Sál, kam lidé přicházejí za jediným účelem – tančit. Prostor, kde mohou vyjádřit svou radost z pohybu, kde mohou zapomenout na starosti "tam venku", to je tančírna. Azyl, místo radosti nebo místo zapomnění. Ve slavném francouzském filmu italského režiséra Ettoreho Scoly nepadne jediné slovo, a přesto se tu odehraje několik lidských příběhů v proměnách času. Originální koncepci "tanečního vyprávění" přejal Scola z pantomimického divadelního představení, uváděného s úspěchem pařížským Le Theatre du Campagnol v roce 1981. Autor hry Jean-Claude Penchenat se podílel i na scénáři filmové verze (sám se objevuje i v jedné z rolí) a herci divadelního souboru převzali své role i na plátně.

Film beze slov se stal podobně jako divadelní představení nesmírně úspěšnou filmovou událostí. Kromě diváckého úspěchu získal Ettore Scola v roce 1984 na MFF v Berlíně Cenu za režii. Kromě populárních tanečních melodií a skvělé práci s kostýmy, přesně charakterizující jednotlivá období francouzských dějin mezi lety 1936–1983 (do tehdejší současnosti), mají na obrovském úspěchu filmu největší podíl především herecké výkony a nesmírně důmyslná práce kamery, pohybující se po celý film v omezeném prostoru jedné z typických pařížských tančíren. V malých gestech a situacích se tu odehraje 50 let v dějinách Evropy jako v kapce vody, přitom však ani na chvíli neztratí svůj směšnosmutný, lidsky zábavný rozměr.

Film sprostredkováva divákovi intenzívny pocit plynúceho času a historie, v ktorom sa prelína „malý" osobný život pravidelných návštevníkov jednej typickej parížskej, predmestskej tančiarne s behom „veľkých" dejín. Film je nakrútený bez slov, no divákovi všetko majstrovsky rozpráva pomocou syntézy hudby, tanca, pantomímy, masiek a kostýmov. V niekoľkých epizódach, odohrávajúcich sa v rozpätí takmer päťdesiatich rokov (1936-83), sú vTančiarni pripomenuté významné momenty z minulosti Francúzska a spolu s ním i celej Európy. K popularite filmu prispievajú dobové melódie vrátane šansó-nov Edith Piaf a pesničiek Beatles. Originálnu koncepciu tanečného rozprávania prevzal Ettore Scola z divadelného predstavenia uvádzaného parížskym LeThéatre du Campagnol v roku 1981. Do filmových úloh boli obsadení herci úspešnej divadelnej adaptácie. Ich zohranosť mala veľký vplyv na celosvetový úspech filmu. Ten získal ex aequo Césara za najlepší film a nomináciu na Oscara za najlepší cudzojazyčný film. Inscenácia v SND získala tri ocenenie Dosky 2001.
katalog 17. ArtFilmFestu 2009/205