FDb.cz - filmová databáze

jen další marný boj s chobotnicí
Giuseppe Ferrara se tématem   mafie zabývá hlouběji a na   díle je to poznat. Jsou   mafiánské filmy, které vám   ukážou problematiku jen   povrchně, jen tak, aby film   diváka co nejvíce zaujal, a   aby se to projevilo na   návštěvnosti a tržbách. 100   dní v Palermu není ten případ.   Jde do hloubky, vychází ze   skutečných osob, z   historických faktů. A myslím   si, že i to je důvod, proč   dokáže zaujmout ještě mnohem   více. Samozřejmě, že také jen   poukazuje a nic neřeší, ale to   určitě od filmu v tomto   případě nikdo neočekává. Já   osobně mám pro tento snímek   slabost, neboť se v něm   potkalo mé velmi oblíbené téma   s jedním z mých   nejoblíbenějších herců. Lino   Ventura jako nekompromisní a   neúplatný generál Dalla Chiesa   je v mých očích   nepřekonatelný. Film skvěle   vystihuje atmosféru a pocit   strachu, bezmoci a v podstatě   vědomí beznadějnosti situace.   Pár scén je dost brutálních,   ale přesto myslím, že   nevystihují skutečný stav   úplně věrohodně. Souhlasím s   faktem, že je to jeden z mnoha   podobných italských filmů té   doby, ale přesto tvrdím, že je   pro svá výše popsaná pozitiva   jedinečný. Mám jej zařazen ve   své pomyslné TOP galerii a   určitě tam i zůstane. Vřele   doporučuji všem, mimo   beznadějných romantiků.

nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky
Po zkušenostech z Bobulí jsem   se na film moc těši, i když   mám z těch dvojech vždycky   obavu. Bohužel to platí i   tady, i když ne v tak   tragickém rozměru. Vyděsil mě   hned ten akční začátek, který   se k filmu vůbec nehodí a dost   mu ublížil. Drala se mi na   mysl prostá otázka - PROČ ? Že   by se režisér chtěl zařadit do   světovější společnosti a   obyčejný moravský venkov už mu   nebyl dost dobrý?
Většinou se nerad pouštím   do hodnocení konkrétních   herců, jaksi si myslím, že mi   to nepřísluší. Snažím se   hodnotit film pouze   emocionálně jako běžný divák,   jako laik. Tady však chci   udělat výjimku. Role pana   Krampola se nepovedla, nehodí   se sem a vůbec mu ji nevěřím.   Vše je přehnané a přehrané.   Vidím to jako špatný výkon   herce a chybu režiséra, že to   připustil.
I na tento   film jsem se již podíval   několikrát. Jsou však pasáže,   které vypouštím. Ty úplně   stačilo vidět jednou, abych   byl v obraze s dějem. Shrnul   bych to asi takto: u Bobulí   jsem se smál v podstatě celý   film, u 2Bobulí jen občas.   Přesto snímek hodnotím mezi   současnými českými veselohrami   jako lehký nadprůměr.

dobrý vzor i pro mnohem mladší filmy
Opět jsem se jednou vrátil do   svého mládí a po dlouhých   letech si pustil Aféru   Concorde a čekal, jestli mě   osloví stejně jako dřív, nebo   už „vyprchala“, tak jako   spousta jiných snímků té doby.   Ani tentokrát jsem však času   stráveného před obrazovkou   nelitoval. Je to prostě   klasika, která sice obsahuje   pár dnes již hodně slabých   trikových záběrů, ale jinak   snad nemá chybu. Filmaři velmi   oblíbené letadlo, tentokrát   ještě navíc atraktivní,   příjemné a přitažlivé exotické   prostředí, ve kterém se děj   odehrává, prvky dobrodružství,   očekávané i dokonané   katastrofy, reálné   automobilové honičky. Co víc   si od podobného filmu přát? Za   více než 30 let pokročila   filmová technika mílovými   kroky a přesto vám mnoho   současných filmů tolik zábavy   neposkytne. Určitě někdo   podotkne, že je to jen   nostalgie. Přiznávám, je, ale   zdaleka ne jen nostalgie. Je   to kus skutečně skvělé tvůrčí   filmařské práce, kterou by   mnozí dnešní počítačově   trikoví mágové možná ani   nedokázali zvládnout.   Vyskytuje-li se ještě někdo,   kdo film neviděl (zřejmě spíš   z mladší generace), vřele a   bez váhání doporučuji. Obrňte   se troškou shovívavosti,   nutnou k akceptaci roku   vzniku, a užijte si výborný   příběh.

beznadějná válka
V komentáři k filmu Noc nad   Chile jsem si položil otázku,   kde berou sovětští tvůrci tu   drzost hodnotil a kritizovat   politický vývoj v jakékoliv   zemi. Je fakt, že v té době   byla sovětská filmografie plně   pod křídly všemocné sovětské   komunistické strany. Dnes, po   shlédnutí Afgánského zlomu,   musím přiznat, že se něco   změnilo. Jasně, Brežněv je   nenávratně v propadlišti dějin   a v roce 1990 (vznik   Afgánského zlomu) je vrcholným   představitelem stále ještě   Sovětského svazu Michail   Gorbačov. Perestrojka je v   plném proudu a na světlo světa   jsou blahovolně vypouštěna   fakta, která byla ještě před   pár lety tabuizována. Tedy   alespoň ta, která jsou hlasitě   kritizována světem a jsou dále   neudržitelná. A jedním z   největších z nich je válka v   Afgánistánu. Nevím sice, proč   byl ten snímek natočen, jestli   opravdu jen jako vypuštění   džina z lahve před světem,   nebo snad jako oslava padlých   hrdinů po kterých po návratu   do vlasti ani pes neštěkl a   byli pokud možno izolováni od   veřejného života, ale byl   natočen zatraceně poctivě a   dobře. Myslím, že má obrovskou   vypovídací hodnotu: pro ty,   kteří se bojů přímo účastnili   je určitě realistický, pro nás   ostatní spíš surrealistický.   Jediné okamžiky, bez kterých   bych se obešel, byly scény   rádoby intelektuálního,   typisky ruského   "tlachání"   samozřejmě vždy nad pořádným   stakanem vodky, ale i to k té   ruské realitě určitě patří.   Když se mi dostalo DVD do   rukou, měl jsem trochu strach   z Michele Placida v takovéto   roli. Přece jen je   zaškatulkován víc do boje s   mafií, než do skutečné války.   Musím ale přiznat, že to byla   dobrá volba tvůrčího štábu.   Jeho neměnný výraz a absence   téměř jakékoliv mimiky v tomto   případě "sedla".   Kamera skvělá, hudba chvílemi   žádný zázrak, ale co byste   chtěli po ruských unylých   častuškách. Film vřele   doporučuji všem, kteří se   shlédli v militarismu a srdce   je táhne do armády a nejlépe k   zahraničním misím bojových   jednotek.

