Popisované události jsem   nezažil a vím o nich jen   něco málo ze školy a   podobně. Historickou věrnost   proto soudit nemohu, ale   vybudovat atmosféru se v   tomto cyklu daří. Sledujeme   osobní příběhy na pozadí   pro naši zem významných   historických událostí.   Forma nemusí být úplně   lehce stravitelná pro   každého, přeci jen se tu   hodně mluví, a pokud neznám   širší historické   souvislosti, asi mě to bavit   nebude. Připomínání   nepěkných skutků minulosti   se zase nebude líbit lidem   politicky nebo i jinak   spřízněným s jejich   pachateli.
České   století tedy možná není   historicky přesné, když   zobrazuje věci, o kterých   nevíme, jak přesně se   staly, ale nabízí témata k   zamyšlení a diskuzi.   Témata, která mladší   generace jako je ta moje   příliš nezajímají a na   školách se probírají   povrchně. Mé kladné   hodnocení kromě hereckých   výkonů a budování   atmosféry zohledňuje také   společenský dopad díla.

Je to takový trochu   neobvyklý horor   odehrávající se   převážně v pohoří Sierra   Nevada v polovině   devatenáctého století.   Najdeme v něm černý humor,   krásnou přírodu, trochu   lidské krve, občas i trochu   víc krve, nějaké ty   okultní povídačky od   indiánů, zábavnou akci i   herecké výkony v čele s   démonicky šíleným,   vychytralým a skvěle   hrajícím Robertem   Carlylem.
Ale proč   jsem se vůbec rozhodl snímek   komentovat: aby toho nebylo   málo, celé je to   podmalované působivou hudbou   obsahující některé dobové   prvky, která dokonale   dokresluje atmosféru a jistě   se zaryje do paměti každému   divákovi. Vzhledem k tomu,   že je to ovšem soundtrack   velmi nezvyklý, nemusí   sednout každému; není to   žádný "hlavní   proud". Zřejmě   nejvýraznější moment, kde   si hudbu buď zamilujete, nebo   ji budete nenávidět,   nadchází při honičce v   lese, kdy k záběrům   prchajícího vojáka   stíhaného honičku si   evidentně užívajícím   nepřítelem, hraje poměrně   veselá až rozverná skladba.   Velmi dobře evokuje pocity   jednoho z nich, a sice právě   toho padoucha. Citlivé povahy   se tak mohou cítit poněkud   zrazené, jiní si záběry   užijí společně se   zloduchem. I proto je potřeba   specifický smysl pro humor a   schopnost nadhledu, aby si   člověk film mohl vychutnat.   Zbytek soundtracku je ve   stejném hudebním stylu a   může být i vtipný,   nepůsobí však již tolik   kontroverzně.

Tak tohle ne. Kdyby to nebylo   sci-fi s pěknými efekty, asi   bych to ani nedokoukal.   Žádná postava mi   nepřirostla k srdci, možná   kromě Jodie, ale to snad   měla být postava veskrze   záporná, ne? Příběh byl   vystavěn tak, že jsem ani   hlavnímu hrdinovi nefandil.   Ne, že bych snad přál   nemocným dětem, aby umřeli   na leukemii (nebo co to ta   holka měla), ale   přelidněnou Zemi   zachraňovat hacknutím   luxusního vesmírného   hotelu? A pak ty logické   chyby... No to je jedno,   drobné detaily sloužící   příběhu přehlédneme,   nelogické chování postav   přičteme momentálnímu   pomatení smyslů a   fyzikální zákony obejdeme   nebo porušíme, protože Neo   může, tak proč ne i my. A   pak už konečně mhouření   očí skončí a   přehlížení není potřeba   a my dostaneme klasickou   "obětuju se pro vás   ostatní ať se vám to líbí   nebo ne" scénu a jsme   propuštěni. No je to škoda,   protože film nepostrádá   pozoruhodné detaily,   především technického   rázu, a vůbec je vizuální   stránka opravdu povedená.

