FDb.cz - filmová databáze

Boulevard povýšený na tajemný příběh.
"Uspěchaný" děj bez   rozpracování námětu a   psychologické hloubky (Tom   Hanks coby přizvaný expert na   symboly vždy letem-světem   vyhodnotí a jede se dál a tak   až do konce filmu), laciná   psychologie (dva přizvaní   experti coby muž a žena;   "moudrost" katolické   církve; neuvěřitelně šestákový   nebo chceš-li s ohledem na   námět slaboduchý konec).   Připomíná mi to hrnce na   vaření za babku s pozlacenými   uchy, které se kdysi   prodávaly. Tajuplné prostředí   Vatikánu, pohled do míst, do   nichž se našinec nedostane   (autentický?) je něco, co   zachraňuje tento snímek před   úplným propadnutím. A potom,   ovšem, známé tváře. Shrnuto,   kulisy dokonalé, uvnitř rezavé   prázdné konzervy, z nichž   odešly všichni tuční červíci   napásti se jinam...

Předlohu, stejnojmenný   román Dana Browna, jsem nečetl   (z osobních důvodů, nemusím   čísti vše), ale nevěřím, že   toto mnohasetstránkové dílo by   podávalo pouze tak mdlé   podněty pro jeho filmové   zpracování. Film je prostě   navrch huj a vespod fuj.   Nepovedlo se.

Klasikův odkaz a film.
Jsou různé názory na to,   kterak se zachovati k   původnímu psanému dílu,   zvláště tak složitému, jakým   bývají romány literárních   klasiků, převádí-li se na   plátno do pohyblivých obrázků   a vstupujíc tím jaksi   bezprostředně vidově v život   činný; od krajnosti té, že   román sám je scénářem, jejž   nutno dodržeti z úplna za   každou cenu, po krajnost tu,   že pro nynější pochopení díla   je nutno převésti vše,   myšlenky i děj, do současné   podoby a doby.

Pominu teorii tvorby, na   niž bez tak nejsem odborníkem,   a jakožto myslitel a člověk k   tomu říkám: Je jedno v   posledku, jakým způsobem se   filmový odborník vypořádá s   tak složitou stavbou, jakou je   klasický román, zde L. N.   Tolstého Annou Kareninou; ale   výsledkem nesmí býti   znehodnocení na způsob   závažného rozmělnění,   překroucení klasikova odkazu;   tím by se stalo, že by   svědectví původního tvůrce   nebylo předáno, aby mohlo žíti   dál v myslích a srdcích lidí   jako poslání pro budoucí čas.   Jako je málo geniálních   klasiků, jimž sudičky daly do   vínku ono nevšední -- a   bolestné -- nadání uchopiti   svět v celistvosti a umně   předati své poznání nám   ostatním ve svém díle, tak   také je málo těch, kdož by   dokázali vdechnouti duši   takového díla filmovému   plátnu.

Panu   režisérovi a zároveň   scénáristovi B. Rosemu nelze   vytknouti nic kromě jedné   věci: podrobně si nastudoval a   promyslel dílo (na amyho   obdivuhodný výkon, jenž jej   možná stál několik beden   bourbonu po případě krabic   antidepresiv); pečlivě vybral   stěžejní scény a pospojoval je   čtenými úryvky románu;   přešťastně vybral herce, kteří   jako by z oka vypadli Tolstého   postavám; co možná věrně   vykulisil svět carské Rusi,   alespoň co se vyšších kruhů   týká; nicméně, zkratkovitost,   s níž bylo dílo předvedeno,   nestačila ani z daleka na to,   aby se probuzený Levin (on je   vlastně ústřední postavou   románu, ne A. Kareninová), jak   byl předvedený v závěru   snímku, mohl rovnati   skutečnému probuzenému   Levinovi v závěru Tolstého   díla.

Všechny   ty nitky, sbíhající se   postupně část po části, kousek   po kousku, aby vrcholily v   závěru románu (i snímku)   Levinovým poznáním-vyznáním,   byly poztráceny... Celá ta   přepečlivě vyvedená stavba   pana Tolstého byla nahrazena   prkennou fasádou s několika   barevnými plakáty...

Ptám se sám sebe,   kde berou lidé jako pan Rose,   beze sporu schopní a nadaní,   odvahu pustiti se v věc, na   niž NEMOHOU STAČIT. Odpověď(i)   samozřejmě znám. Kromě jiného,   schopnosti a nadání ještě   neznamenají soudnost a znalost   věci -- a poznání; toho se   jistě dostalo Levinovi, ne   však už (při vší úctě k tak   rozsáhlé snaze) panu Rosemu.

Přelud Avatar.
My lidé jsme křehcí; je snadné   zapůsobiti na nás, na naši   duši, o tělesných podnětech   ani nehovořím. My lidé jsme od   přírody pocitoví jako   kterýkoliv jiný živočich;   rozum máme dán jako nadstavbu,   jíž, na rozdíl od všech jiných   tvorů, můžeme tuto pocitovost   usměrňovati uvědomováním si a   vůlí. Ale jaký to je život,   když se mám stále hlídat,   usměrňovat se a volit?   Obtížný, řekl bych, že to je   obtěžující, obtěžující právě   proto, že my lidé jsme od   přírody pocitoví jako   kterýkoliv jiný tvor. Lidské   štěstí netkví ve velikosti,   ale v malosti, což se dá   stejně dobře obrátiti.   Moudrost Východu ví o této   skutečnosti už tisíce let a   některé z jejích starých spisů   hovoří o této zkušenosti už   stovky roků. My Evropané máme   v tomto ohledu ještě hodný kus   cesty před sebou. Jsme mladí,   a můžeme se dívat spatra ještě   tak na Bobíky, těžko už na   Indy, Cikány, Židy nebo   Číňany. Takový prostoduchý   "pepíkovský"   rasismus nás usvědčuje z   prostoduchého hlupáčkovství.   My rasisté totiž nejsme žádní   hlupáci. Věříme v krev a v   hodnoty starší než nejstarší   vykopávky.