oddechovka z nádherného prostředí
Bohužel je to asi tak vše. Je   to film na který jsem se   opravdu moc těšil. Skloubilo   se v něm totiž vše mé   oblíbené. Divoká africká   příroda a dvě velké herecké   hvězdy Catherine Deneuve a   Philippe Noiret. Příroda   nezkazila nic a ti dva také   dělali co mohli, ale ten děj   samotný byl tak slabý, že se s   tím v podstatě nic udělat   nedalo. Scénárista se v tomto   případě opravdu   „nevycajchnoval“. K mé veliké   lítosti tedy v daném žánru   spíš dost podprůměr. Nemohu   říct, že bych se nezasmál   vůbec, ale pravdou je, že to   bylo jen velmi sporadicky.   Převážnou většinu filmu jsem   protrpěl. Celá komediálnost je   postaveno jen a jen na   neustálých rozporech, jiskření   a vzájemném osočování ústřední   dvojice. A to je hodně málo.   Pro mě tedy suma sumárum   veliké zklamání, které však   naprosto nepřisuzuji hercům,   ale tvůrčímu štábu. Pouze   hercům a africké divočině   naopak posílám svých 5   hvězdiček. Poděkovat bych v   tomto případě chtěl i za velmi   zdařilý dabing ČT. Ten se však   neodráží v mém hodnocení,   neboť není zásluhou   francouzských filmařů.   Nedovolil bych si film   nedoporučit, protože vím, že   existuje hodně diváků, které   osloví. Já jen za sebe   podotýkám, že jej odesílám do   hlubokého zapomnění a vím   zcela jistě, že už se k němu   nikdy nevrátím.

nedoceněný český film
Vzpomínám, že v sedmdesátých   letech byl žánr sci-fi u nás   velmi oblíbený. Vycházelo   spoustu skvělých knih, ať už   autorů sovětských, polských,   anglo-amerických, nebo našich.   Filmů však už tolik nebylo,   spousta filmařů se na tento   tenký led zřejmě nechtěla   pouštět. Otakar Fuka nepatřil   v té době k nejzkušenějším   režisérům, ale zkusil to a je   nutno říct, že se mu podařilo   natočit skvělý snímek, který   dokáže zaujmout i po bezmála   40 letech. A to nejen   pamětníky, ale mám ověřeno, že   i mladé diváky. Já osobně jsem   ten film neviděl už snad 15   let, ale vydržel jsem jej po   celou dobu znovu sledovat s   opravdovým zaujetím. Je   samozřejmé, že je v něm mnoho   věcí, nad kterými se už dnes   pousmějeme. Jestliže jej však   chci hodnotit jako objektivní   filmový fanda, musím se na něj   podívat očima doby ve které   vznikl. Bez tohoto úhlu   pohledu by přece už nebylo   možno hodnotit žádný starý   film. Je potřeba se vžít do   možností tvůrců a ohodnotit,   co z těchto často velmi   omezených možností dokázali   zužitkovat. Akce Bororo má   především skvělý námět. Pro   hlavní hrdiny to byla jistě   životní role a zhostili se jí   se ctí. Výborně bylo vybráno   různorodé prostředí, v němž se   děj odehrává, velmi věrohodně   je vytvořena latinskoamerická   část filmu. Opravdu zvláštní   je hudba a mám ji nesmazatelně   vrytou do paměti. Poznal bych   podle ní ten film zcela   neomylně i se zavázanýma   očima. Jsem přesvědčen, že   kdyby vznikl ve stejné době   jinde, udělal by mnohem větší   díru do světa. U nás měl   prostě smůlu a zůstane už   navěky filmem skvělým, ale   nedoceněným. Já jej rád   doporučím všem vyznavačům   vědeckofantastické literatury   a filmu, prosím jen o   uvědomění si faktu, že rokem   vzniku je letopočet 1972.

