Idioti
Poslední dobou mě přestávají   bavit filmy. Vždy se nám   filmaři snaží předvést skvělou   výpravu, něčím nás jakoby   překvapit, ale hlavně vydělat   na nás co nejvíce peněz. Proto   přijímám za vděk každého, komu   jde o něco jiného. Lars von   Trier je svým způsobem blázen.   Má fobie ze všeho, co jde, je   nespolečenský, neumí   "pořádně žít". Ale   podobně jako je tomu například   u Kafky, přináší jeho   "nenormálnost"   zamyšlení, prožitky, zajímavé   myšlenky i těm   "normálnějším"   lidem. O idiotech nemůžu říci,   že by se mi nějak extra   líbili, pochybuji, že si je   kdy pustím ještě jednou, ale   zároveň jsem fascinovaně   sledoval celou dobu dění a   snažil se přemýšlet, co nám   vlastně autor chtěl říct (a   teď otázka - chtěl nám opravdu   něco říct, nebo jsme si to mi   diváci vymysleli?). Každopádně   zajímavý počin o idiotech   určený idiotů, aneb najděme v   sobě svého idiota...

Schovat se za masku   bezbrannosti, zneužívat svoji   získanou beztrestnost a   povýšenecky se bavit rozpaky   okolí. Tak tenhle způsob   „komunikace“ mi hodně vadí.   Přesto nedokážu film zatratit.

Trier, Trier, Trier, jedno a   to samé jméno pro tři osoby. O   někom tak vnitřně rozervaném   jsem snad v životě neslyšel.   Ve filmu byly i vtipné   momenty, ale zbytek byl   nekonečnou depresí. Ostatně   jako ve většině jeho filmů.

krutě známé
V textech nahoře je spousta   věcí, ke kterým sotvaco dodat.   A tolik těch, které mne ani   nenapadly, až se stydím napsat   komentář. Ale přemůžu se,   protože mi tam chybí, co v   Idiotech ještě zaujalo mne.   Přesně ukázaná dokonalá a   zřejmě zákonitá zkáza volného   společenství. Pozvolný rozpad   oltáře sdílených představ a   jeho zalepování individuálními   cílečky a cíli. Spontánní   růst, nadšená expanze, ještě   křečovité vládnutí a pak   rezignace zakladatelů,   procitnutí rychle   přesvědčených, bezradné torzo   tichých opravdových. Podobná,   jakkoli ne stejná linka mě   fascinovala v Klubu rváčů. Ne,   Idioti se mi nelíbili (no   přiznám, že Susanne ano), ale   intenzivně jsem je prožíval.   Chápu soudy typu znásilnění   filmu - samoúčelná exhibice -   autoerotismus režiséra -   schválně rozstříhané džíny. A   obraz je (doslova) otřesný,   střih náhodný, zvuk   nesrozumitelný, hudba a   výprava žádná ... možná si tu   cíle Dogmatu berou příliš   velkou daň a dokonce   pochybuju, že je to nezbytné   ke správnému vnímání a   diváckému zážitku, ale námět a   autorův pohled pro mne byl tak   překvapivě známý a podmanivý,   že mi to bylo lautr egál.