsouvá smíření s hrozící usedlou existencí. Heinrich vítá i příležitost uniknout z vlasti, halasně posedlé ideály nacismu, jež jsou jeho bytostně svobodomyslné povaze cizí. Rozloučení s těhotnou manželkou Ingrid bolí, ale je to přece jen na pár měsíců...

Ty se však změní v léta: protože začala válka, rakouští horolezci skončí v britském zajateckém táboře. Utéct se Heinrichovi s kolegou z výpravy Peterem Aufschnaiterem podaří až v září 1942. Další dva roky Heinrich tráví touláním po Himalájích a zapomínáním na zrádnou manželku, která se s ním rozvedla. Bloudění na hranici života a smrti divokou krajinou, obývanou jen mimozemsky cizími tibetskými horaly, však dostane nový cíl: Peter a Heinrich, z nichž se časem a nutností stali přátelé, proniknou do posvátného města lamaismu, legendární Lhasy. Ráj na zemi pro Petera představuje krásná Pema, pro komplikovanějšího Heinricha však až setkání s uctívaným chlapcem, který má být příštím dalajlámou. Jako jeho učitel ho seznamuje s reáliemi a myšlením západního světa. Léta plynou a zdá se, že Heinrich konečně našel svobodu a klid. Musí se však znovu rozloučit, protože na Tibet si začne dělat nárok Čína - další země, halasně posedlá svými (tentokrát komunistickými) ideály. Jeho pobyt však trval sedm let a nikdy nebude zapomenut...

Vlastně zapomenut skoro byl: Heinrich Harrer brzy návratu sepsal své zážitky, ty se však v Rakousku, které mělo na počátku 50. let jiné starosti, nesetkaly se zvláštním ohlasem. Situace se změnila ve chvíli, kdy francouzský režisér Jean-Jacques Annaud objevil v Harrerově knize ideální námět pro svůj další film. Autor, který se vždy zajímal o rituály a vzájemné vztahy odlišných kultur, se chopil příležitosti natočit velkofilm, v němž by důležitou roli opět hrála krajina a hrdina, který se během putování dobere sám sebe. Novinkou v annaudovském světě krásně prázdných obrazů, využívajícím psychologii na mentální úrovni zatoulaného medvíděte, je poměrně složitý duchovní vývoj hlavního hrdiny. O ten se - s pomocí masivní berly hrdinova neutuchajícího komentáře, okutého bodcem ušlechtilé myšlenky - postarala scenáristka Becky Johnstonová (Pán přílivu). Harrerovu proměnu ze samolibého náfuky, který nikoho nepotřebuje, v otcovsky něžného přítele a dojatě naslouchajícího učitele malého svatého chlapce tak mohou pochopit - aniž jim zaskočí popcorn v krku - i hloupí Američané.

Johnstonové a Annaudovi se podařilo stvořit jímavě naléhavé dobrodružství mužně neklidného ducha, jenž pořád utíkal (z domova a vlasti, ze zajateckého lágru, z rovného vztahu s kolegou Peterem), nakonec však nalezl klidný domov ve vlastním srdci (což je moc hezky zobrazeno kupříkladu tím, že Heirich ve Lhase cituplně přesazuje kytičky). Duchovní přerod hrdiny se opírá o motiv Harrerova ztraceného otcovství: "zlaté dítě" je Heinrichovým náhradním synkem za vlastního syna, zanechaného doma. Proto jsou potlačeny všechny ostatní přirozené vztahy: hrdinovi jde z cesty láska (manželka, Pema) i přátelství (Peter, jenž během putování hrál roli Heinrichova oživlého svědomí, se rychle vytratí z obrazu). I jídlo se tady stává znamenitým prostředkem, jak zobrazit hrdinův dokonalý pád a jeho povznesení (z hlady a zimou umírajícího zoufalce, rvoucího syrové maso z dodýchávajícího koně, se mění v kultivovaného hosta lákavých hostin). Stranou jdou i politické či etnografické skutečnosti. Harrerova minulost nacisty (která prý vyšla najevo až během natáčení) i čínská agrese do Tibetu je podána ve stylu "zlý a ošklivý nacista/čínský voják versus vesele okostýmovaný hodný Lhasan". Nacistická vlaječka, již hrdina na začátku lhostejně zastrčí do batohu, je nahrazena dalajlámovskou standartičkou, již použije ve finále.

Navíc - po nepříliš smělém koketování s mytologií hollyoodské hvězdy ve Jménu růže, kde využil stříbřitého kouzla Seana Conneryho - Annaud klofl pro hlavní roli samotného Brada Pitta. Ten vypadá i ve vousu a v malebně špinavých hadrech opravdu dobře. Stěží se ubráníte tomu, abyste nehledali mezi horskými štíty místo, kam při spěšném návratu z pláže schoval svůj surf... Dokonale přesvědčivý je proto Pitt jen ve chvílích, kdy předvádí to, čím v očích svých fanoušků především je: šťastně samolibého a neuctivého přerostlého kluka. Vše ostatní je ve filmu pro kontrast: oduševnělá, kouzelně dětská vážnost, jíž disponuje malý představitel příštího dalajlámy, chlapsky střídmé herectví Davida Thewlise coby Petera - i samotné ty pateticky krásné velehory.

Sebevědomá přirozenost, s jakou Annaud topí pohoří, fakta a významy ve svých líbivě podmanivých velkých celcích, patrně opět vypudí na válečnou stezku nejednoho intelektuála či historika. A možná tentokrát i milovníka filmu, který dosud nepřišel o vědomí souvislostí. Kdysi tak vizuálně originální režisér si totiž tváří v tvář složitostem příběhu vypomáhá nejen komentářem, ale i "vzpomínkami" na slavné cizí snímky: horolezení jako by vypadlo z Cliffhangera, pasáž v zajateckém lágru kombinuje Most přes řeku Kwai s Motýlkem a exotika Lhasy zručně klonuje Posledního císaře na Indiana Jonese a chrám zkázy. Sám Annaud při tom všem naštěstí nepřestává být až nebezpečně přesvědčivým fanatikem pohyblivých obrázků, což tentokrát s medvídkovskou otevřeností přiznává i uvnitř příběhu: prvním přáním "zlatého dítěte" je, aby mu exotický cizinec uvedl do chodu domácí kino. (Což se stane.)

O Annaudově dosud neztracené síle svědčí i těch několik opravdu jímavých velkých okamžiků, které jeho Sedm let v Tibetu povyšují nad jiné velikášské pohyblivé kýče. Paradoxně (nebo logicky) jsou většinou navenek tak "malé", jako je ta scéna, kdy se svatý chlapec bojí v noci sám v ložnici, nebo kdy se při prvním setkání musí za každou cenu dotknout Heinrichových exoticky plavých vlasů...

Autor/Zdroj: Prokopová Alena/Cinema