životní role Denzela Washingtona
Takto civilně a realisticky   natočenou gangsteru snad   nepamatuji. Filmy s touto   tematikou patří jednoznačně k   mým nejoblíbenějším, přesto je   z nich vždy cítit jakási   trošku nadsázka a glorifikace   mafiánských bossů. Tenhle film   je prostě jiný. Ridley Scott   jen podtrhl svou vyjímečnou   režisérskou kvalitu. Příběh   nekorunovaného drogového   krále, který svého „úspěchu“   dosáhl pílí, nenápadností,   rozvahou a za všech okolností   chladnou hlavou, a na druhé   straně policisty s buldočí   povahou a neústupností a se   svými nevyvratitelnými   etickými zásadami, jejichž   striktní dodržování rozvrátí   jeho osobní život. Děj je   zasazen do krutého prostředí   newyorského Harlemu a skvěle   korunován nečekaným závěrem   absolutně ze života. Prostě   nikdy není nic jen bílé, nebo   jen černé, každý člověk se v   životě na základě vlastních   životních zkušeností a svého   okolí mění a kamsi posunuje.   Nemohu než ještě jednou   pochválit režiséra, ale určitě   i celý filmový štáb. Na tom   filmu není ke kritice nic. V   titulku jsem napsal, že se   jedná o životní roli Denzela   Washingtona. Současně však   musím říct, že ani Russel   Crowe nezůstal naprosto nic   dlužen svému umění. Potěšilo   mě to, neboť ho považuji za   vynikajícího herce, ale   bohužel mimo L.A. – Přísně   tajné a Dobrého ročníku mě   žádný film s ním moc nezaujal.   Takže v jeho případě pro mě   velká satisfakce. DVD ve své   sbírce jsem zařadil k   nejfrekventovanějším a snímek   vřele doporučuji všem   milovníkům dobrého filmu.

zákulisí italského venkova
Je škoda, že vždy, když se v   popisku objeví slovo thriller,   všichni očekávají jednu   nekončící akční střílečku a   honičku. V Američanovi je vše   jaksi civilnější, věrohodnější   a tudíž pro mně určitě lepší.   Skvělý děj, skvělá lokace,   skvělá hudba, skvělá kamera.   Vše plyne přesně tak, jak to v   životě bývá - pomalu, ale   neúprosně. Film mě prostě   nadchnul, a to i při   opakovaném zhlédnutí. Určitě   nebylo poslední, řadím si jej   do soukromého fondu skvělých   filmů.

nevytvářejte české překlady za jakoukoliv cenu
Andělské srdce je v tomto   případě absolutní a zavádějící   blábol. To se však vůbec nedá   říct o filmu. Ten je, právě   naopak, absolutně skvělý.   Depresivní, mystický, tajemný.   Prvky náboženských rituálů a   vražd, woodoo, ale hlavně   všeho tak akorát. Nic se   neopakuje, pořád se do tajemna   noříme dál a dál. K hereckým   výkonům Roberta de Niro i   Mickeye Rourka prostě nemám co   dodat. Skvost, který se podaří   jednou za X let. Alan Parker   dokázal, že je Pan režisér.   Film však vyniká i z jiného   pohledu, nejen toho hereckého.   Výběr likality, a to interiérů   i exteriérů velmi silně   napomáhá celé emocionálnosti   snímku, kde by to potřebovalo   ještě trošku   "potlačit", tam   nastupuje nepřekonatelný   hudební doprovod. Celkově je   to film velmi zvláštní a o   tom, že má v sobě cosi   ďábelského svědčí i fakt, že   kdykoliv se probírám svou   filmotékou a zvažuji, na co   bych tak kouknul, Angel Heart   neminu bez povšimnutí nikdy.   Jakoby mě k němu něco magicky   přitahovalo. V tomto případě   se ale nechám přitáhnout rád a   nikdy toho nelituji. Jen   odvahu doporučit film někomu,   kdo není právě přívržencem   Luciferova žánru, jsem   nenašel. To přesvědčení musí v   sobě najít každý sám.

ani český film není vždy zárukou kvality
Anglické jahody se u mne řadí   k filmům, které nejenže   nesplnily očekávání na ně   kladená, ale vyloženě   zklamaly. A to v tomto případě   hlavně filmařským zpracováním.   Tolik do očí bijící umělé   kulisy už jsem neviděl dlouho,   a i kdyby byl film určen jen   pro televizní obrazovku,   hodnotil bych jej jako dost   slabý. Vyrukovat s ním v   dnešní době, kdy lístek do   kina není nejlevnější   záležitostí, na filmová   plátna, vyžaduje určitě   poměrně velký kus odvahy i   drzosti. Každopádně, pokud by   se pan Drha rozhodl v   nejbližší budoucnosti opět   něco veřejně prezentovat, budu   velmi ostražitý. Osmašedesátý   rok a jeho letní události jsou   určitě vděčným filmařským   tématem a je velmi záslužnou   činností je připomínat. Pokud   jsou však prezentovány formou   tohoto snímku, pak se není co   divit, že o ně mladá generace   ztrácí veškerý zájem a celé   dobré předsevzetí se stává   absolutně kontraproduktivním.   I po herecké stránce je film   velmi slabý, hlavně zásluhou   mladých herců, kterým bylo   absolutně jedno, jestli   představují aktéry jednoho z   nedramatičtějších dnů naší   novodobé historie, nebo zda se   účastní pochybné bojové hry   třídy zvláštní školy. Pane   Drho, držte se svých   VéKáVéček, tam nikdo žádné   umění neočekává a to je Vaše   parketa.

jedna z nejzdařilejších adaptací
Přestože jsem velikým   milovníkem klasické ruské   literatury, patří právě Anna   Karenina L.N.Tolstého ke   knihám, kterými jsem se   prokousával jen velmi těžce a   moc mě neoslovily. Přiznám se,   že jsem ji přečetl snad jen   proto, že jsem si řekl, že   přece MUSÍM. A možná právě   proto jsem byl vždy zvědavý na   různé adaptace tohoto románu.   Bylo jich v historii dost, a   je pravdou, že jsem viděl jen   některé. Mám pocit, že čím   novější, tím horší. Britská z   roku 2000 nic moc a u té   americké z roku 1997 mi   absolutně chyběla atmosféra   carského Ruska. Adaptace,   kterou teď hodnotím, mi   přupadá jako jedna z   nezdařilejších, přestože je   tak stará, že její aktéři už   mi neříkají nic a herectví je   trochu divadelní. Výborné je   však ztvárnění emocí a   psychologie postav. Vím, že se   jedná o témata, která už   dnešní mladé diváky neosloví,   někdy se však nemohu zbavit   pocitu, že je to trochu škoda.   Jednoznačně doporučuji, i když   je mi jasné, že sehnat   použitelnou kopii právě tohoto   filmu a ještě s CZ titulky,   nebo v akceptovatelné jazykové   mutaci asi nebude jednoduché.

