Pro mě asi nejlepší letošní   film. Tento typ humoru je mi   nejbližší, opravdu černočerný   humor, který neuráží, jen   ukazuje věci s nadhledem. Nic   není černobílé a pozitivní   myšlení může být jen velká   lež, maska, kterou nosíme, aby   jsme sobě i druhým namlouvali,   že jsme šťastní a spokojení.   Pravda bolí, ale zároveň   očišťuje a osvobozuje. V   kombinaci s úžasným humorem si   z nepříliš dlouhého filmu   odnesete mnohem víc, než jste   čekali.

tenhle film na mě hrozně   zapůsobil...nejspíš to bylo   tím, že na takovou tvorbu tady   není nikdo zvyklej...prostě tu   bylo najednou něco   jinýho...žádná klišé americká   tvorba...a to se to málem ani   nepromítalo, protože nás v   kině bylo málo...děkuju za   těch dalších pět lidí, který   přišli:) ať si říká kdo chce,   co chce...mně se to líbilo a   dost mi to hrálo na city:)

Vubec jeden z nejlepsich filmu   soucasne kinematografie. Humor   existuje i tam, kde by ho   clovek nehledal, a veci mohou   byt uplne jinak nez si   namlouvame.

Soudě podle filmů a zejména   komedií jsou Skandinávci   samostatným živočišným druhem.   Tam, kde ostatní chodí   útlocitně po špičkách, oni   nemilosrdně servou   chlácholivou oponu a do   problému jdou natvrdo. Ani v   případě tohoto filmu ale   výsledkem není samoúčelná   kontroverze ale zážitek   stejnou měrou očistný i   zábavný. Přes všechnu krutou   upřímnost ale není pohled   Bårda Breiena na   postižené nijak urážlivý,   naopak si myslím, že jde o   hlubokou a citlivou sondu do   jejich duše právě proto, že se   autor zřekl falešné   ohleduplnosti. Mizérie hrdinů   je tak totální, že i humor   musí být vyvedený v těch   nejčernějších barvách a aspoň   na mě funguje dokonale. Jako   plus vnímám i částečné   opuštění typické severské   syrovosti filmařských   prostředků. Vliv hnutí Dogma   95 byl samozřejmě blahodárný,   ale už i z něj se stalo tak   trochu klišé. Tady jemná   stylizace vůbec nepřekáží   vyhrocenosti tématu. Skvělý   film, který mě pohltil,   rozesmál i dojal. Komplexní   zážitek.

Kurz negativního myšlení je   opravdu negativní film :) Je   plnej neokoukanejch herců a   především černýho humoru,   kterej mě opravdu bavil.   Myslim, že je vážně zajímavý   nahlídnout do života tělesně   postižených a do jejich   problémů. Film ukazuje i   "druhou stranu" -   pocity těch, který s   postiženýma žijou. Opravdu   zajímavej a originální film,   kterej stojí za to zkouknout.

Postižení lidé bývají obdařeni   specifickým druhem příkrosti   vůči svému okolí a zároveň   tvrdostí k sobě samým. Nejen v   tomhle ohledu je originální   snímek velice realistický a   mohl by určitým způsobem   fungovat jako návod k   pochopení jejich pohledu na   svět lidem, kteří řeší daleko   banálnější problémy než jsou   zdravotní handicapy. Žádná z   drobných zápletek zde není   zbytečná a to, že film diváka   popadne a tluče jím o zeď od   začátku do konce rozhodně není   samoúčelné ...

Kde jinde mohlo vzniknout něco   takhle tak moc pesimistickýho   než ve Skandinávii? I když   pesimistickýho…To by to   nesmělo být skrznaskrz   prošpikované černočerným   humorem, který se na diváka   valí ze všech stran. Geirrovi   skončil život poté, co před   dvěma lety skončil na vozíku,   nesnáší všechno a všechny a   jeho zoufalá manželka mu   přitáhne do domu partičku   pozitivně myslících kriplů. Co   má chudák dělat? Ano, přivést   je zpět do skutečnosti…Jo,   kdyby tu chyběl ten humor, tak   u toho snad bulim, ale takhle   to nejde brát tak úplně vážně,   i když…jednotlivý charaktery   působí velmi uvěřitelně a jsou   na ploše sotva 75 minut   rozpracovány až nečekaně do   hloubky, přitom to ale   nepůsobí jako psychologická   studie, přestože i tak by se   to dalo brát. Aneb co se   stane, když lidi čerstvě   „vyléčené“ ze závislosti na   alkoholu zavřete na pár hodin   do jedné místnosti s   alkoholikem. Myslím, že to   dopadne úplně stejně:-) Přesto   je to smutný film a dobře dává   nahlédnout do života   ochrnutých. A vlastně i na tu   druhou stranu – na rodinu,   takto ochrnutých, která je   handicapována vlastně taky. I   když osoba jménem Gard byl už   opravdu silně narušený   jedinec. Smutné je, že to tak   v reálu chodí (a doufám, že se   nikdy neocitnu v jeho situaci,   bojím se, že bych to taky   nezvládl). Tahle věc je navíc   natočená vskutku neuvěřitelným   způsobem – skoro brečim nad   výlevem chudáka Marty a   režisér se jen o několik málo   okamžiků vytasí se scénou, u   které už mi slzy téměř tečou.   Jenže smíchy… Zkrátka tohle je   neuvěřitelným způsobem   skloubená černá komedie s   psychologickým dramatem a   funguje úžasně. Ale věřím, že   to nemusí být snímek pro   všechny…Zajímalo by mě, kolik   z nás v Geirrově situaci by se   chovalo jinak? On je zkrátka   tak trochu negativní. V jeho   situaci, kdo se tomu může   divit…Že by ostatní ochrnutí   lidé? Pouze pár minut… Určitě   si to někdy zopáknu –   „nepouštěj sem ty kriply…“,   ruská ruleta, skok z okna,   závěr „tance“ Geirra s Tori,   Gardovi kecy, pořadí „kdo je   na tom nejhůř“ (hlavně   Asbjornovi reakce na to) a   určitě ještě další situace za   to stojí…

Komorní snímek o   handicapovaných lidech a   jejich probléméch.Někdy k   pláči,někdy k smíchu.Spíš k   smíchu,ale je to proklatě   černý humor.Určitě zajímavý   film.

