Fronta v týlu

Snímek představuje druhou kapitolu populární válečné trilogie režiséra Igora Gostěva, a už od prvních minut je zřejmé, že nejde o nenápadné pokračování. Film byl od počátku koncipován jako reprezentativní dílo. Ideologicky pevné, vlastenecky zanícené a produkčně velkolepé. Není tedy překvapivé, že se v době uvedení setkal s mimořádně vstřícným přijetím. Tehdejší vedení státu, zejména struktury KGB, mělo jasnou představu o tom, jak má být partyzánské hnutí prezentováno. Výsledkem je obraz hrdinství a kolektivní oběti, který dokonale zapadá do dobové propagandy. Úspěch byl stvrzen i jinak. Roku 1978 film obdržel Státní cenu bratří Vasiljevových, což bylo jedno z nejvyšších profesních ocenění své éry. Produkční rozmáchlost snímku směle konkuruje velkolepým projektům Jurije Nikolajeviče Ozerova. Ostatně studio Mosfilm bylo synonymem monumentálních masových scén a technické preciznosti. Film mistrně kombinuje dokumentární realismus s napětím dobrodružného žánru. Bitevní sekvence působí autenticky, ale zároveň si uchovávají dramatický tah. Dokonce i kamera Alexandra Charitonova dodnes vyniká čistotou kompozice a schopností zachytit syrovost lesního partyzánského života. Ve srovnání s předchozím dílem působí tato druhá část dynamičtěji a akčněji, aniž by ztratila kontinuitu vyprávění. Stále je to dobře sledovatelné, jen je třeba dívat se s jistou dávkou shovívavosti a s vědomím doby, která jej formovala.