Do kina jsem šel velmi dobře   připraven na zklamání. No,   dostavilo se, ale zas tak zlé   to nebylo. Jako čtenář   knižní předlohy nemohu   nesrovnávat, hodnotit film je   proto velmi těžké.
Co se válečného   příběhu týče, film   nabízí skoro vše podstatné   a divák tak získá jakousi   představu o tom, co se stalo   a proč se to stalo. Vzhledem   k svižnému až uspěchanému   tempu a povedeným vizuálním   efektům se ani nenudí, herci   hrají přesvědčivě,   nekompromisní tempo ale   divákovi nedovolí vytvořit   si k hlavním postavám   vztah.

Bohužel   má film určité problémy,   které nemohu přehlédnout. V   další části komentáře   jsem se neudržel a komentoval   vybrané nedostatky i formou   spoilerů.

Kvůli přístupnosti ve   filmu ubude násilí i obětí   na životech. To je sice   pochopitelné, ale některé   Enderovy pohnutky jsou proto   poněkud nejasné. Ve spojení   s věkem hlavních   protagonistů (jsou tu prostě   příliš staří), absencí   podrobnějšího vysvětlení   politické situace na Zemi a   poměry v Enderově rodině   pak výsledný obrázek o   geniálním chlapci, co   "zachrání" svět,   ztrácí určité kouzlo a   hloubku. Není poznat, co je   na něm speciálního. V   podstatě vidíme   šikanovaného kluka, který   si to nenechá líbit;   nejdřív v rámci školy,   nakonec v rámci vesmíru. A   tím to hasne. Snad jsme se   mohli alespoň o jeho   intelektu dozvědět v herní   místnosti s nulovou   gravitací (povedený trik),   bohužel několikaměsíční   cesta na vrchol školních   tabulek, podrazy ze strany   učitelů, zajímavé   strategie a postupné   zhroucení hlavního hrdiny   proběhnou tak rychle,   většina se dokonce odehraje   v jedné bitvě, že se   ještě ani nestačíme divit   a Ender už se na jezeru   loučí se svou drahou   sestrou, aby šel zabít   všechny termiťany a žil   šťastně až do smrti.   Dobrá, možná maličko   přeháním. :)
Psychohra oproti knižní   verzi vypadá jen jako jakási   krátká demoverze, ale   vizuálně se mi opravdu   líbila, vyzdvihnout musím   hlavně vstup královny, ten   se opravdu povedl.
Učitelé se mi nezdáli   nijak drsní, nátlak na   žáky nic moc a úplně   nejhorší byl seržant Dap.   Jeho salutovací epizoda byla   spíš trapná.
Vztah   Endera a jeho sestry nemohl   být asi vyjádřen lépe,   pokud se tvůrci chtěli   vyhnout delším rozhovorům,   jenže dostala tak málo   prostoru... Přesto (nebo   proto) jsem neměl dojem, že   by pro něj Val byla tak moc   důležitá. Scény na Zemi   popisující jejich vztah   zřejmě nebyly dostatečně   atraktivní, aby byly   zfilmovány, a tak zůstává   hlavní důvod Enderova   rozhodnutí přistoupit na   manipulaci ze strany MF   zastřen tajemstvím. Vlastně   ani Valentine ani Enderův   bratr Petr nehrají ve filmu   nijak podstatnou roli.
Závěrečné simulace   boje ve vesmíru jsou   povedené, ale trochu podivně   působí celá taktika a   důvody (ne)využívání   malého doktora, zásadní   zbraně lidské flotily. V   podstatě by se dalo říct,   že až na tu úplně   poslední bitvu moc nedává   smysl. Chudák Petra,   nejlepší střelec a takhle   nevyužitá. V poslední   bitvě pak zásah malým   doktorem funguje jen v rámci   filmu, když zničí povrch   planety, což vede k   vítězství jen a pouze   proto, že tam jsou náhodou   také všechny zbylé   královny (jak příhodné). V   předloze dochází k   řetězové reakci a   následnému výbuchu, který   zničí celou termiťanskou   flotilu i lidské lodě v   dosahu. Filmová verze prostě   nemá takový dopad, a aby   snad nezemřelo moc pilotů,   dokonce je nám řečeno, že   malé lidské stíhačky jsou   "drony". Úplný   konec se sice také od   předlohy liší, ale v rámci   filmu funguje celkem dobře.   Bohužel se zdá, že slibuje   pokračování, na které asi   nedojde.

