Dvouhodinové drama, kdy divák   fandí tanečníkům, že vyhrají   balík peněz a budou se válet   na pláži. Ale skutečnost je   jinná, kdy ta kulka na konci   příběhu je milosrdná..

Film o zoufalství...
Tenhle film je o lidském   odhodlání přežít. Co měli ty   lidi dělat když nesehnali   práci, měli umřít hlady ?   Raději se přihlásí do lidsky   nedůstojné soutěže...   Podívejme se kolem sebe co se   děje teď tady u nás - kolik   lidí tady maká do úmoru jen   aby přežili. Kolik   zahraničních dělníků u nás   pracuje na černo, za minimální   mzdu(a někdy ani to ne), žijí   jako otroci. A nikoho to skoro   nezajímá. Jel jsem vlakem z   Trutnova a na poli byla   skupina lidí měli velké   klobouky, bylo patrné že jsou   ze zahraničí, patrně   Ukrajinci. Pak ve zprávách   byla reportáž o jakési skupině   , která dovážela lidi z   východu a platila jim 40 korun   za den, ubytovaly je v nějakém   kravíně, zabavili jim pasy a   dávali jim k jídlu jen   brambory. O tom by měl být   také natočen film.Jenže do   toho se nikomu nechce - raději   se točí filmy typu   Snovborďáci, Rafťáci a Prci   Prci Prcičky nebo Po hlavě do   Pr...., či se točí stupidní   seriálové slátaniny typu   Vyprávěj a Retro.

Hodně kruté a hodně působivé   vystřízlivění z amerického   snu. Film, od kterého se   nevstává. Když jsem tak koukal   jakým způsobem dokázali   tehdejší entertaineři   zneužívat hospodářskou krizí   zdecimované ztroskotance   (samozřejmě za předpokladu, že   námět není čirou fikcí), říkám   si, že dnešní reality show   typu Big Brother jsou proti   tomu čajíček. Sydney Pollack   kritizuje typicky americkou   posedlost úspěchem, fascinaci   cizím utrpením (to už   samozřejmě není jen americká   bolístka) a nevybíravost   showbyznysu s jakou právě   vrozeného lidského hyenismu   dovede využít. Pří sledování   mi přišly na mysl dva filmy i   když ani jeden se nedá označit   jako podobný. Naivní vyhlídky   hrdinů, že jim z toho velkého   koláče zábavního průmyslu taky   něco zbyde, které jsou pak   rozemleté na prach jeho   lhostejným soukolím, mi   připoměly Schlesingerův Den   kobylek. A na legendárních   Dvanáct rozhněvaných mužů jsem   si vzpomněl asi spíš kvůli   formě gradujícího dramatu na   omezené (tady spíš prostorově   než časově) ploše. Herci jsou   bezchybní všichni, nechceme se   mi někoho zvlášť vyzdvihovat.   A nejdrsnější pasáže   představují samozřejmě   "závody", kdy   kontrast mezi skutečným   utrpením a jeho hysterickou   bavičskou interpretací je   nejintenzivnější. Jo, tak   tenhle film mě sejmul.

Tenhle film Vás nenechá   odtrhnout oči, nebo mě alespoň   nenechal... utrpení,   zoufalství a strhující   konec...