#
Jde o díly nepřesahující   svou délkou, (s vyjímkou   posledního), čtvrthodinu,   takže všech osm dílů má   délku přibližně běžného   celovečerního filmu. Mé   dojmy z tohoto   „filmu“/seriálu jsou   poněkud rozporuplné.   Zajímavý námět   „kyberšikany“ je slušně   řemeslně natočen. Včetně   zvládnutí takových těch   „thrillerových“   kamerových fíglů   zvyšujících napětí i u   scén jinak nenapínavých.   Některé herecké výkony   jsou opravdu výborné,   (zejména Mártyho rodiče,   pro mě neokoukaní Jan   Grundman a Petra Bučková,   výborný je taky v úvodu Jan   Zdražil v roli řidiče,   který Mártyho srazí a   zabije). Problematický je ale   scénář, sice dokáže   místy vytvořit napětí, ale   příliš z něj trčí   „didaktičnost“, (bylo   snad zadání aby fungoval   jako „školní   pomůcka“?). V tom   případě je ovšem dost   „boomerský“, asi spíš   jako pomůcka pro rodiče,   než žáky, /ti asi budou v   tomto tématu dost napřed/.   Jde o to, že fejkový profil   vnadné dívenky Elišky z   Martyho vyláká   kompromitující masturbační   video a pak ho vydírá. Na   jedné straně jsou ve   scénáři místa, která   dokáží vytvořit   (detektivní) napětí a   „našponovat“ diváka, ale   na druhé straně jsou v něm   strašné „díry“ a   kostrbatosti, které děj   velmi znevěrohodňují.   Například postava učitele   – jinak postava klasického   „falešného   podezřelého“, je silně   nezvládnutá a nevěrohodná.   I jednání dalších postav.   Například scéna, kdy   Eliškou zaúkolovaný Márty   přijde vylákat "fotku   její kundy", ze své   přítelkyně je velmi   nevěrohodná. Mě tedy navíc   vadila i „muzika“   použitá v tomto „filmu“.   Za co ale tvůrcům připisuji   bod je to, že mi ta   „fejková dívenka“, (tedy   její facebookový profil),   přišla nějaká povědomá a   nakonec jsem zjistil, že jí   mám na Facebooku v   přátelích! No toto!?! To je   dobrej PR tah!
Škoda,   kdyby byl scénář trochu   víc propracovanější, tak   to mohla být naprostá pecka.   I tak ale rozhodně   „miniseriál/film“ stojí   za vidění. Nakonec i tak to   stačilo na to aby dostal   ceny, takže…

.

O tomhle filmu jsem věděl,   že hlavní roli hraje Aneta   Langerová. A když jsem   někde narazil na zmínku o   ruské básnířce Anně   Barkové, o které film   pojednává, rozhodl jsem se   film shlédnout. A byl jsem   jím velmi příjemně   překvapen. Je to velmi   originální dílko. Žádný   tuctový, filmově   životopisný portrét.   Básnířka Anna Barková,   byla "jiná", nejen   pro svou lesbickou orientaci.   A tak i obsazení   "neherečky" Anety   Langerové, (která je jiná),   do její postavy, je   kongeniální, (nejen pro   její lesbickou orientaci).   Film ozvláštňují i   originální animované   pasáže. Úděl internace do   gulagu na Sibiř, je   ztvárněn bez patosu a   citového vydírání. Hodně   silná mi přišla scéna   znásilnění jedné z   internovaných žen, které   proběhlo ze strany dozorce   tak samozřejmě, že vlastně   ani nepůsobilo jako   znásilnění. Ten film mi   přijde osobitej a silnej, má   taky velmi originální hudbu,   proto mi přišlo líto, že   tak zapadl. Aspoň jsem tedy   nezaregistroval, že by   vzbudil nějaký větší   ohlas, nebo dostal nějakou   cenu :-(

Tento starší film od   režiséra filmu „Rytíři   spravedlnosti“ rozhodně   není méně šílený. Opět   v něm exceluje Mads Mikkelsen   tentokrát v roli fanaticky   altruistického faráře.   Hraje tu člověka, kterého   pokouší sám ďábel a sám   je ďábel, (minimálně co se   hereckého výkonu týče).   Ztvárňuje postavu, která je   ten typ absolutně v Boha   věřícího člověka,   který, když ho jeho bližní   udeří do tváře, (a to   nijak symbolicky), tak mu   ochotně nastaví druhou   tvář. Jak dopadne jeho   setkání s neonacistou,   kterého má napravit?   Samozřejmě velmi groteskně,   místy až katastroficky. Film   ale není pouhá jednoduchá   komedie, ale má v sobě   hluboké okamžiky lidství ve   svých různorodých   podobách, i těch které si   raději nechcete   připouštět. Třeskutý mix   víry a cynismu, síly i   slabosti, velkorysosti s   trapností a to vše zcela bez   patosu. Je to film nabitý   třeskutými fóry, které   vás určitě nerozesmějou,   spíš rozmetají na mraky.   Jestli vás tenhle film   neuzemní, tak už jste   uzemněný...