cesta do vietnamského pekla
Dlouho jsem zvažoval, jestli   má vůbec ještě cenu jakkoliv   se k tomuto filmu vyjadřovat.   Je notoricky známý, je to   bezesporu absolutní klasika, a   když se podíváme na tvůrčí   štáb a herecké obsazení, pak   skutečně není o čem psát.   Apokalypsa je film, který vám   neukáže válku ve Vietnamu. Je   to film, který vás do této   války vtáhne. Pocity strachu   střídají pocity beznaděje,   absurdnost některých situací   vás absolutně odzbrojí.   Chvílemi jsem měl pocit, že by   film mohl být o pár scén a pár   minut kratší. Ale zbytečný čas   a zbytečné děje jsou i   nedílnou součástí válek, takže   je to vlastně v pořádku.   Snímků o vietnamské válce je   hodně, mnohé jsou skvělé a víc   než nadprůměrné. Ale přesto,   pokud uslyším o této válce   jakoukoliv zmínku, je   Apokalypsa to první, co se mi   podvědomě vybaví. Skvělé dílo,   které komentář nepotřebuje.

opětovné totální ohrožení lidstva
Asi jen těžko bych spočítal,   které už v pořadí. Zdá se mi,   že je to jeden z   nejoblíbenějších filmových   námětů současnosti. Přesto má   v sobě právě tento cosi   zvláštního, co ho vytváří   sledovatelným i opakovaně. I   já jsem jej viděl už   několikrát, a přesto jsem při   x-té televizní repríze opět   zasedl před obrazovku. Tak   jako vždy jsem na konci   konstatoval, že je film nabitý   tolika nesmysly a   nelogičnostmi, ze kterých musí   mít odborníci na vesmír a   vesmírnou techniku těžkou   noční můru, ale tak jako vždy   jsem bez jakéhokoliv přemáhání   vydržel až do konce a film mi   příjemně a velmi rychle uběhl.   Možná je to skvostným hereckým   obsazením, možná i osvěžením v   podobě krásné a příjemné Liv   Tyler. Zcela jistě se pod to   podepsala skvělá hudba,   spousta nádherných záběrů z   technického i přírodního   prostředí, a v neposlední ředě   i nevtíravý a inteligentní   humor. Snímek je nabitý   správnou dávkou amerického   hrdinství i zcela nezbytného   patosu, drsňáctvím i čistou   láskou. Má zkrátka vše, co   hlavně americký divák od   amerického filmu očekává, tak   aby dokázal naplnit sály   multiplexů a přinést svým   tvůrcům a sponzorům očekávaný   zisk. Přestože se tedy jedná o   pouhopouhou komerci, lze   nakonec jen máloco vytknout.   Film sice doporučím, ale mám   obavu, že už jej viděli   všichni a není už jej tedy   doporučit komu.

pro děti zbytečné
Už je opravdu v dalekém   nedohlednu doba, kdy jsem   sledoval animované filmy.   Možná i proto jsem tento dost   dlouho odkládal "na   potom". Obrovská chyba   !!! Auta jsou skvělé, úžasné,   poučné, moralizující,   geniální. Jen nejsou pro děti.   Dětský rozum prostě nemůže   zhodnotit tu pravou podstatu   příběhu. Děti si mohou   zamilovat hlavní postavy   (vlastně stroje), ale to je   tak vše. Neunavujte je a   vychutnejte si film sami a   naplno. Téměř skutečný osud   byť jen jediného kousíčku   Matky cest Route 66 za to   stojí.

nelituji návštěvy, ale jednou stačí
Nejsem žádný super fanda   sci-fi filmů, takže i návštěvu   tohoto jsem nechal pár týdnů   uležet, až opadla první   návštěvnická vlna a vstupenky   se daly sehnat i jinak, než s   nutnou rezervací minimálně   týden dopředu. Měl jsem tak   možnost pozjišťovat recenze a   postřehy známých a přátel. No   a pak jsem seděl tři hodiny v   kině a říkal jsem si:   "jo, slušné", ale to   bylo asi tak vše. Emoce se   nedostavily a nutkání   zopakovat si to už vůbec ne.   Velmi solidně, profesionálně   natočený film. Jen nevím,   jestli bylo při takové záplavě   počítačové animace nutné   zatahovat do toho vůbec nějaké   herce. Snad jen proto, aby   bylo co napsat na plakáty.   Smutné je zjištění, že i ve   zpracování pohádky, aby byla   dobře prodejná a vydělala na   sebe, se musí scénář opřít o   válku, pokus o genocidu a   spoustu utrpení. Film je dělán   pro amerického diváka (my   bychom jej nezaplatili) takže   končí povinným happy endem,   aby ani jedno oko v sále   nezůstalo suché. V žádném   případě nemohu nikoho   odrazovat od shlédnutí a už   vůbec nemohu říct, že   nedoporučuji. Já mám však svůj   pocit vystižen v titulku:   nelituji návštěvy, ale jednou   stačí