A   Avatar? Tahle amíkovská   psychologická groteska? Inu,   ta vznikla tak, že se u Budu   nějaký čas konzultovalo se   zaplacenými psychology a PR   specialisty, až se našlo to   pravé ořechové, co na 99 %   zabere na všechny Bobíky a na   95 % na zbytek   ("kulturního")   světa. Každá maličkost byla   zvážena, od prvku mrzáctví   přes prvek mazáctví až po   lásku, aby to klaplo a byl   vytvořen nový kasovní   "record". V tomto   konstruktu není živého nic: je   to kalkul a byznys, kterému se   povedlo obalamutiti lidská   srdce a mysli. Je to zrůdnost,   když si přetvářka hraje na   skutečnost a bere si účast na   tvářnosti světa. My lidé jsme   křehcí; ale nejsme roboti.   Robot by tuhle hru neprohlédl;   člověk je toho schopen. A to   je také odpověď na to, čím se   liší umělá inteligence od   člověčí; odpověď pro všechny   vědce, snažící se to   vysvětliti, uchopiti a na   základě toho vynášeti mravní   postoje, jež budou moci už v   nedaleké budoucnosti býti   podklady pro vyhlašování   zákonů. Ne každý přelud je   klamem; přelud Avatar je ale   našemu člověčímu životu   nebezpečný klam. A myslím si,   že se nic nestane, když tenhle   snímek neshlédnete a nebudete   se moci o něm pospolečensku   bavit; mnohem lepší jsou   Četnické humoresky.

Přesto: více Bělásků.
Bělásek není vyloženě dobrým   snímkem. Je poznamenaný   americkou produkcí víc, než je   mé oko a srdce schopno snésti.   Člověk přirozeně srovnává, a   nemohu než vzpomenouti na   skvěle zpracovaného Forrest   Gumpa s Tomem Hanksem, příběh   také tak trochu přitažený za   vlasy, ale daleko lépe   zpracovaný a podaný.   (Podotýkám, že ani Tom Hanks v   úloze Běláska by to   nezachránil.) A nezachránila   by to ani skvělá kamera nebo   hudba; pokus vytvořiti   "nekomerční" příběh   zvláštního, odlišného člověka   a jeho údělu se prostě tak   docela nepodařil: scénář možná   nedával příliš prostoru   vykřesati něco lepšího. Vazby   mezi lidmi, prostředí bylo   podáno jaksi roztržitě, bez   soustředění, kvapně, byť se   snahou o podchycení různých   (po)citových vazeb. Ale přes   to: více Bělásků; více děl,   snažících se zachytiti do   úpletu jemná vlákna duše   člověka a světa, a méně sraček   postavených na líbivosti a   násilném psychologickém účinku   na lidskou povahu, jako je, v   poslední době, film Avatar J.   Camerona & spol.

Vzorek průměrnosti.
Slabší dialogy, slabší scénář,   a vůbec celkově slabší   zpracování závažného námětu,   včetně hereckých výkonů. Kdo   vyhledává opravdu dobré filmy,   zde bude ztrácet čas. Ale kdo   leží v posteli s chřipkou a   nemá po ruce dobrou knihu, s   níž by si zkrátil čas, může po   tomto filmu   "sáhnout" bez obav,   že si bude rvát vlasy a kousat   peřiny. I když, já bych raději   doporučil štupovat ponožky...

Mohlo to být lepší.
Mám za to, že tento snímek   mohl býti lepší, kdyby byl   lépe propracovaný vztah mezi   dr. Lecterem a vyšetřovatelem   Grahamem, ukázaný pouze v   náznacích. Dále, Edward Norton   v úloze Grahama působil na mě   po celý snímek mdle, snad v   protějšku ke svým spoluhráčům   Lecterovi-Hopkinsovi a   Dolarhydemu-Fiennesovi a   jejich živé výrazivosti. (Mám   takovou tuchu, že za to   nemohou herecké kvality pana   Nortona, ale přisouzení   režie.) Ale nudný tenhle   snímek nebyl, to tedy ne.   Konečně, profesionalita   provedení se táhne všemi   "díly"   Hanibalů-kanibalů jako červená   nit. A to je něco, pro co   jeden skousne i nějaký ten   nedostatek.

Prvotřídní lidový seriál.
A jaký jiný by měl býti   seriál, nežli lidový, slyším   se ptáti. Ano, jaký jiný. To,   že mě po shlédnutí a okouzlení   několika díly trklo, jaká to   je vlastně policajstská   nalejvárna, (což mi potom   ztrpčovalo dívání se na další   díly), mi nezabránilo   shlédnouti všechny díly s   neutuchajícím zájmem a   vytrvalým pobavením, při němž   jsem nenuzoval nedostatkem   napětí a zvědavosti na bohužel   neodvratný konec jednoho   každého příběhu.

Lidově pojatý, výborný   scénář, dobrá práce kamery,   vtahující dialogy a děj,   režie, která vykřesala z herců   přesně to, co každá z postav   potřebovala: to jsou Četnické   humoresky. Nevynášel bych   výkony některých herců. Tomáš   Töpfer měl možnost prosaditi   se v úloze, jíž obdržel a jež   byla prostě více v popředí a   povahově výraznější než jiné.   Ivan Trojan coby Jarý působil   trochu suše, nevýrazně, ale   takový přesně měl býti ve   skutečnosti, povahově méně   výrazný, (ač uvnitř žádný   měkouš), hrál tu úlohu skvěle.   A tak dál. Tenhle seriál   doporučuju devíti lidem z   deseti; ten desátý je ten, jež   nepřenese přes srdce tu   policajtskou nalejvárnu.

Pohádka pro děti i dospělé.
Můžete   "science-fiction"? A   máte rádi kreslený film?   Potom, jste-li aspoň trochu   filosoficky zaměřeni (to   znamená, že můžete čísti třeba   Stanislava Lema), si tenhle   snímek zkuste sehnat; poděliti   se oň můžete s celou rodinou.   Opět se ukázalo, že dílo vyšlé   z ateliérů 'Studio Jiřího   Trnky' a 'Krátký film Praha'   je kvalita. Propracovanost   postav a prostředí, práce s   detailem -- a jistě i příběh   sám -- mi oslovily tak mocně,   že i dnes, po desítiletích,   mám ty kresby a ten příběh   téměř cele v živé paměti. Že   jsem tenkrát viděl hodně   filmů; pouze málo se mi jich   však uchovalo v paměti tak   živě, že bych si troufl   hodnotiti je dnes bez nového   shlédnutí.