Přes   všechny nedostatky jsem   opravdu rád, že byl film   natočen a určitě se k němu   budu v budoucnu vracet,   stejně jako se vracím ke   knižní předloze.

Po skončení tohoto filmu   jsem měl rozporuplné pocity.   Sice je to pěkná podívaná,   ale protože se toho vlastně   moc nestane, zbývá čas se   zabývat otázkami jako   "bylo by to   možné?" a   "proč?". A to je   trochu problém Gravitace. My   totiž nic moc jiného od   režiséra nedostaneme: hezké   záběry, drama hlavních   hrdinů a tu vědu na   oběžné dráze. První bod   funguje skvěle, drama je   jedno klišé za druhým, ale   dá se to snést; dokud se   nestřetnou s tím třetím -   vědou. Science fiction může   být vystavěno na premisách   částečně odporujících   současnému vědeckému   poznání, i když je lepší   se tomu vyvarovat, ale je   potřeba je buď dostatečně   srozumitelně prezentovat nebo   naopak důkladně zamaskovat a   hlavně samoúčelně   neohýbat ty   nejzákladnější fyzikální   zákony. Film Gravitace se   těchto chyb nevyvaroval a to   mu velmi uškodilo. I proto je   asi 3D naprostou nezbytností,   s větší či menší   úspěšností pomáhá   odvrátit divákovu pozornost   od chyb a kochat se.

Jsem mile překvapen. To   nejhorší z celého filmu je   jeho název, zní poněkud   lacině. "Dvojka"   překonává první díl snad   ve všem. Tam, kde knihou   nepolíbení minule tápali a   kroutili hlavou, se již lépe   zorientují díky pomalejší   (dle mého názoru povedené)   první polovině filmu. V   této části nám také při   prvním zhlédnutí možná   hned nedojde, proč se   některé postavy chovají   tak, jak se chovají. To   ostatně platí po téměř   celou dobu, a možná je to   trochu škoda, ale zase má   divák prostor k vlastním   úvahám.
V aréně pak   divák (a hlavní hrdinka)   postupně v čím dál   větších dávkách dostává   nápovědy, o co ve   skutečnosti jde. Ujištění   přichází až těsně před   koncem.
Co film   postrádá je nějaké   "velkolepé   finále", nechybí ale   jakési vyvrcholení. V   posledních pár vteřinách   totiž prožijeme společně s   Katniss zajímavou změnu. Dle   mého názoru je to velmi   povedený závěr, který je   také pozvánkou na třetí   film.

Velmi pěkné
Vše už tu asi bylo napsáno,   stejně mi to nedá. Někomu   třeba chybí velká jména,   ale mně nechyběla. Naopak,   neokoukané tváře mě   bavily. Film je místy   nevtíravě vtipný, jindy   velmi smutný. I když   poskrovnu používá filmovou   nadsázku, nepřišlo mi, že   by se tvůrci někoho snažili   klamat. Politická hodnocení   si strčte za klobouk. Je to   film o máničkách   vyprávěný z jejich pohledu.   A proto také nadchne ty,   kteří mají podobný   hudební vkus jako hlavní   představitelé, pamětníky   nebo prostě ty, kteří   jednou byli mladí a ještě   si to pamatují.

Tenhle film opravdu stojí za   to vidět. Jenže proč?   Protože je tak špatný.   Nelogičnosti, otřesné   herecké výkony, špatné   efekty a hlavně hrozná nuda.

