Filmy z britských ostrovů   patří mezi moje   nejoblíbenější, nenatáčejí ten   typický „americký patos“ s   jedním hrdinou, ale drsnou   realitu obyčejných lidí…Snímek   Clubbed jsem dostal na   doporučení jedné mojí známé,   které ve výběrů filmů bezmezně   důvěřuji, a proto jsem se i   docela těšil…Bohužel moje   nadšení dostalo obrovsky   ledovou sprchu hned po prvních   pár minutách…Už z prvních   záběrů jsem měl pocit že   sleduju Guye Ritchieho, a jeho   klasický „šílený“ pohyb   kamerou, to vzápětí zmizelo a   já měl až do úplného konce   pocit že sleduju trapnou   variaci amerických filmařů na   pouliční život v Anglie 80   let…Jakoby režisér nikdy v   Anglii ani nebyl, ten typický   „zápach“ Anglie jako tomu bylo   v Pod(f)ucku a jiných děl,   jsem tam necítil…Během dvou   dnů jsem se na tento film   podíval 2x protože poprvé jsem   byl překvapen jak moc se mi to   nelíbilo, doufal jsem že   podruhé to bude lepší…Bylo to   lepší ale jen o pár malých   nepatrných stupínků…Co mi na   filmu dost vadilo byly   postavy…Hlavní hrdina byl   střízlík, který zkazil na co   se podíval, a najednou z   ničeho nic dostal druhou   šanci, v hlavě počítám   kolikrát jsem to ve filmovém   světě viděl, dopočítal jsem   číslo 426026 a tudíž jsem   nebyl ani malinko   zaskočen…Vlastně ze všech   postav mi nejsympatičtější   připadal dredař Rob, který   nedopadl k mému smutku dvakrát   nejlépe…Scénář na oko vypadal   že byl napsán všem na tělo,   opravdu jen vypadal, hloupé a   naivní řeči o strachu mi   přišli na místě to je pravda,   ale úplně z toho křičelo   poučení a zalíbení se…V čem se   filmaři trefili do černého (   aspoň u mě ) bylo pár záběrů z   boxerského prostředí, když   vidím film kde se něco   takového mihne hned slintám,   fakt filmy o boxu miluju, a   další věc čím se u mě trefili   je značka Lonsdale, nemám doma   snad jiný trička a mikiny než   od téhle značky…