Ještě v posledních dnech druhé světové války v roce 1945 je povoláno do zbraně sedm chlapců z malého německého města. Jsou pyšní na to, že se konečně budou moci osvědčit, a pod vedením poddůstojníka Heilmanna zaujmou pozici na vojensky zcela nevýznamném mostě v jejich tak právě nevýznamném městě. Ale když je Heilmann nedopatřením zastřelen a jeden z chlapců přijde o život při leteckém útoku, rozhodne se po pomstě toužící skupinka bojovat proti blížícím se Američanům. Z krvavých jatek vyvázne živý jen jeden z mladíků. Teprve pak si uvědomí, jak nesmyslá byla smrt jeho kamarádů.
Bez ideologických berliček, zbytečného zdůrazňování hrdinství a moralizování líčí režisér realisticky příčiny, jež chlapce vehnaly do záhuby.
Bernard Wicki se po domácím i mezinárodním úspěchu svého protiválečného snímku stal velkou nadějí německého filmu, kterou v pozdějších letech naplnil pouze zčásti.

Dnes, po uměleckém i obchodním úspěchu „Mostu", mohu prozradit jedno tajemství. Dlouho jsem nevěděl, jak bude možno natočit film podle románu, který se mi dostal do ruky. Byl psán, podobně jako román Normana Mailera „Nazí a mrtvi", způsobem zpětného vyprávění. V knižní formě to jde dobře, ale ve filmu je přímo nemyslitelné několikrát zastavit děj a začínat znovu. Proto jsem musel užít jediného možného řešení: zhustit děj z týdnu na pouhé hodiny.
Dnes je v západním Německu velmi snadné dělat propagandu třeba proti Sovětskému svazu. Ale v témže Německu není tak snadné dělat politické filmy, dotýkající se národnostních či rasových problémů. Němečtí distributoři a výrobci si myslí, že diváci se o takové filmy nezajímají, protože se netýkají jejich osobní svobody. Zeptáte-li se někoho v západním Německu: „Dal byste například polovinu svých peněz, svého majetku východním Němcům, kdyby bylo Německo sjednoceno?", budou někteří souhlasit, ale bylo by i mnoho těch, kteří by nebyli šťastni, kdyby měli přijít o svou nynější prosperitu. Nemám rád válku. Nikdo ji nemá rád. Chtěl jsem „Mostem" ukázat, že ti mladí lidé, kteří byli ve skutečnosti ještě dětmi, dětmi jako tisíce jiných, byli schopni dělat ty nejhroznější činy jen proto, 'že byli špatně vedeni. Řeknete-li čtrnáctiletým lidem, že mají zemřít, že musí bojovat za svou zem, vychováváte-li je v nacistickém duchu, budou si myslet, že si počínají správně. Tímto filmem jsem chtěl tyto mladé lidi vzít částečně v ochranu, vždyť to byli vesměs idealisté, ochotní položit život za to, čemu byli naučeni věřit. Svým způsobem byli nevinní, a to jsem chtěl rovněž říci. Vina je na dospělých, kteří je vychovali.
Bernhard Wicki

Autor/Zdroj: /dobová recenze