Komu   nedoporučuji: Tomu, kdo se   chodí do kina (nebo svého   domácího křesla)   "vypnout" čučením na   různé pošahané náměty o   robotech z vesmíru, o   slimácích lezoucích do krku a   podobně a komu při tom vůbec   nevadí, jak packalsky je to   všecko vyvedeno. V takovém   rozpoložení nemůže si tento   snímek řádně vychutnati a asi   by byl pro něho i nudným.

Příběh odvěkého sváru.
Ať už se jedná o kteroukoli   škatulku — detektivka, sci-fi,   horor — málokdy se setkáš s   tím, že by nějaký film   spadající do příslušné   škatulky byl JINÝ než ostatní,   jinak pojatý, zpracovaný.   Používá se podobných   psychotriků, podobných   mechanismů účinku, mění se   pouze zápletka, kulisy. Zde   tomu je jinak, a zásluhu lze   přičísti určitě oběma stranám:   panu Herbertovi, jenž   příběh-knihu napsal, a panu   Lynchovi, režisérovi. Tenhle   film vyčnívá ve své kategorii   z řady. Je JINÝ. A mysteriosní   závěr, v němž síly dobra   vítězí nad silami zla, nepatří   mezi laciné... Působivá je i   kamera a triková   zpracování.

To,   že jsem knižní předlohu nečetl   (ač znám jiná Herbertova   díla), způsobilo, že abych   uchopil děj, musil jsem snímek   shlédnouti třikrát. Ale vůbec   toho nelituji: podíval jsem se   od té doby i počtvrté...

Duše umění.
Z tohoto snímku jsem byl tak   bezradný, že jsem se neudržel   a podíval se, co o tom jinde,   což jinak nedělám. Říkal jsem   si, že jsem třeba unavený, a   proto nepozorný a neschopný   dobře porozuměti. Každý máme   někdy slabou chvilku, ale že   by ji mělo tolik lidí   najednou, je téměř vyloučené:   o snímku se píše téměř bez   výjimky jako o slabém a nebo   pseudouměleckém. A vzpomněl   jsem si na jiný snímek o duši,   na Animu, kterýžto snímek   nepatří zrovna mezi snadno   přístupné, pochopitelné, ale   který mne dovedl osloviti už   tím, jakým způsobem byla věc   podána, filmově zpracována,   byť jsem mu tenkrát nebyl   schopen do důsledků   porozuměti. A v tom právě   spočívá tajemství umění:   promlouvá a vpíše se   nesmazatelně do duše, aniž by   předpokládalo porozumění coby   nutnou podmínku oslovení.   Mnohdy trvá léta, v nichž   vstřebáváš zkušenosti a   nabýváš znalostí, než   pochopíš; ale po všechna ta   léta pravé umění tě věrně   provází coby nesmazatelný   obraz, okouzlení, výzva,   moc... Takovou sílu měla   Anima, o duši Paula Giamattiho   mohu říci už s určitostí   tolik, že tu sílu nemá; jde o   pseudoumělecký snímek se   slabým scénářem, a byť by   herecké výkony byly jakkoli   dobré, duši nenahradí...   Zralost, nutná k v pravdě   uměleckému ztvárnění tohoto   námětu, možná Sophii   Barthesovou ještě čeká.

Frajer Luke a Billy Budd.
Frajer Luke mi odkazuje k jiné   ztvárněné postavě: Billy   Buddovi ve stejnojmenné   povídce amerického   "klasického"   spisovatele 20. století   Hermanna Melvilleho. Jeho   "Bílá velryba" je   arci nejproslulejší; ze   stejného, velrybářského   prostředí je i příběh Billyho   Budda, divocha z tichomořských   ostrovů. V této spojitosti   není už třeba rozebírati   vnitřní náplň snímku: ve   zmíněné povídce je věc podána   jasně, čistě a s přesvědčivou   uměleckou silou, a mně nezbývá   než na ni odkázat (vyšla v 80.   letech 20. století v českém   překladu). Nyní tedy pouze   krátce k provedení snímku:   Společnou prací režiséra,   kamery a herců vzniklo dílo   nadprůměrné, civilní v kladném   smyslu, vyhnuvší se snaze o   okázalost a zveličování   (vězeňského prostředí,   vykreslení osob); zvláště tato   poslední vlastnost činí z něj   dílo v dnešní době už   nebývalé, neboť i velmi dobré   podobné snímky současnosti   (připomenu třeba Zelenou míli   s Tomem Hanksem) trpí jistou   estrádností. Co dodat? Nic.   Svět je už takový, a tichá   práce našich srdcí a rukou   nechť se připodobní nehlučné   civilnosti tohoto snímku.

Podvod s druhým dílem.
Snímek je slabý. Unavuje mi   rozebírati proč, můj čas si to   nezaslouží. Ale nejen to; je   podvodný, jak v tom, jak si   pohrává s divákem, slibujíce   mu něco, co se nedostaví   (otevřený konec), tak hlavně v   tom, že druhý díl nebyl a   nebude nikdy natočený, patrně   z důvodu špatného ohlasu,   takže producenti zavřeli   kapsy. Je to podvod spáchaný   na divácích a sviňské chování.   Tihle lidé si nezaslouží   pozornosti, v tomto případě   tedy producent a režisér v   jedné osobě, pan Marcus   Nispel. Tfuj.

U Hannibalů-Kannibalů se profesionalita koná.
Nečetl jsem žádnou z knižních   předloh, pokud je mi známo   čtyřdílné řady   "Hannibalů". Viděl   jsem však všechny čtyři díly.   A hned na začátku musím říci,   že rozkolísanost kvality   jednotlivých snímků je sice   patrná, ale není nijak velká.   Rozkolísanost "Pil",   druhdy, do třetího   pokračování, mých oblíbených   "drsů", je obrovská;   tam se profesionalita vytrácí   do pouhého tahání diváka za   nos, zatímco   "Hannibalům"   zůstává, což některé z nich,   nutno dodati, zachraňuje před   propadlištěm. Z tohoto   pohledu, podržena-li plus   minus profesionalita, mi   zbývá, řekněme, u druhu   "drs" hodnotiti   fenomeny jako drsnost,   krutost, zvrhlost a děsivost.   Snímek Hannibal si těchto   přídomků užívá hojnou měrou,   ba takovou, že jde podle mého   o vůbec nejlepší snímek řady.   (Na další místa bych dal   "Mlčení jehňátek",   "Červeného draka" a   "Hannibala --   Zrození".)