válka je požehnáním !?!?!?
I takovýto výrok může zaznít   naprosto vážně, i o něm je   možné vést rozsáhlé úvahy a   diskuze. Íránský dokument   Bassidji nás seznámí se zemí   plnou mučedníků, kde každý,   kdo stojí mimo tuto kategorii,   je svým způsobem méněcenný. Je   plný, na můj vkus až hodně   intelektuální polemiky a   filozofických rozmluv, které   jej můžou znepřístupnit   širšímu diváckému spektru.   Vedou se zde rozhovory o   různých aspektech islámu,   které jsou sice nesmírně   dlouhé, ale na druhé straně   nutné k pochopení rozdílnosti   našich kultur. Vznik tohoto   dokumentu je záslužným činem a   určitě by bylo zapotřebí   podobných filmů více. Na   druhou stranu je nutno   přiznat, že právě tenhle je v   některých sekvencích zdlouhavý   až značně nad únosnou míru. Je   známo, že méně někdy může   znamenat více a dokážu si živě   představit, že ne každý snese   toto rozvleklé tempo po celé   bezmála dvě hodiny a raději   film vypne. Pak totiž celá   myšlenka vzájemného poznání a   snad i pochopení zabije sama   sebe. Za svou osobu však   tvrdím, že ty dvě hodiny   nebyly zahozené.

děsivá realita
Tenhle film určitě není o   kinematografickém umění ani o   přemíře filmových hvězd   vtěsnaných do jediného   filmového okénka. Je ve své   nejhlubší podstatě o něčem   naprosto jiném. Je o obrovském   problému naší společnosti, je   o těch, kteří společenský   systém znaužívají, o těch,   kteří jej využívají, o těch,   kteří si sami o sobě myslí, že   jej tvoří a o těch, kteří jeho   slabosti akceptují a tím jim   dodávají živiny k dalšímu   zhoubnému bujení. Všichni   recenzenti, kterým se nezdá   dost autentický a realistický   zřejmě žijí v dostatečné a   bezpečné vzdálenosti od   ohnisek podobných sociálních   problémů a mohou mít pocit, že   v reálu snad ani neexistují a   že se jedná o bujnou fantazii   scénáristy. Věřte, že opak je   pravdou a že některé ze scén   se realitě ani nepřibližují. I   mi samozřejmě vadil nevyřčený   podtext o převzetí   spravedlnosti do vlastních   rukou pradávným systémem   "oko za oko, zub za   zub". Pominu-li však   tento fakt, jedná se o film   mimořádně zdařilý a po dlouhé   době zase jednou na něco   problematického kolem nás   poukazující. Vy, kteří se   zatím cítíte v bezpečí vězte,   že pokud stát nezačne situaci   OPRAVDU řešit, můžete o své   bezpečí v relativně krátké   době přijít. Jednoznačně   doporučuji všem, zahrabání   hlavy do písku neřeší nic.

jak potopit film změnou režiséra
Jestliže jsem u Bastardů   použil titulek komentáře   "děsivá realita", u   dvojky by to muselo být   "ztráta soudnosti".   Je u nás zvykem, že dvojka se   točí po úspěchu prvého dílu,   aby těžila z úspěchu té   jedničky a vysála z diváků   ještě trochu peněz. Taky je   zvykem, že se dvojka - až na   vzácné výjimky - povede   očividně méně a zabije tak   projektu jakoukoliv další   budoucnost. To se tady stalo   beze zbytku. Bastardi měli   hloubku, myšlenku a přesnou   dějovou osu, Bastardi 2 z toho   nemají nic. Slátanina několika   dějových příběhů, lákání   diváků do kin nasazením   spousty filmových i   mimofilmových hvězd, jejichž   výkon je však mnohdy utrpením.   Politický mafián Krampol tento   žebříček přehmatů jednoznačně   vede. Prvoplánové akční scény   a zařazení dnes tolik   oblíbeného tématu jako jsou   političtí kmotři zatáhlo ten   film do bahna nevkusu,   trapností a mimo realitu. Moc   jsem se na film těšil, ale   považuji jej za jedno z   největších zklamání české   kinematografie posledních let   a za absolutní ztrátu času a   peněz.

slušná road movie na východní způsob
Předem jsem celkem nic   neočekával, proto poměrně   příjemné překvapení. Jen pár   minut na začátku filmu jsem   měl v těch stejných obličejích   a stejně vyholených lebkách   trochu chaos, ale brzy se vše   vyjasnilo a dál už byl příběh   poměrně jednoduchý a přehledný   a děj se rozvíjel jen   ponenáhlu s přibývajícími   ujetými kilometry. Herecké   výkony byly sice poměrně   slabé, ale myslím, že plně   odpovídaly současnému ruskému   standardu. Někdy totiž   působila ta partička srandovně   a to i v momentu, kdy režisér   očividně neměl v úmyslu   přinést odlehčení. Na druhé   straně jsem ocenil, že i po   jedné dobře mířené ráně zůstal   postižený ležet na zemi a   neposkakoval nesmyslně jako   nesmrtelný papírový čertík,   které tak milují na druhé   straně zeměkoule. Silným   zážitkem pro mě nebyl ani tak   děj samotný, jako reálie z   ruského prostředí. Ani na   chvíli nevěřím tomu, že by   režisér vymýšlel něco, co sice   zapůsobí na diváka, ale není   to denní skutečnost. Jsem   přesvědčen, že je to realita   ruského venkova, a to je to,   co mě děsí. Je nutno si   uvědomit, že nejsou tak   vzdálené časy, kdy nám tato   země byla předkládána jako   vzor a kdy synonymem pro ni   bylo označení „země, kde zítra   již znamená včera“. Narodit se   tady a tady prožít svůj život   - no potěš pánbůh. Souhrnně   vzato solidní práce, pár   skvělých scén, neuvěřitelně   naturalistická zima, která   jakoby se mi dostala do bytu a   poměrně zvláštní a zajímavý   hudební doprovod. Určitě to   není film pro každého, ale   jistě si najde i své spokojené   diváky.