Na tento film bych asi nešla,   nebýt nadšených recenzí,   přijetí na festivalu ve Varech   ap. A po jeho shlédnutí úplně   nechápu, co na něm kdo vidí.   Je sice pravda, že tematika   lidí s postižením není ve   filmech příliš frekventovaná,   navíc, aby hrála hlavní roli.   Pro běžného diváka je to jistě   překvapivý pohled do jejich   života (já tento šokující   efekt, vzhledem ke své   profesi, nedokážu asi úplně   ocenit). No ano, je to   udivující, ale vozíčkáři mohou   být také pěkně zlí, protivní,   agresivní týpci, protože   handicap prostě z nikoho   nedělá se vším smířeného   světce. A je jen na nich,   jestli jim tento přístup k   životu vyhovuje, a to se všemi   důsledky, včetně toho, že je   postižení neopravňuje k tomu   být hrubý k druhým. Film totiž   není ani tak o vzpouře proti   protivné psycholožce, ale spíš   o odporném chudáčkovi Gerdovi   a ostatních postavičkách z   dobrodějné svépomocné skupiny.   Prostě jsem se nedokázala   oprostit od profesionálního   pohledu a to mi asi zkazilo   celkový dojem.

to necejtíš svý ochrnutý nohy, to hulíš trávu
Určitě se na to dá jít jako na   černou komedii a těšit se ze   zadostiučinění, jak frajer   dává jeden stěr za druhým   mentorský krávě. A skrz   frajera se platonicky pomstít   všem matkám, tetám, učitelkám   a úřednicím. Je tam spousta   veselých konfliktů a hlášek.   Pár scén Vám do toho nebude   zapadat, ale kdykoli nastanou,   nepřipadáte si blbě smát se   furt dál, ostatně smějou se   všichni.
Pro mě bylo v   tomhle filmu nový a zásadní   zjištění, že (a proč) příčetná   nezávislá ženská miluje toho   svýho protivnýho násilnickýho   tlustýho nemytýho ožralu. A   proč jiná, která je totálně   závislá na manželově laskavý   péči, zase svýho romantickýho   něžnýho obětavýho hezouna   nenávidí.
Ústřední   konflikt mě nezaujal vůbec,   protože Velká Sestra byla   vykreslena až hloupě   jednostranně, tudíž od začátku   bezostyšně předurčena k   sejmutí.
Hezčí téma   "vyhráli jsme, ale co s   tím" bych chtěl řešit za   norského mlhavého deštivého   dne, takového, který podle mé   zkušenosti i v mírnějších   šířkách zákonitě následuje po   každém zásadním mejdanu. S tím   příliš ideálním ránem jsem   najednou nevěděl, co si počít.   Ale přiznám se, že závěrečná   jízda vzhůru mě dojala.
A pro mne nejzajímavější   téma "vrátíš se, protože   jsi zbabělá a proto tě dožene   zodpovědnost" asi nikdo   ve všem tom veselém smíchu už   ani nepostřehl. Mně se   potvrdilo, že nejsložitější a   přitom nejlépe zahranou   postavou je Ingvild. Ta je od   začátku do samého konce k   sežrání. Až by jí propána   jeden uvěřil, že takhle ženský   fungujou i ve skutečným světě.

Sice trochu přitažený za vlasy   protože některý momenty autoři   opravdu přehnali ale jinak   dobrý... Film je natočen i pro   méně náročnějšího diváka (asi   míří do multiplexů) ale přesto   si zachovává typycky pomurý a   "depresvnívní" ráz   severské filmařiny. Dokonce   jsem si odnesl i pár myšlenek   o těžkém životě hlavních   protagonistů.

Téměř neuviřitelně propojený   humor s "tabu"   tématem handicapovaných.   Skvěle natočené a propracované   tak, že divák neví jestli se   usmát, či uronit slzu. U   nemála situací se svírá hrdlo   při pomyšlení, že i toto je   vlastně realita. Skvěle   propracovaný snímek, který   však naprosto stačí vidět   jednou. Trošku nevěrohodné mi   přišlo propojení téměř   životních zlomů a krajních   situací do jednoho večera a   přitom o chvíli později jak   kdyby byli zůčastnění imunní   vůči čemukoli.

Je to misty hodne vtipne,   misty hodne smutne. Libi se mi   drsny pohled nejen na lidi s   postizenim, ktery z nich dela   lidi uplne obycejne. A   samozrejme i nekompromisni   odsouzeni manipulatoru z rad   psychoterapeutu a psychologu.

Docela depresivní film o   handicapovaných lidech,jejich   životech a vlivu   terapeutů,který nemusí být   vždy jen pozitivní.Na tento   snímek se nedívá zrovna   lehce.Ukazuje nám totiž osudy   lidí,kteří nás předešli a   ocitly se na druhé straně mezi   postiženými.Nikdo totiž nemá   jistotu,že se mu zítra nestane   to samé a ocitne se mezi nimi.

Téma z kterého si režisér dělá   legraci je poměrně neobvyklé a   neokoukané stejně jako velice   dobré herecké obsazení ale u   filmu jsem se dost nudil a i   přes svou krátkou stopáž mi   přišel dost utahaný.