Nemusím sovětské filmy,   obzvláště válečné. Ale tento   film pokládám za mistrovské   dílo přotiválečného filmu.   Tarkovskij je Tarkovskij. Jeho   zdařilý debut zachycuje pomocí   snových sekvencí válkou   zničené dětství.

Standardní   vojensko-psychologický ruský   film od nejpřeceňovanějšího a   nejzamindrákovanějšího   režiséra všech dob. Bylo to   přesně to, co jsem očekávala,   děj nedával smysl, byl o   ničem, postavy koukaly jak   gumy, valily oči do kamery,   pronášely nesmyslné dialogy,   nebo ustrašeně kníkaly. Všem   herečkám bez rozdílu věku bych   doporučoval zakoupit jedny   zbrusu nové žiletky značky   Astra a neprodleně je použít,   je nejvyšší čas. Hlavní   představitel Ivánka byl   sympatickej hošánek, copak se   s ním asi stalo (jakpak asi   vypadá dnes po hektolitrech   vodky, tedy pokud ještě žije).   Přesto je mi největší záhadou,   kde ten kořen nadporučík   fasoval ty věčeně nažehlený   mundůry, ten měl evidentní   zkušenost s první linií. Takže   nejlepší nakonec z celýho   filmu byly fotogenická bažina   a jméno dirigenta. PS. Ten   konec jsem nějak předvídal,   ale k dokonalosti tomu chybí   jenom Lassie pádlující na   kánoii:)

Upřímně - chvíli mi trvalo,   než jsem Ivanovo dětství   strávila a rozšifrovala možné   symboly Tarkovského obrazů.   Jeho filmy mají to kouzlo, že   každý si jeho záběry může   vyložit po svém. Zobrazení   vztahu tvrdohlavého Ivana s   vyššími šaržemi je sice   idealizované, ale kapka   věrohodnosti by se našla.

Originální spojení války a   lyriky, úžasné snové pasáže,   dokonalé černobílé obrazy,   vynikající výběr fotogenických   míst a herců. Pro milovníky   "zvláštních" filmů a   hledače symbolů.

To co vidíme ve filmu nejsou   pouhé záběry, ale pohybující   se umělecké obrazy s obrovskou   emotivní silou. Rychlé dějové   tempo je zde umocňováno záběry   z krásného dětství oproti   drsným záběrům z válčného   prostředí. Řečeno třemi slovy-   lyrika, realizmus, válka.