nové obzory ruské bezútěšnosti
Kupodivu příjemné překvapení i   po zhlédnutí druhé části této   road movie. Vše je položeno do   jakési civilnější polohy,   přidala se i poetičtější část.   I když po pravdě řečeno vstup   Dašky na scénu filmu spíš   ublížil, než pomohl. A to i   přesto, že se snažila   vystupovat minimálně stejně   drsně jako její mužští   kolegové. Jinak opět tvrdé a   akční pasáže střídají lyrické   pohledy na venkov široširé   matičky Rusi. Pokud tedy slovo   lyrika není ve spojení s   ruským venkovem protimluv. Já   osobně se bez podobné lyriky   velmi rád obejdu. Celý film je   hodně postaven na náhodách.   Náhodné jednání v nejméně   očekávaných situacích, spousta   náhodných setkání, bez nichž   by však děj nemohl pokročit.   Nad tím ale nesmíte uvažovat,   musíte brát příběh tak, jak je   vám předkládán, a pak to není   ani na škodu věci. Také hodně   v chování některých postav   nechápete, ale přesto jsem   přesvědčen, že to tak může   být. To jen my nejsme schopni   ruský naturel pochopit. Po   herecké stránce bych tento díl   hodnotil lépe než jedničku,   téměř všichni mi připadali   takoví věrohodnější.   Kameramanovi se opět podařilo   pár skvělých záběrů, hudba i   tady byla použita velmi   vhodně. Každému, kdy by se   chtěl na Bavoráka 2 podívat   jen doporučím, ať se předtím   podívá i na jedničku. Není to   sice bezpodmínečně nutné, ději   budete rozumět i tak, ale   mnohem lépe pochopíte některé   náznaky. Rád film doporučím a   troufám si říct, že to je za   málo peněz hodně muziky.

skvělé krimidrama plné letní pohody
Bazén je obrazem skvělé   režisérské práce, kdy je celý   film v postatě plný nudy,   letního nicnedělání, pohledů   na nádherný dům a krásný bazén   s azurově modrou vodou a   přesto na něm při zpětném   pohledu nenajdete hluché místo   a nudnou část. Už jen jméno   režiséra a tváře dvou   největších hvězd francouzského   filmu té doby vás musí   přinejmenším zaujmout. K   zaujetí by měly přispět i   erotické scény oživující   ospalou atmosféru, i když je   jasné, že tak jak byly   natočeny v roce 1969, by už   asi dnešním mladým divákům,   zvyklým na zcela jiné sexuální   scény, moc adrenalinu v krvi   nepřivodily. V době svého   vzniku byl však film hodně   diskutován a měl své   obdivovatele i kritiky. Já ale   prostě tento typ filmů miluji   a považuji je za vrchol   filmařského umění s velkým U.   Dnes už by byl označen jako   thriller, ale tehdy naštěstí   toto bezpohlavní a   všezaštiťující slovo nikdo   neznal, a proto to bylo   „obyčejné“ krimidrama. Nejvíc   ze všeho to však byla skvělá   psychologická studie a   rozpitvání vztahů těch pár   postav, kolem kterých se celý   příběh točí. Vím, že jej ocení   jen starší diváci, těm mladým   v něm bude chybět akce a   přejdou jej bez povšimnutí. To   je daň zaplacená za ubíhající   roky. Přesto doporučuji.

o problémech života po životě
Přestože tento žánr není až   tak úplně mým šálkem kávy,   musím konstatovat, že v tomto   konkrétním případě se autorům   vydařilo dílo velmi vtipné, s   nápaditým dějem a velmi   slušným hereckým obsazením.   Dopřál jsem si ho opakovaně,   což vzhledem k roku vzniku   není jistě nikterak podivné, a   vždy jsem se velmi dobře   bavil. Takže účel filmu byl   splněn beze zbytku. Trikaři se   určitě vyřádili a zvládli svou   práci na výbornou. Ale má   poklona patří celému filmovému   štábu. Podařilo se jim   nadávkovat všeho tak akorát a   právě tohle umění dokáže vždy   vytáhnout film do nadprůměru.   Inteligentní humor, citlivá   duchařina. Naštěstí se tady   mimořádně vydařil i dabing,   takže nedostatky je opravdu   těžko pohledat. Nezbývá než   doporučit každému, kdo by se s   tímto filmem snad doposud   míjel. Ale takových asi nebude   mnoho.

skvělý začátek, konec do vytracení
Vynikající dobové vykreslení   příběhu. Typicky německá   ponurost provází celý film.   Uvítal jsem úlohu vypravěče,   od kterého jsem očekával   občasné upřesňování dějové   linie. Od počátku to tak   fungovalo, a to téměř až do   závěru, ve kterém jsem se   bohužel tak trochu ztratil. A   v ten okamžik mi teprve začala   vadit ta strašně dlouhá   stopáž. Téměř celý film   pedantsky přesný, jasný a   srozumitelný, závěr jako by   dělal někdo úplně jiný a to   jen tak z povinnosti. Škoda.   Jako celek tedy zajímavé, ale   přesto vím, že se k tomuto   dílu nikdy nevrátím.