Nebe nad Paříží...
Bessonovská variace na Wima   Wenderse. Neboli Lucova verze   „Nebe nad…   …Paříží“. O tom, co se   stane, když se život   malého, u mafiánů   zadluženého, šíbříka,   nevyhnutelně řítí do   naprosté řiti, a ve chvíli,   kdy se rozhodne svůj život   skončit skokem z mostu, tak   se vedle něj objeví   strážný anděl. Přesněji   blonďatá andělská   „bohyně“, s vizáží   luxusní call girl a   vlastnostmi Brutální   Nikity.
V černobílé   verzi má tato romantická,   ale drsná „pohádka pro   dospělé“, podobu   filmového komiksu. Ovšem   rozhodně nejde o komiks   laciný, či lacině   komerční. Precizní filmové   zpracování,   „fotografická“ kamera,   inteligentní dialogy,   skvělá psychologizace postav   a okouzlující herecké   výkony, film posouvají do   sféry – „výsostného“   umění. Jamel Debbouze, v   roli malého lůzra Andrého,   je naprosto úchvatný. A Rie   Rasmussen(ová)   zpodobňující jeho   strážnou andělku, jménem   Angel-A, je vskutku   nadpozemská. Tenhle filmový   kousek se zručnému tvůrci   hi-fi akčních, komerčních   trháků, náramně povedl.   Vhodný i pro ty fajnšmekry,   na které je Brutální   Nikita, či Leon, moc velká   komerce.

Nečekaně svižný pohled na neokoukanou Štiku
Tenhle film jsem si stáhnul   proto, že mám, (Troška ví   proč?), potřebu sledovat   současnou českou filmovou   tvorbu. S vyjímkou té   úplně nejpitomější, ale   laťku mám nastavenu dost   nízko, (skoukl jsem i Lídu   Baarovou). Od tohoto filmu,   který je žánrově   „teenagerská romance“,   jsem nečekal žádné   zázraky, jen jsem byl prostě   zvědavej. Hlavně na to   zobrazení světa   parkouristů. To nejsou lidi,   co skáčou na koni, ale lidi   co skáčou sami, přes   všechno možný i salta a   přemety jen tak. Ve městě   přes různá zábradlí,   zídky, zdi, schodiště, po   kandelábrech, sloupech a   jiných trubkách. Po   billboardech, dopravních   značkách, prostě parkour je   o překonávání   všemožných překážek, na   který člověk narazí a mohl   by je sice obejít, ale   nemusel! Taková out-doorová   gymnastika.
A tento   film, ze světa parkouristů,   respektive trasérů, (psáno:   traceur) a trasérek, je   velice radostně koukatelnej.   Hodně sympatická a taky   příjemně neokoukaná je   představitelka hlavní role   Barbora Štikarová. A vůbec   blbej není ani ten její   příběh hledání si svého   místa, (a lásky!, VNPŘ), ve   světě parkouristů. I   trochu snově fantasy rovina   filmu je nenásilně a   nepřehnaně realitu   okořeňující. Opravdu   velice mě překvapilo, jak   dobře se mi na film koukalo,   i jako muži, teenagerovskému   věku, už pár let   odrostlému.
Film má   výbornou kameru a je v něm   spousta skvělých lokací.   Například Žižkovské   Nákladové Nádraží.   Přitom kameraman při jejich   obrazovém „prodávání“   netlačí na pilu, takže to   prostředí působí   vizuálně atraktivně, ale   přirozeně. I ty   parkouristické výkony nejsou   žádné přehnané,   bombastické exhibice, ale   čiší z nich přirozená   radost z pohybu. Fakt   potěšení se na takový   svěží film podívat.
*

Lepší, než jsem se obával...
Ke shlédnutí tohoto filmu   jsem se trochu odhodlával.   Jednak jsem měl obavu, jak   dopadne film podle skutečné   české události, natočený   očima, (a postupy),   britských tvůrců a pak to   také není „film na dobrou   noc“. Zejména pokud trpíte   empatií. Přeci jen   „heydrichiáda“, která po   úspěšném atentátu na   říšského protektora   Reinharda Heydricha   následovala, je traumatickým   okamžikem české historie.   Ze školního dětství mám v   paměti film zobrazující   stejné téma – Atentát   režiséra Jiřího Sequense.   Na tom jsme byli se školou   několikrát a měl jsem po   něm vždy pár nocí noční   můry, (ale ještě větší   jsem míval po jiném   oblíbeném školním filmu   – Klíč /r.: Vladimír   Čech/, ve kterém byly   naturalistické scény poprav   pankráckou gilotinou).