Přiřčení znaku   profesionality   "Hannibalům" vede mi   k bližšímu vysvětlení. Není   profesionalita jako   profesionalita podobně, jako   český kněz Jakub Deml napsal,   že je pravda prasete, kněze,   služky, bohatého či chudáka.   Profesionalita vytvářející   kulturní výrobky, tedy cosi,   co by nevzniklo bez myšlenky   na zisk, je hlavně technického   rázu v širokém toho výměru;   příkladem takového   vynikajícího profesionála je v   oblasti režie třeba pan S.   Spielberg. Profesionalita   vytvářející díla z vnitřní   potřeby umělcovy a teprve   druhoplánově přizpůsobována   světu porodu, má kromě   technické stránky v sobě   znatelný prvek   "duše",   "génia", tvůrci se   podařilo učiniti je vskutku   živým slovem či obrazem,   vdechnouti jim život jako Bůh   z nějakého neviditelného místa   oživuje světy; tímto prvkem   jsou tak prolnuta, že nakonec   ona technická stránku je tímto   vstřebána v jeden   nerozlišitelný pouhým okem   celek; příkladem takového   vynikajícího profesionála v   oblasti režie je pan F.   Vláčil. Na konec uvádím   profesionalitu smíšeného druhu   z před tím uvedených obou   druhů; tak vznikají díla   vysloveně dráždící, neznámé to   druhy koření vonící po zemích   mimo hranice naší všednosti;   příkladem takového   vynikajícího profesionála v   oblasti režie budiž mi pan D.   Lynch.

Kdybych   měl klásti na váhu pouze čistě   umělecký a kulturní prvek,   potom by mi ovšem všechny ty   pouhé výrobky, byť   "sebeprofesionálnější&quo   t; (bože -- jak dlouhé to je   slovo!) klesly někam k   průměru. A je to tak, někam   tam by ve skutečnosti měly   patřiti. Poněvádž však   hodnotím vyloženě špatně,   klada na váhu i zábavní artikl   (ač snažím se činiti tak v   míře co nejmenší), mohu dávati   i "výrobkům" známku   více než průměrnou.

Stojí za to podotknouti,   že uvedená výše "díla   drsu" jsou pouhými   výrobky zábavního průmyslu, ať   jejich líbivost či stupeň   drsnosti jsou jakékoliv.   Porovnám-li na první pohled   obdobný záběr -- zvednutí tyče   nad hlavu a následný úder -- v   Mlčení jehňátek a v takovém   Spalovači mrtvol natočeném   podle příběhu od Ladislava   Fukse, ztuhne mi krev v   žilách, že by ses nedořezal,   pouze ve druhém případě, při   pronesení prostého slova:   "Tatínku...".

Poslední strana kostky.
V každém hodnocení zůstane   vždycky cosi subjektivního, a   tedy nepřínosného pro celou   řadu ostatních a přínosného   pouze pro některé. Nemůžeš   uviděti naráz všechny strany   kostky, nejvýše pět, šestá už   může býti pouze obrazem v   zrcadle.

Vzíti   si za podklad skutečné   události a osoby a na tom   vytvořiti stavbu přesahující,   to samo o sobě je výjimečné.   Příkladem může býti William   Shakespeare a jeho historická   dramata, ale to je skála   strmící do příliš veliké výše,   na niž vesměs každý tvůrce   hledí se zakloněnou hlavou.   Přes to, není třeba hlavu   zaklánět, je možné dívati se   prostě vpřed a udělati svou   práci. Mezi takové patří i   režisér a spoluscénárista   snímku István Szabó. A protože   pracoval i s tak vynikajícím   hercem, jakým je Klaus Maria   Brandaurer (v úloze   Hanussena), podařilo se, že   bylo vytvořeno dílo, jež lze   označiti za dokonalé, s tím   drobným upřesněním, že každá   pozemská dokonalost má své   vady a trhliny čili že není   prosta kazu. Je-li však jádro,   podstata věci dokonalá, potom   kaz je cosi, co se nevnímá   rušivě, ledaže bychom   hnidopišsky zkoumali jev pod   drobnohledem na místo svýma   lidskýma očima.

Snímek Hanussen jako celek   je mimořádně působivý;   nepostrádá jiskru (kokrhání   nacisty na jevišti), dějinný   pohled (rozmach nacistického   hnutí v Německu), citlivý   smysl pro detail (Hanussenův   osamělý úděl), dějovou   spádnost a napětí jdoucí až do   nepříjemných tísnivých pocitů   (závěrečná scéna s polapeným   jasnovidcem). Přes všechny   klady nemohu ale hodnotiti   nejvýše: prostě proto, že   Szabó není z rodu Shakespearů.   Ač čtu Shakespeara, mně to ale   nevadí.

Mistr tesař.
K tomuto snímku se kafe a   cigáro nehodí. Spíš pořádný   panák rumu pro přežití.   Použití obdobných   "komorních" postupů   jako v tak civilním, lidském   snímku "Kafe a   cigára" se tady zcela   minulo účinkem.

Pánbu ví, proč si toho   takový tvůrce jako je Jim   Jarmusch nebyl dopředu vědom,   proč tak špatně odhadl   režisérskou práci na scénáři   (aj, scénář psal taky on).   Potřeba natočiti byla asi tak   silná (pohnutky zde   nezkoumám), že tvůrce nechal   se oslniti svým vlastním   reflektorem. A vzniklo z toho   dílo nepoutavé, jako celek   mdlé, navíc neodvážné (ani tu   mandu ta kráska na gauči   neukáže, i když se to přímo   nabízí, snad pouze takové   záběry by dílo pozvedly).

Příběh dobra a zla   ve světě, příběh špinavého   pozadí politiky, skutečných   vládců, těch superbohatých,   příběh spiknutí obyčejných   lidí, našeho obyčejného světa,   proti tomuto zlu vyslavšího   svého pomstitele. Námět tak   bohatý na obsah a tak silný...   Tak proč se to nepovedlo, kde   je ta chyba? Oblouk komorního   podání a citlivé práce s   detailem na jedné straně a   námětu a povahy příběhu na   straně druhé je disfunkční a   nepřesvědčivý; topornost   hlavní postavy, jejího ne   lidsky pravděpodobného chování   je nakonec silnější než příběh   sám...

