Malý svět Dona Camilla

Úspěch filmu zajistili představitelé obou hlavních rolí, zřetelně vyzařující radost ze hry. Fernandel a Cervi sehráli hlavní role rovněž ve čtyřech pokračování, která v následujících letech natočili různí režiséři: - 1953: Le retour de Don Camillo (Návrat Dona Camilla), režie Julien Duvivier - 1955: Don Camillo e l´onorevole Peppone (Don Camillo a poslanec Peppone), režie Carmine Gallone - 1961: Don Camillo monsigmor ... ma non troppo (Don Camillo monsignorem, ale ne nadlouho), režie Carmine Gallone - 1965: Don Camillo á Moscou někdy Il compagno Don Camillo (Don Camillo v Moskvě, či Soudruh Don Camillo), režie Luigi Comencini. Žádna série filmů 5O. ani 6O. let minulého století nebyla úspěšnější než tato.

Troufnul bych si říct, že Julien Duvivier nám s Donem Camillem naservíroval mistrovskou kombinaci mezi levicově zaměřeným neorealismem a italskou komediální klasikou 50. let. Ode všeho je tu trochu, zazní Internacionála, starostův synek musí být pokřtěn jako Lenin, do toho padají křesťanská moudra. K popukání to není, ale já mám tyhle filmy z černobílého italského venkova rád. Don Camillo se starostou Pepponem vedou věčné hádky, ale přesto je v jejich vztahu něco vzájemné úcty a sympatie si získávají střídavě oba (Fernandel ovšem o něco víc). Kouzelnou kreaci uštěpačné staré učitelky Cristiny předvedla i stará francouzská herečka Sylvie, zatímco Franco Interlenghi coby vycházející hvězda italského filmu vypadá ve fotbalovém oblečku směšně.

Tento film je první ze série komedií, odehrávajících se v jednom italském městečku. Výborně a humorně zpracované věčné konflikty mezi pohledem na svět z hlediska komunistů a katolické církve. Sympatizujete se všemi hrdiny a výtečně se bavíte.

Podobné jako film s Terencem Hillem z 80. let. Slepá tolerance k komoušům a socanům. I když tady není tak velká. Dobová neznalost je omlouvá jen častečně.