kocour vytasil drápy
To je asi tak to jediné, co mi   z filmu uvízlo v paměti. Byla   to kódovaná zpráva, která   oznamovala všeobecnou   mobilizaci izraelské armády v   květnu 1967, kdy začínala   další z řady   izraelsko-arabských válek, jež   byla později označena jako   "šestidenní".   Vzájemné vztahy židů a arabů   jsou dodnes velmi silným a   zárověň velmi citlivým   tématem, o kterém se zajímá   celý svět. Jistě ne   bezdůvodně. Tento snímek však   k poznání tématu nepomohl.   Spíš mu ublížil a zesměšnil   ho. Mnozí si na stejnou   situaci pamatují z našich kin   a obrazovek. Zlí, nesympatičtí   a povětšinou tupí němci jsou   po tisících koseni dávkami   přesně cílených střel veskrze   hodných, odhodlaných a   odvážných vojáků slavné   sovětské armády, kteří byli,   narozdíl od němců, téměř   nezranitelní. A v tomto snímku   je to zcela totéž, jen ti   hodní jsou židé a zlí arabové.   Osobně naprosto nesnáším toto   kastování celých národů na   hodné a zlé. Tak to přece   nikdy nebylo, není a ani   nebude. Ten film je celý   špatně. Byl-li myšlen, jako   výpověď o životě v dané době,   tak to potěš pánbůh. Pokud by   si totiž chtěl někdo udělat   obrázek například o životě v   kibucu, pak by bezesporu nabyl   domění, že to byla jen samá   sranda a veselí nad   nepřesností dopadajících   arabských střel. Boj samotný   byl vylíčen také dost   specificky. Je mi známo, že   brannou povinnost mají v   Izraeli i ženy, ale přesto by   někdo asi jen těžko hledal   více osamocenou, neřízenou a   nesourodou bojovou jednotku,   sice bez jakýchkoliv   předešlých bojových zkušeností   (jednalo se totiž jen o   povolance, ne o profesionály),   ale přesto zvládající   jakýkoliv vyvstalý problém.   Ten film je celý úplně špatně.   Je bezmezně naivní, tendenční,   poplatný době, jednostranně   zaměřený. Snad kdyby byl   prezentován jako ideologický   film izraelské armády. Ale ani   pak bych si nebyl úplně jist.   Vše je podbarveno neustále se   opakujícím jediným hudebním   námětem lišícím se pouze v   interpretaci. Proč tedy při   takovém hodnocení ty dvě   hvězdičky? Měl jsem osobně   možnost poznat beznadějně   bezútěšnou krajinu sinajskéno   poloostrova, kde pusté hory   střídají jen písek, a to je   vše. Vzdávám proto úctu všem,   kteří dokázali v této   nehostinné pustině snášet   strádání vojenského života, a   to jen pro vidinu zisku úzkého   mořského průlivu zvaného Suez.   Zasloužili by si však za své   oběti lepší ztvárnění. Já umím   určitě zužitkovat hodinu a půl   svého života lépe a věřím, že   to dokážete i vy. Ten film   prostě nedoporučuji snad   nikomu.

velmi příjemná, nefalšovaná sranda
Co napsat? Nic moc jsem od   toho nečekal, v podstatě jsem   šel na "blbost", a   tvůrci mi předložili   "blbost". Já to   myslím bez urážky, v tom   dobrém slova smyslu. Po celou   dobu jsem se skvěle bavil, co   se týká hlášek, je jich na   český film značný nadprůměr a   některé už se mezi lidmi   stávají klasikou. Umění určitě   nikdo nečekal a ono tam také,   chválabohu, nebylo. Ale o to   lepší oddechovka, kterou už   jsem si párkrát doma   zopakoval, když na mě šel   splín. Pomáhá to, a to o   lecčems svědčí. Jen snad   škoda, že pražská filmová   parta mezi sebe nepustila pár   echt moraváků, kteří by jim   poradili, jak se u nich mluví   a jaké jsou ty pravé a typické   zvyklosti. Snad příště. Jinak   vřele doporučuji.

další vítězství nad teroristy, alespoň ve filmu
Opět další ze série akčních   filmů z leteckého prostředí, a   opět navršení spousty   faktografických nesmyslů.   Jenže tentokrát jsou kupodivu   podány v poměrně stravitelné   formě, proto jsem spoustu z   nich byl schopen akceptovat a   přejít pouze s trpným   úšklebkem. Nejsme zvyklí na   filmy, kde jeden z hrdinů, v   tomto případě akční   superhvězda Steven Seagal   umírá hned v počátku bojové   akce. Koneckonců to byl možná   ten okamžik, který zachránil   celý zbytek filmu. Alespoň pro   mě. Mám obavu, že déle bych   jeho pseudoherecké umění   nevydržel. Zato někteří jiní   herci zde poměrně dost zářili.   Přerod Davida Sucheta z   geniálního, ale nesnesitelného   blba Poirota, do role   chladnokrevného, ale   inteligentního arabského   teroristy byl naprosto skvělý.   Na úrovni sledovatelnosti film   určitě horně podrželi i Kurt   Russel, Halle Berry, nebo   třeba v poměrně malé roli   J.T.Walsh. Celkově tedy   víceméně zajímavý námět, dosti   zdařilé trikové záběry, žádné   velké umění, ale přesto   doporučitelná oddechovka.

zákulisí pro mnohé nesrozumitelných událostí
Boj o Jeruzalém je film se   zcela výjimečným námětem.   Zabývá se totiž, jak jsem v   názvu recenze napsal,   otázkami, které nás při   sledování zpráv a čtení novin   pronásledují denně, a přesto o   nich drtivá většina z nás neví   téměř vůbec nic. Vše co se   týká Izraele a Palestiny se   řeší již dlouhá desetiletí   bezmála denně a jsem   přesvědčen, že existuje jen   velmi málo lidí, kteří ví, o   čem je řeč. Pro celý svět je   to nesmírně citlivá oblast a   stále velmi ožehavé téma. I to   je asi důvod, proč se do filmů   s tímto tématem nikdo z   filmařů nehrne. Vždy je   nebezpečí, že se dotknete   jedněch, nebo druhých. Možná i   proto mě film tak oslovil.   Samozřejmě, že má hodně   technických filmařských chyb,   ale v tomto případě je   odpouštím. Možná je moc   idealistický, při pozornějším   sledování lze souhlasit s   názorem, že je místy tendenční   ve prospěch židů. Ovšem i s   chybami ukazuje realitu, jaká   v době vyhlášení samostatného   státu Izrael byla. Kdo se   někdy zabýval dějinami Izraele   (které jsou mimochodem velmi   zajímavé), kdo si třeba   přečetl něco o   izraelsko-arabských válkách,   ten musí tento snímek   přivítat. Po zhlédnutí si   možná přiřadíte reálné postavy   k dávno zapadlým jménům   zaslechnutým kdysi v hodinách   dějepisu – David Ben Gurion,   Golda Meirová a další. Jak   jsem již napsal, určité   výhrady mám, ale přesto   jednoznačně doporučuji všem.   Vždyť horká půda Izraele a   Palestiny, která už od konce   druhé světové války byla   několikrát na pokraji   vypuknutí dalšího světového   konfliktu, neleží od nás tak   daleko.