Nepříjemný televizní   zážitek. Původní Sanitku   jsem poprvé viděl teprve   před pár lety. Nebyla to   sice láska na první pohled,   ale sledoval jsem ji rád.   Děj byl uvěřitelný,   většina postav zajímavá,   dialogy skutečné. Sanitka 2   se pokouší navázat, ale   jako každé pokračování se   také musí nějak odlišit; a   to se opravdu povedlo!   Odlišuje se velmi.
Zápletky jsou   prvoplánové, mnohdy přímo   hloupé a zcela odtržené od   reality. Jako příklad   poslouží scény s Romy,   Muslimy nebo trable s   "novinářem z   Blesku". Nelogické   chování postav, kterým ve   stresu klesá IQ zhruba na 58,   se objevuje snad v každém   dílu. Možná kromě toho,   kde zemře Alžběta, ten jsem   neviděl.
Postavy jsou   povětšinou ploché, bez   vývoje. Do určité míry   tvoří výjimku milenci   Mádrová (Jana Kolesárová)   a Bláha (Michal Dlouhý).   Jiné vedlejší postavy ale   působí jako karikatury, v   čele s Tatouškem a Korejsem   (Lábus, Srstka). Stejně   špatné jsou i některé   epizodní role jako je   například otec uštknutého   kluka nebo nová Kaderkova   milenka. Předvídatelné,   šablonovité, stupidní, bez   nápadu.
Dialogy jsou   někdy na hlavu. Když doktor   cítí potřebu   záchranářům vysvětlit   podstatu pneumotoraxu, je to   divné, ale budiž, ne každý   divák má kurz první pomoci.   Jenže čeho je moc, toho je   příliš. Autor asi pokládá   seriálového diváka za   jakýsi méněcenný,   přihlouplý a naprosto   nenáročný druh publika.
Přes všechny chyby i   nánosy trapnosti a klišé   nedávám nejnižší   hodnocení. Z nějakého   důvodu jsem zhlédl skoro   všechny díly. Zvědavost,   jak hluboko se tvůrcům   podařilo Sanitku 2 dostrkat,   by jistě sama o sobě   dostatečnou motivací nebyla.   To asi ty letecké scény.   Nebo herci, mnozí hráli   dobře, jen ve špatném   seriálu.

Jak se u remaku vyhnout   srovnání s originálem?   Neznat originál. Jenže já   ho znám. Ve Volavce je o   znatelně víc napětí.   Skrytá identita vypráví   příběh srozumitelně, skoro   polopaticky a nabízí   maličko odlišný závěr,   který kdyby si pan režisér   odpustil, získal by asi ode   mě o hvězdičku víc.

Výjimečný a často   podceňovaný snímek s   nádhernou hudbou a   vizuálním ztvárněním. Je   to takový ten film, o němž   můžete dumat i několik dní   a při dalších zhlédnutích   objevíte vždy něco nového.   Zdánlivě nezajímavé   rozhovory nebo opakující se   scény najednou dávají   smysl, snímek vyvolá jiné   otázky než napoprvé,   pozornost upoutají dříve   přehlédnuté symboly,   minimalistické (ne)hraní a   barevné zpracování nabudou   zvláštního významu.

Ash je   vynikající a slavná   hráčka ilegální válečné   hry Avalon. Ve virtuální   realitě tráví většinu   svého času. Vždy když   skončí a je opět v   normálním světě, skoro   všechno je pro ni zcela   nezajímavé. Lidé na ulici   jako kdyby se ani nehnuli,   barvy jsou vybledlé, jídlo   ji nezajímá. Každodenní   realita je ubíjející.   Jedinou radostí je pro ni   její pes, kterému vyváří,   sama přitom jí psí granule,   pokud vůbec. Její pozornost   ale upoutá fáma o   speciální úrovni Avalonu   pro nejlepší hráče, a tak   Ash pátrá po způsobu, jak   se do této úrovně   dostat.
Jenže je to   opravdu jen další úroveň,   po čem Ash touží? A je   vůbec ten nezajímavý svět,   do kterého se vrací ze hry,   skutečný? Vždyť při   každé jízdě tramvají má   stále ty samé anonymní   spolucestující. S většinou   lidí kolem vůbec   nekomunikuje, jakoby to byly   jen figuríny. A pak za   podivných okolností zmizí i   ten pes. Proč se její   bývalý parťák Stunner cpe   jídlem od Ash úplně jako   ten její ztracený pes? Proč   na sobě stránky   vypůjčených knih ani   klávesnice u počítače   nemají žádný text? Je pro   Ash snad realita tak   nezajímavá, že tyto věci   vůbec neřeší a nevnímá?   Není nakonec Avalon   skutečnější než   skutečnost? Do jaké míry se   Ash identifikuje se svou   postavou ze hry? Co je to   vlastně realita? A do jaké   míry je lidská vůle   svobodná?