Chápu,   proč se náš hrdina chová právě   tak; nesmí si zadat, má-li   splniti tak neuvěřitelně   obtížný úkol, jako zbaviti   Hydru její hlavy; ale jeho   procházení skutečným světem,   skutečnými místy a styk se   skutečnými lidmi připomíná   loutku; že loutka může býti   jako živá, oživí-li ji mistr   loutkář, je velmi uvěřitelné;   o to neuvěřitelnější je, že   náš mistr tesař se tak utnul.   Sbohem, JJ... u dalšího tvého   snímku!

Poznámka: Půvab městských   kulis, kaváren a spikleneckých   rozhovorů našeho hrdiny, o   němž se zmiňuje ve svém   poznamenání uživatel   weitinger, je to jediné, čím   Jim Jarmusch dostává své   kvalitní tvorbě... Tím ale   příběh svoji funkční   nespojitost nezachrání.

Zmutované poznamenání.
Zmutované pavúky, snímek   pojednávající o obrovských   pavoucích uniknuvších z tajné   státní laboratoře v horách   mezi lyžaře, kteréžto následně   požírají, se vsunutými   vložkami o tej svinskej   vládnej moci, pro niž jsou   wikileaks vlastizradou,   nestojí za poznamenání ani za   shlédnutí; scénář už stokráte   použitý jinde, snad pouze s   mírnými obměnami; vůbec nic   překvapivého, ba ani trikově   ne. Dívejte se na staré dobré   snímky, které máte rádi; to je   mé doporučení. A nebo: choďte   na demonstrace a rozbíjejte   poldům hlavy a auta; to je   mnohem lepší a šťavnatější   zábava, nad to výrazně   společensky prospěšná, k níž   jsme, žel, v Čechách ještě   nedorostli.

Neděkujte.
Protože jsem věrným příznivcem   věrohodnosti a soudnosti,   nelze mi jinak, než označiti   tento snímek za pitomost.   Poněvadž nalévati lidem blbiny   do hlavy (a tím je nepřímo   podváděti) není v konsumní   společnosti trestné (ba ani,   obávám se, trestuhodné), lze   předpokládati, že pachatelé si   užili na svobodě svůj, asi   nevelký, zisk ze svého jádra.   Samotný děj se skládá ze   snůšky faktických nesmyslů,   několika rádobyvtipných hlášek   a jedné opravdu zajímavé   postavy super-hackera, která v   celém amatérismu jak scénáře,   tak jeho provedení plave jako   žralok. Bože. Ne, neděkujte   mi, že jsem vám ušetřil čas a   oči před tímto snímkem. Já ho   totiž také doporučuji: jako   jarmareční scifitragikomedii,   což je, napadá mi, nový   umělecký žánr.

Poškozená předloha.
Odhlédnu-li od předlohy,   povídky E. A. Poea, pak je   Jáma a kyvadlo dobrým filmovým   hororem. Ale já předlohu znám,   a tvůrci filmu jistě též.   Přesto zvolili takovou změnu   scénáře oproti povídce, která   působení snímku posouvá jinam.   Mám za to, že Poeovy povídky   vůbec neměli použíti jako   zástěrky, měli prostě natočit   filmový horor a pojmenovati ho   jinak, třeba pouze Kyvadlo. Z   povídky, popisující hrůzy   rozsudku inkvizice, stalo se   něco jako rodinný příběh. Jde   o hrůzu jiného ražení a na   nějaký způsob i zneužití   klasikovy povídky. To nemám   rád, a lze to označiti na   nějaký způsob za podvod. Na   závěr mi nezbývá, než   opakovat, že tento snímek nemá   s náplní Poeovy povídky nic   společného, ale že nezávisle   na tom to je dobře zpracovaný   hororový příběh, bez známek   výjimečné kvality.

Příběh, který říká víc.
Jsem ještě plný dojmů ze   shlédnutí Jeremiaha Jonhsona.   "Indiánky",   "westerny" uchvacují   evropského diváka jaksi   samočinně. Je v nich cosi, co   jeho život už neobsahuje, a   nebo v míře tak malé, že se to   ztrácí v přemíře jiných   životních prvků, jež tvoří   jeho život, život   civilizovaného,   "technického" a   "rozumového"   člověka. Ryzost prožitku a   citu; jednoduchost měřítek a   spjatost se základem   stvořeného světa, jak nám byl   dán: to vše a mnohé další by   stále chtělo býti a vejíti v   život; ale je to surově   zatlačeno do říše   malomocenství mechanismy, jež   svou obludností a silou předčí   kterékoli výjevy vržené kdy na   filmové plátno. Odtud tedy to   dojetí, ta přesvědčivost   těchto příběhů.

Příběh nám předložený nám   ale říká o hodně víc než to co   v nás vzbuzuje ono dojetí a   zdání přesvědčivosti. Za jeho   prostotou se skrývají odpovědi   odkrývající povahu základních   konstrukcí světa a spolu   člověka. Po té, co Jeremiah   založí rodinné hnízdo,   přichází o ně. Na místo   počínající lásky a sil, které   by jej posléze uvedly do stavu   vyrovnanosti, porozumění světu   potažmo sobě a vlastní   moudrosti přichází odplata,   nenávist a boj. Neví ničeho o   slepé spravedlnosti; teprve   docela obyčejný rozhovor se   starým medvědobijcem předurčí   posunek, jímž snímek Jeremiah   Johnson končí...

Nemyslím, že by šlo o   nějak mimořádně vynikající   neřkuli zvláštní snímek   hodnoceno jeho filmovými   kvalitami. Jeho síla pramení v   jiné oblasti, pro náš svět a   jeho osud však nad míru   důležité.

Že růže je růže, že je růže.
Středověk, jehož konce se   stále nemůžeme dočkati, a tak   z nouze, protože jde už o   značné časové období,   pojmenováváme jednotlivé úseky   různými jmény, jako atomový,   informační, či jiný věk, je   opravdu dobou temna. Nechám   čtenáře hádati proč, a přejdu   rovnou ke snímku Jméno   růže.

Nehodlám,   jako řada ostatních, pěti   chválu na J. Annauda (režie),   na to, jak se Sean Connery   báječně chopil úlohy   františkána z Baskerville, na   to, jak skvěle a napínavě byla   kniha (stejnojmenná předloha   Umberta Eca) předvedena, jak   zajímavý to byl příběh (třeba   ty nohy z kádě krve!); tyto   hlasy jsou pro mne čímsi jako   blábolem větru sem tam   vanoucího, tu zvednoucího   pírko z cesty ženouc je v   neznámou dál, tu rozhánějícího   mlhy podzimu hrajíce věčný   rejdovák s kupkami spadaných   listů.