herecký koncert
Příběh o tom, jak lze   jednoduše i z nejvyšších výšin   rychle spadnout až na samé   dno, a dopomůže vám k tomu   jediná žena a chvilková   absence zdravého rozumu. Je to   návrat ke starým a dobrým   americkým gangsterům, kteří   jsou vždy a za všech okolností   na úrovni. To už dnes,   bohužel, trošku postrádám. I   zločin se změnil a přesídlil   do jiných sfér. V Casinu se   můžeme podívat na to, že   mafiánské praktiky, podlost a   lež už dávno nejsou výsadou   jen heren, barů a podsvětí,   ale že se staly nedílnou   součástí politických a   společenských kruhů. Tyto   praktiky přešly i do české   kotliny. Rychle, bez výhrad a   našly u nás mnoho dobrovolných   šiřitelů. Nemáte ten pocit?   Ale zpět k filmu. Já jsem v   něm prostě nenašel špatný   výkon, ať už to bylo před   kamerou, nebo za ní. Tomu   filmu prostě nemám co   vytknout. Snad jen jediná   drobnost mi vadila. Části   příběhu jsou totiž vyprávěny   ich - formou těmi, kteří v   jeho průběhu zemřou, přitom   celý film sleduje děj v   minulosti, což znamená, že ti   mrtví už by nám to vyprávět   nemohli. Tady mi prostě trošku   uniká logika. Ale i přesto   řadím tento snímek k filmové   klasice, ke které se budu   určitě rád a často vracet. A   doporučuji to i Vám.

viníka nutno dodat za každou cenu
A pravda? Ta v tomto případě   nezajímá vůbec nikoho. Cesta   na Guantanamo je film, o   kterém se naprosto   nezaslouženě nikde moc   nemluvilo. Jakoby se záměrně   umlčovalo tím více informací,   o co více těch informací film   sám přináší. Film o čtyřech   mladých muslimech, kteří se   ocitli v nepravý okamžik na   naprosto špatném místě je bez   nadsázky skvělý. Pokud bych   vám řekl, že se ti čtyři   dostali do rukou party   zakomplexovaných psychopatů,   byla by to sice pravda, ale   určitě bych vás zmátl v ději.   Tou partou mám totiž na mysli   vojáky armády spojených států.   Ve spoustě dokumentů jsem měl   možnost vidět, jak skvělými a   náročnými psychotesty tito   vojáci musí projít, jak jsou   pod neustálou kontrolou   psychologů. O těch, kteří   vystupují ve filmu, bych   pochyboval, zda vůbec zvládli   základní školní docházku, a   pokud získali jakési   dovednosti, pak snad jen v   ústavu podobnému našemu   „pasťáku“ nebo ve velmi ostrém   vězení. Snímek je jakýmsi   polodokumentem, seskládaným z   hraných pasáží, autentických   záběrů z Pákistánu a   Afgánistánu a výpovědí   skutečných aktérů. Chvílemi   vám běhá mráz po zádech a   vědomí toho, že se příběh   skutečně udál, vám ten pocit   jen znásobuje. Alespoň věřím,   že se udál. Že to není jeden z   těch příběhů, kdy předkládání   reality je vlastně součástí   komplexní dějové fikce. Ať tak   či tak, filmu uvěříte a pokud   jej vydržíte, věřím, že budete   zděšeni stejně jako já. Je to   snímek nesmírně krutý, ale   reálný, a chceme-li se   dozvědět, co se děje jinde ve   světě, pak před ním nesmíme   zavírat oči. Dávám plných   deset hvězd, a kdyby byla   možnost, dal bych i víc.   Jednoznačně doporučuji.

válečná doba na jiné hranici
Stalo se už zvykem, že veškeré   naše válečné filmy,   odehrávají-li se v pohraničním   pásmu, jsou zasazeny na   západní hranice, případně   ještě možná na hranice s   Polskem. Jiný film z hranice   Protektorát Čechy a Morava –   Slovenský štát asi neznám, o   hranici Slovenský štát –   Maďarsko ani nemluvě. I tam se   však odvíjely velmi zvláštní a   nelehké příběhy mnoha běženců.   Už jen pro tento samotný fakt   mě film zaujal. Navíc,   přestože byl uveden „pouze“   jako film televizní, je   naprosto mistrně zvládnut po   herecké stránce. Roman Luknár,   Vlado Hajdu i maďarka   Georgiana Tarjan odvedli zcela   nadprůměrný výkon. Pochvalu   však zaslouží zajímavý scénář,   téměř bezchybná režie i kamera   a v neposlední řadě velmi   dobrá hudba. Celý příběh je   poměrně jednoduchý, lidský,   ale asi proto působí tak   pravdivě a uvěřitelně. Ukazuje   lidi dobré i zlé na obou   stranách barikád, tak jak to   reálný život přináší. Snad   věku snímku nebo absenci   akčních scén je možno přičítat   poměrně slabé hodnocení. Mě   však oslovil zcela   nadstandardně, proto pevně   stojím za svým vysokým   hodnocením.