Film známého režiséra Juliana   Schnabela (Než se setmí,   Basquiat) se skvělým hereckým   výkonem Mathieua Amalrica   (Mnichov) a brilantní kamerou   Janusze Kaminskeho, který je   dvorním kameramanem Stevena   Spielberga, byl uveden za   velkého zájmu diváků i odborné   kritiky. Film byl natočen   podle skutečného příběhu na   základě knižní předlohy   Jean-Dominiqua Baubyho, který   pracoval jako šéfeditor ve   francouzském časopise Elle.   Charismatický a úspěšný   Jean-Dominique si užíval   života až do tragického   momentu, kdy po náhlé mozkové   příhodě ochrne na celé tělo.   "Znovuzrodí se jako   oko", je totiž schopen   komunikovat pouze mrkáním   jednoho oka. Jeho vůle dál žít   a pracovat je obdivuhodná, ve   filmu je vykreslena jemně a s   nadsázkou své vlastní   tregédie. Hrdinovi skutečného   příběhu se totiž podařilo   doslova "namrkat"   knihu. Bohužel v českém vydání   zatím nevyšla. Mathieu   Amalric, který ztvárnil   Jean-Dominique Baubyho,   převzal roli po původně   obsazeném Johny Deppovi, který   pro svoji vytíženost z filmu   odstoupil, a vdechl do postavy   silný náboj, který navíc   podtrhuje subjektivní kamera.   Právem si Julian Schnabel   odvezl z Cannes cenu za   nejlepší režii a je jasné, že   o tomto filmu ještě uslyšíme.   (oficiální text distributora)

I když moc tyhle   "nemocné" filmy moc   nemusím, tak tento mě velice   zaujal. Nemůžeme od filmu, kde   je hlavní hrdina kompletně   ochrnutý a vše vyjadřuje jen   jedním okem očekávat nějaké   závratné tempo ale nedá se   říct, že bych se nudil a pár   scén mě opravdu dostalo svou   audiovizuální stránkou. A   Mathieu Amalric hodně potěšil.   Silný film.

Jsou příběhy při kterých   mrazí, jsou příběhy při   kterých lidé znechuceně   odchází z kin, příběhy které   vám nic nedají a jen hloupě   papouškují ostatní, a jsou   příběhy které absolutně nevíte   kam zařadit…Skafandr a motýl   je velice depresivní snímek   který využívá dvou faktorů při   kterých diváka vtáhnete do   děje…Prvním je kamera z první   osoby, která má za úkol   naladit diváka na stejnou vlnu   jako je hlavní postava   filmu…Musím se přiznat že při   prvních minutách filmu jsem   byl znechucen a dokonce jsem   na sobě zpozoroval syndrom   ponorkový nemoci úplně stejnou   jakou měla hlavní postava…Po   delší části filmu jsem si   začal zvykat a úplně stejně   jako postava z filmu jsem byl   smířený se skutečností že   litovat se, nemá smysl…Ten   přechod byl na plátně vidět   opravdu dokonale…Druhým   faktorem je silný příběh   filmu…Snad každého musí chytit   za srdce, když vidíte jak se   zdravému a úspěšnému člověku   stane taková neuvěřitelná   věc…Snímek dostal řadu ocenění   v Evropě i ve světě, a upřímně   ani se nedivím…Pohrávání si se   záběry a prostřihy scén,   neměli chybu a nápad zpodobnit   pocit stísněnosti do skafandru   je opravdu dobrý…Říkám to   pořád a řeknu to znova,   Francouzi jsou nejlepší   filmaři starého kontinentu!!!

Filmy tohoto typu mi vždycky   pomůžou znovu si uvědomit, že   zdraví je opravdu   nejdůležitější. Snímek je   podle očekávání značně   posmutnělý, plyne hodně   pomalu, ale přesto nenudí a i   když možná na první pohled   nepřináší příliš nového z   hlediska vnitřních myšlenek   hlavního hrdiny a působí tu   taková ta melancholická   nálada, přesto jsou tu znát   zrnka optimismu. To ta paměť,   fantazie…a oko. Jo je znát že   tohle je točený podle   skutečných událostí a skutečné   knihy. Kdyby to byl „jenom“   nápad scénáristů považoval   bych to za geniální, takhle   musím jenom konstatovat že   skutečný Jean-Dominiqe Bauby   přes hrozné neštěstí kter ho   potkalo musel být vděčný   alespoň za tento značně   neohrabaný a zdlouhavý   komunikační   prostředek…Nejúžasnější   prostředek působící na diváka   tohoto snímku je naproti tomu   (právě proto?) zcela výjimečná   kamera. Myslím že příliš   nepřeháním když otipuji že tak   polovinu snímku sledujeme z   pohledu nebohého   Jeana-Dominiqua. A byl to   úžasný nápad, který dává   zapomenout na jinak zajímavé   záběry do Jeanova nitra v   podobě jeho fantazie. Která   mimochodem pracuje na plné   obrátky a asi jako u každého   správného chlapa jsou v těchto   představách v hlavní roli   ženy…Režisér Schnabel udělal   skvělý tah obsazením Mathieua   Amalrica do hlavní role. Možná   si někdo řekne, že   představitel charakteru který   v celém snímku jenom hýbe okem   (vyjma vzpomínek a představ)   nemusí být žádný herec, ovšem   to by byl hodně velký omyl,   Amalric je skvělý a k   politování…Radost mi udělaly i   ostatní role – všechny tři   důležité ženy jsou dokonale   sympatické, milé a jejich   projev působí velmi přirozeně.  
Ochrnutí/oslepnutí   jsou pro mě nepředstavitelné   skutečnosti - zdravý člověk,   přicházející o šanci na   plnohodnotný život to musí   nést opravdu hodně   těžce…Nezbývá mu nic jiného   než se s tou hroznou realitou   smířit nebo dobrovolně   odejít…ale jak proboha, když   můžete pohnout jenom okem?!