Planoucí   hranice a pár podobných   instrumentálií vypadají na   plátně možná pěkně a působivě,   nikterak však nepřibližují   ducha světa, o němž knižní   předloha pojednává. Věru, v té   knize jsou také nohy trčící z   kádě krve; a podobné   drobnosti, jimiž se děj   dokresluje, aby bylo děno;   nu... v lásce jde vždycky o   píchání, žejo.

Nedostojí-li snímek   předloze a tak hrubým způsobem   ji zkreslí, že věci posune na   místa jim nepřináležející,   potom může býti jak chce   líbivým pro oko a ucho, pro   chuť a hmat, leč není nic než   svodem ďáblovým... do současné   řeči převedeno, jde o odpornou   komerci, která se ničeho   neštítí pro zisk, která lže,   podvádí, ohlupuje, zastrašuje   a slibuje. Že jste si toho   nevšimli? To nevadí; středověk   ještě neskončil, budete míti   ještě možnost si toho   všimnouti, a třeba pochopíte,   že *růže je růže, že je   růže*.

Středověk je přede vším   obdobím boje mezi Duchem a   Hmotou, mezi Dobrem a Zlem,   mezi Bohem a Ďáblem;   probouzení Světla v Člověku a   jeho zápasu se starým světem   Tmy. Až bude u konce, přijde   Nový věk. Jménem jsi   poznamenaný. Že růže je růže,   že je růže.

Trable s českým muzikálem.
Některé chyby českých muzikálů   jako by se stále opakovaly.   Souvisí to s tím, že jich řadu   často vytváří titíž lidé   zapojení do tohoto umění jako   do "byznysu" a   nepustící mezi sebe jiného.   Trpí tím jevištní zpracování,   trpí tím herecké výkony, pouze   divák a producent jako by byli   spokojeni, divák s podívanou,   producent s tržbou. S tržbou   ale ne z mé kapsy. Já mám na   muzikálovou podívanou   přísnější měřítka a průměrná   podívaná mne neuspokojí jako   průměrného diváka, jehož vkus   je v Čechách dosti ubohý.   Proto také českým muzikálům   neholduji a nechávám je jaksi   na okraji mého zájmu.

Nemohu zde uvésti   podrobný rozbor, neboť nejsem   odborníkem jevištním ani   filmovým. Mohu poukázati pouze   na to, že volba umělkyně Lucie   Bílé do postavy Johanky,   selské dívky zcela jiného zrna   než její představitelka,   nebyla opodstatněna ani   výborným pěveckým projevem   oné. Zase zachrochtali   čuníci... Bára Basiková,   hrající Johanku v jiném   představení, se do této úlohy   pásne určitě podstatně líp a i   kdyby snad nezpívala s tak   široce otevřenými ústy jako   Bílá, celkový dojem musí býti   podle mě výrazně lepší.

Měl-li bych   rozdrobiti celkový dojem a   zhodnotiti zvlášť jednotlivé   složky díla, potom by byl   scénář 7, písně 10, režie 4,   dramaturgie 5, výtvarnictví 5,   choreografie 4, hudba 7,   kamera + střih 5, kostýmy 5,   herci 4, zpěv 10. Vypočtený   průměr 6 bodů odpovídá   průměrnému hodnocení při   použití řady jedna až   deset.

Jak   patrno, hlavní sílu tohoto   muzikálu vidím v muzikálových   vlastnostech -- zpěvu a   slovech písní, hudbě. Ostatní   složky jsou vesměs průměr či   mírný podprůměr. Řekl bych, že   tomu, kdo si hodně potrpí na   jevištní kvalitu, tomu mohou   jevištní prvky i pokaziti   celou podívanou a narušiti   sílu zpívaného slova. Tolik   moje doporučení.

Rozlišovat, Vomáčka.
Povedená filmová parodie na   westerny, "Limonádový   Joe" Jiřího Brdečky, se   už nepochybně zapsala na   trvalo jak do dějin českého   filmu, tak do myslí a srdcí už   několika generací. Šťastné   souznění námětu s českou   povahou, výběr herců a ne   naposled pologeniální šlágry   za doprovodu otřískaného   barového pianina vytvořilo   "auru osvěcující"   staré i mladé.

Pro tato šťastná souznění   se ztrácí viditelné slabiny   snímku: jednoduchoučkost a   prvoplánovost příběhu   vyúsťujícího do rodinného   úspěšného kolalokového   podniku, a slepenec dějový   pospojený zmíněnými šlágry,   několika kameňáky a ksichty   pana Hlinomaze, které na   pozornější podívání nejsou   zdaleka tak povedené, jak se   bez bližšího ohledání zdá.

Rozlišujme v   pravdě geniální, nebo alespoň   vynikající počin, od   povedeného, podařeného díla,   jež žije díky souhře náhod.   Nevidíš-li rozdíl, a jsi-li   Čech, budiž ti (pro tento   případ) odpuštěno; Slovákům,   Tatarům a Židům mi však   odpustiti nelze...

Příběh osamělého zabijáka.
Tenhle příběh není hloupý, jde   vlastně o snímek s akčními   prvky a psychologizujícím   pozadím. Nenudí, obrazy na   sebe navazují samozřejmě a   logicky; pravda, nic   překvapivého asi neobjevíme,   proto také dodávám, že nejde o   žádný trhák, nad nímž by   zaplesalo srdce příznivce   filmového kumštu, ale *pouze*   o dobře udělaný a dobře   koukatelný snímek, jenž je ale   tak dobrý, že na něj   nezapomenete a možná se k němu   i vrátíte. Ej, co víc si přát,   že?! Budeme si snad   donekonečna pouštět kultovní   snímky, omleté jako oblázky v   říčním nánosu? Tenhle snímek   doporučuju (samozřejmě těm, co   se nechtí dívati zrovna na   komedii či romantiku...).

Snímek navíc   doprovází velice zvláštní   hudba, zdá se mi s atonálními   vložkami; působí opravdu   zvláštně ač vhodně a je   výborně vladěna do záběrů.