A   konečně hudba od Kenjiho   Kawai je prostě úchvatná.   Sopranistka Elżbieta   Towarnicka se dokonce ukáže   na konci filmu i s Varšavskou   filharmonií. Nejen filmový,   ale i hudební zážitek.   Vřele doporučuji.

Poznámka nakonec: Avalon   není smrtící, jak slibuje   český název i některé   popisy, které lze na   internetu najít, a také to   není film animovaný.

Zklamání. Když jsem tenhle   film zhlédl, pochyboval jsem,   jestli to nebylo nějaké   jiné sci-fi, nějaké béčko   s podobným názvem. Jak se   nakonec ukázalo, nebylo. Že   nepřináší nic nového by   nevadilo, spousta filmů jsou   jen směsicí již viděného   a fungují skvěle. Bohužel   Sunshine ne. Jednoduchá   zápletka, hloupé,   předvídatelné postavy,   spousta klišé o   sebeobětování a jako   třešnička na dortu nějaké   kecy o bohu v průběhu   vyvražďování posádky.   Vychvalované vizuální   efekty jsou ve skutečnosti   spíše slabé, ale pro   vytvoření určité   atmosféry stačí. Pěkné   byly venkovní záběry   vesmírné lodi. Herci na mě   neudělali vůbec dobrý   dojem.
Nedoporučuji,   jestli chcete létat   kosmickými loděmi, lepší   jsou, mimo jiné, i o deset   let starší Horizont   události nebo letošní   Europa Report.

Vynikající retro sci-fi.   Pocta starým filmům a   komixům, z nich si film   půjčuje mnohem víc než jen   příběh. Ten by sám o sobě   samozřejmě v dnešní době   neobstál. Ve Světě zítřka   ale i nedostatky slouží   uměleckému záměru.   Reportérka potácející se   na ulici mezi nohama obřích   robotů? Letadla nořící se   v plné rychlosti pod hladinu?   Létající letadlová loď?   Robotické ornitoptéry na   dálkové ovládání? No   jistě! A ten   "harmonický" vztah   hlavních protagonistů a   jejich vtipné hlášky!
Skvělý snímek pokud   přistoupíte na hru na retro,   ale taky celkem kravina když   ne. Sám jsem ho kdysi   zachytil asi v půlce v   televizi a po pár vteřinách   s vytřeštěnýma očima   vypnul. Podruhé jsem si film   pustil pěkně od začátku a   bavil se až do konce.
Jo a kdybyste se náhodou   potřebovali schovat před   nějakým výbuchem, skočte   za nejbližší bednu   dynamitu.

Tomuhle filmu velmi uškodila   snaha o jakýkoli příběh.   Nevím co tím chtěl autor   říci. Vždyť stačilo vzít   dvě kosmické lodi a hodit do   nich spoustu vetřelců a pár   predátorů. Ale jedna věc se   tady kromě těch vesmírných   potvor stejně povedla, a sice   ta scéna "za oknem je   příšera". Bohužel   jedna dobrá scéna fakt   nestačila.

Průměr. Je to hrozně   uspěchané, děr ve   scénáři požehnaně, ale   zase divák dostane přesně   to, co čeká. Pár   predátorů loví vetřelce a   lidi se snaží utéct,   většinou neúspěšně.   Povedená akce nedostatky   celkem dobře maskuje.