Připomínka: Komu   by se zdál pro doporučení   počet mnou daných hvězdiček   malý, nechť zví, že na   desetistupňové stupnici jde   vlastně o   "chvalitebné"   hodnocení; to, že někteří tak   hodnotí snímky pouze průměrné,   je jejich omyl, neboť průměrem   je pět či šest hvězdiček.

Galerie ksichtů.
Poslyšte, tenhle snímek je   naprostý propadák, myslím tím,   pane, samozřejmě jeho úroveň,   ale ono to je propadákem i u   diváctva, a to už mi zavání   kuriosností. Poslyšte, tenhle   snímek, to je něco tak   neuvěřitelně splácaného, že se   plácám přes ruku, abych tomu   nedal přívěsku   "komediální".   Poslyšte, já teď sedím na   židli, a jsem prostě neschopen   pohybu; snad bych v mlhách   paměti pohledal ještě jeden   horor, který tohle dokázal;   chci promluviti, a vyjde   koktání. Poslyšte, podejte mi   ruku a zvedněte mi konečně z   té židle; ano, podati ruku   tomu panu domácímu z toho   strašného domu, tomu... Chrisu   Wrightovi... ale ne, už   nemusíte, jeho masitý úsměv mě   jako magnet zvednul a já nyní   k němu kráčím, aniž bych   potřeboval nohy, zatímco si   pohrává kordem vytaženým z   hole. Za ním stojí jeho   strašliví pomocníci, kretin   chlastající benzin z kanystru   a pan Klobouk Šilhavý s   takovou bradou, že ani   nepotřebuje tu dvouhlavňovou   brokovnici.

Páni. Já žiju! Já žiju!!   Bod za tu galerii ksichtů, bod   za výtečný nápad, ze kterého   by mohlo být veledílo a třebas   i na pokračování, bod za to   přežití. Takže to máme rovnej   jeden bod. Teda jestli sem se   nesplet'.

1000 = 4 + "moc".
Vidím tu natolik řídce   neoslavné netuctové úvahy, že   přidávám svou. Je známo, že   lidské vnímání není schopno s   výjimkou zaznamenati větší   počet než čtyři; pro zachování   přehlednosti je tudíž   doporučitelné, aby řada   osobností své opoznámkování   odtud odstranila.

Snímek netrpí silným dějem   s vykreslením postav. Vše je,   jak už se stalo zvykem v   dnešní době, schematicky   naznačované. Aby se to   neprotrhlo, jsou zapracovány   psychologizující prvky a,   leckdy s důmyslnou citlivostí,   záběry nevhodné k jídlu, které   ovšem děj nenapravují, pouze   odvedou pozornost od slabiny   slátávání, vrcholící zcela ve   chvíli, kdy sličná slečna   takto zajíkavá(!) agentka FBI   vystřílí, nevidoucí, svůj   zásobník do tmy... a trefí se,   kdežto vidoucí, chudák, se   nestrefí (nemá výcvik u FBI).   Konečné záběry z rustikální   oslavy k povýšení zajíkavé   agentky napravují až poslední   střihy s odcházejícím pánem s   vlasy barvy jeho slamáku...

To, že tento   snímek obdržel filmové ocenění   brané jako jedno z nejvyšších,   poukazuje k obrovskému   kulturnímu úpadku naší západní   kultury; je to přibližně   totéž, jako když pan J. Arafat   z Palestiny dostal Nobelovu   cenu za mír. Ale abych byl   spravedlivý: na první podívání   se mi snímek hodně líbil a   velmi na mne zapůsobil; je   totiž opravdu dobře,   profesionálně natočený. Odtud   také pramení mé ohodnocení.

Svět Temüdžina.
Životopisný snímek o   Temüdžinovi, známému později   jako Čingischán, není zaměřený   na to, aby ukázal určité   historické období, ale na to,   aby poodhalil svět člověka,   pod jehož vedením se podařilo   sjednoceným mongolským kmenům   dobýti valnou část obydlené   Asie. Neříkám záměrně *duši*   člověka, aby nemohlo dojíti k   pojmové záměně s moderně   pojímanou psychologickou   zkumnou; před tisícem let byl   vztah mezi jednotlivcem a   společností, mezi svobodou a   závislostí cítěn jinak než   dnes v našem řádu a byl právně   daleko čistší a   přirozenější.

Pro toto zaměření není   možno vytýkati, že snímek   končí sjednocením Mongolů. A   pro jiné chápání *světa* a   *duše* není možné ani   vytknouti, že Temüdžin není   vykreslen coby krutý,   nelítostný samovládce.   Temüdžin je nám představen   jako houževnatý, chytrý a   bohabojný, a takovým   pravděpodobně také byl.   Jsme-li schopni dívati se na   příběh jakoby očima staré   doby, tedy mimo jiné   přestaneme-li ji vnímati jako   krutou a nelítostnou, vyloupne   se nám pravdivé jádro této   postavy, jíž snímek vykresluje   jak to jen je možné věrně.   Protože však je obtížné až   téměř k nemožnosti odíti jinou   kůži, bude naše dnešní vnímání   zřejmě nepřekonatelnou   překážkou pravému porozumění.   Novozákonní, leč bezhraničně   platné, "pochop, kdo   můžeš" je jedním z můstků   spojujících oba světy...

Dějově je to   snímek zajímavý, přes svět   našeho hrdiny jsme svědky   podívané do života Mongolů, na   velké bitvy, na přátelství,   zradu a lásku v pojetí oněch   časů... O světě Temüdžinově   dozvíme se právě tolik, kolik   budeme mocni... A to je   zároveň moje jediná výhrada   (jakožto neznalého mongolských   zvyků, oděvů, obydlí apod.,   takže nemohu poukazovati):   tím, že snímek o tak divákovi   vzdáleném světě je natočen   jako živý příběh a ne jako   dokument, nechává ho jaksi na   holičkách -- vtaženého do   prostředí a doby, k níž musí   se zachovati, nemá-li zvláštní   vědomosti, jako pan Brouček k   době husitské...

Minus a minus nerovná se plus.
Tento -- z pohledu algebry   chybný -- předpoklad však   platí pro Brendana Foleyho a   jeho monstra v irských   bažinách. Škoda, že mi jedno   odporučení vlákalo do pasti, z   níž musil jsem odrážeti --   kromě útoků oživlé mumie -- i   všechny pokusy režiséra a   scénáristy v jednom dostati   mne svým snímkem na kolena.   Protože snaha byla vidět,   zvlášť do poločasu.

(–) Minus za scénář s   dialogy na úrovni pomocné   školy.
(–) Minus za   upocené herecké výkony, z   nichž ten nejobtížnější,   oživlá mumie, byl zároveň tím   nejhorším hned po   představitelce pomocnice   archeologa (Saiorse   Reillyová), která by však   musila býti zázračnou vodou   života, aby vyšla se ctí z   těch idiotských milostných   vložek, které jí navařil   ctihodný Foley.
(–)   Minus za to, jak byly všechny   ženské postavy otravné, hádavé   a nepříjemné; pane bože, možná   jsou ale Irčanky takové   všechny!??; pane bože, zlatý   Čechy...!
(–) Minus za   všudypřítomné dudy, věrtošně   vyhrávající z puštěného   rozhlasu ať se to hodilo nebo   nehodilo; ostatní hudební   podbarvení bylo více méně taky   tak příjemné.
(+) Plus   za prokázanou snahu v první   půli, oživené postavou hubaté   podnikatelky Val (Shelly   Goldsteinová).

S panem Foleyem věru nemám   chuť se potkat; i když... u   toho dobrého černého hořkého   irského piva bych možná jeho   hovory, co a jak se zase   chystá navařiti, unesl bez   trvalé úhony.

Jsou diváci nesoudná miminka?
Odpověď zní: ano, a to asi v   78,949 % případů.

Pro tenhle snímek platí   totéž, co jsem psal v   poznamenání ke známému snímku   Vetřelec. Zde spočívá naprostá   nepravděpodobnost dějová v   tom, že základnu na Měsíci by   NIKDY NEMOHL OBSLUHOVATI JEDEN   ČLOVĚK! I při naprosto   dokonalé technice je to z   bezpečnostních důvodů úplně   vyloučeno!! Při tom, právě na   tom je celý děj postavený,   jinak by se vše zhroutilo jako   domeček z karet. Chce se mi   říci, že režisér a scénárista   zároveň, pan Duncan Jones, je   prostě mdlého rozumu, ale ono   tomu je mnohem spíše tak, že   spolehl na to, že mdlého   rozumu je alespoň 78,949 %   budoucích diváků.

Zpracování děje není   špatné; ale když se spojí s   nejvýše průměrným scénářem, v   němž navíc je ta drzá,   myslícího člověka urážející   nesmyslnost, možná z pouhé   lenivosti, možná z   neschopnosti pana Jonese   vymysleti něco lepšího, vyjde   mi: slabý průměr, a přídavkem   nesoudnost a tupost. Pan   Duncan je z Velké Británie;   svým přístupem k věcem se ale   přiblížil tomu umaštěnému a   nekulturnímu přístupu, jaký má   zhruba 78,949 % jeho kolegů v   U.S.A.

Poznámka: Názory některých   filmových odborníků mi   připomínají inkubátor, v němž   místo nedochůdčete, které by v   přirozeném prostředí zemřelo,   je hodnocené dílo; chytnout se   takový odborník může čehokoli,   vždyť všemu se dá dáti   odůvodnitelná známka   významnosti. Avšak, podotýkám,   potom se jedná o významnost   pouze konstručního druhu a   takový odborník se lehce může   přibližiti projevem pouhému   kecalovi, podobně jako   novinář, který se chytne prdu,   aby z něho vykřesal ohňostroj.   Vše je v pořádku, použije-li   se takový vývod správným   způsobem, tedy jako   konstrukční prvek mající   podpořiti nějaký náhled, ale   přestane to býti v pořádku a   stane se šalbou ve chvíli, kdy   je nedochůdče vyzdvihováno na   roveň s bukolícím zrozencem.

Béčkový snímek první třídy.
B-A1. O Egyptě se nedozvíte   nic, co by nebylo zavádějící,   získáte názor, že chudák   egyptský chrobák (scarabeus)   je nebezpečný masožravec, leč   duch nenávisti, dřímající v   zetlelém proradném knězi, vám   otevře oči doširoka a nedovolí   je přivřít až do samého konce.   Kdyby měly béčkové snímky svou   vlastní soutěž, získal by   tenhle všechny hvězdičky. Tady   tomu ale tak není. A béčkům se   prostě nejvyšší ocenění z   podstaty nedávají. Takže,   náročný diváku, ruce pryč od   tohohle "škváru", a   ti ostatní -- směle hleď!

Ošidná tvář umění.
Muž s kamerou je dobovým   umělecko-experimentálním   snímkem, a proto hodnotiti jej   ve smyslu pro širokou   veřejnost je ošidné. V   Sovětském svazu bylo ve 20.   letech dost prostoru pro   tvořivé umělce nadšené   revolucí a otevírající nové   možnosti tvorby v nové   společnosti, bořící starý   svět. "Umění lidu",   "umění pro život"   byla jedna z hesel tohoto   pozoruhodného období, jež tak   brzy zklamalo většinu z jeho   tvořivých účastníků. Prolínání   filmu a života ukazuje se v   Muži s kamerou chrlením   bleskurychlých střihů a   zrychlováním záběrů za hranici   možnosti.

Domnívám se, že byl tehdy   natočen pozoruhodný dokument,   dnes už s pouze historickou   cenou. Filosoficko-umělecké   vývody po jeho shlédnutí je   možno jistě pronášeti i   nadále; jenomže živost diskuse   se nebude už točiti kolem   tohoto experimentu tak mnoho   jako spíše kolem jiných,   současnějších věcí, poznatků,   náhledů. Jinými slovy,   nemyslím, že jde o geniální   počin s přesahem platným do   daleké budoucnosti.

Pro běžného diváka je   shlédnutí Muže s kamerou   velice pravděpodobně ztrátou   času. Bude státi za shlédnutí   tomu, kdo se zabývá historií   filmu či historií   porevolučního Ruska a obory   souvisícími. Takový člověk má   však předběžné znalosti a bude   tento snímek hodnotiti zcela   jinak než běžný divák.   Přemýšlel jsem, kterému z   hodnocení mám já dáti   přednost: zdali z odborného   pohledu nebo z pohledu   občanského. Nakonec rozhodl   jsem se pro hledisko občanské,   protože stránky Fdb nejsou   stránkami ryze odbornými, ale   spíše lidovými. Z odborného   pohledu by tomuto snímku,   který vešel do učebnic,   patřilo hodnocení vyšší.