Tak začnu klady   filmu – velice věrohodně   jsou zobrazeny vizuální   historické reálie, tedy   prostředí a kostýmy, ty   působí naprosto věrohodně.   Dost dobré jsou herecké   výkony, (i českých herců v   epizodních rolích,   například Anna Geislerová,   Jan Budař, Alena Mihulová),   mě osobně zaujal výkon   Tobyho Jonese, v roli Jana   Zelenky-Hajského, (po kterém   je pojmenována na Žižkově   ulice).
To že se   Angličani nebudou ve   filmovém příběhu úplně   držet historických reálií   jsem očekával a tak tím   nebyl příliš pohoršen.   Byť to tedy v mých očích   občas drhlo. Například   chování parašutistů v   okupované Praze, nepůsobilo   úplně věrohodně. Škoda,   že scénář se víc věnoval   jejich milostným avantýrám,   než možnosti vytvořit   zajímavou a nosnou zápletku,   ze stále ne zcela   objasněných historických   realit, Čurdovy zrady a   zaseklého (?), Gabčíkova   stengunu. Místo toho,   „vnitřní boje“ se svou   vlastní slabostí a záchvaty   paniky, mi nepřišly   příliš originální, byť   se asi, ve vypjatých   situacích, reálně stávají   i speciálně vycvičeným   vojákům. A pak samozřejmě,   že závěrečná přestřelka   v kostele je natočená hodně   v „americkém akčním   duchu“, ale ještě vcelku   únosně. Celkově hodnotím   filmový výsledek, jako   solidní a stojící za   vidění. Dokázal bych si to   představit lepší, ale také   mnohem horší.
*

Adoptovali bratři Coeni Woodyho?
Od bří. Coenů jsme bývali   zvyklí na lehce bizarní   tvrďárny, kořeněné velmi   černým humorem, (ve filmech   typu Zbytečná krutost,   Fargo, Muž, který nebyl,   nebo Tahle země není pro   starý). Tento jejich film, je   ale z jiného soudku. Je to   laskavá pocta starému,   (dobrému?), Hollywoodu. Film,   pro filmové fajnšmekry,   žádný drsňácký trhák.   Retro příběh, (z cca 50.   let minulého století),   hollywoodského producenta,   který marně bojuje se svou   závislostí na nikotinu a   hřeší cigaretou, z čehož   se chodí vyzpovídávat do   kostela. Ke všem jeho   dalším starostem, mu z jeho   výpravného velkofilmu,   potrhlá banda marxistů,   unese hlavní hvězdu,   představitele Caesara. Toho   hraje s kouzelnou   přiblblostí George Clooney.   Jde o klasický film ve filmu,   který odkrývá zákulisí   natáčení. Tedy něco, co   bylo natočeno již   natisíckrát, ale bratři   Coenovi to, po tisící   první, udělali s velmi   neotřelým půvabem, jaký by   zasvěcený filmový divák   očekával spíše od   takového Woody Allena. Pro   filmové gurmány, je to   čirá divácká radost, pro   milovníky krvavých drsáren,   velké zklamání

Motor kapitalismu...
Je to drsný western z   prostředí   "naftokopů".   Sugestivní a syrový a místy   s drsnými scénami, jak od   Tarantina. Film je natočen   podle románu Uptona   Sinclaira, česky   "Petrolej". Sice   podobné téma, jako v   seriálu Dallas, ale rozhodně   to není film pro fanoušky   Džejára a spol. Tohle je   úplně jiná story. Úděsná   stopáž tří hodin, děj je   ale natolik strhující, že   se dá vydržet. Byť jsou v   něm i náročnější,   minimalistické plochy, bez   dialogů. Velkorysá výprava   a skvělé herecké výkony.   Krystalická studie počátků   kapitalismu, co to znamená   jít za penězi "až na   krev". Když je ta touha   silnější, než soucit s   bližními, i než víra v   Boha. Velmi výrazná, a až   nepatřičně vyčnívající   je hudba Johnny Greenwooda (+   houslový koncert Johhanese   Brahmse). Opravdu silný   divácký zásah.
.

Dokument o slovenské,   samozvané domobraně, pod   vedením mladého,   egomaniakálního armádofila.   Běhal mi z toho dost mráz po   zádech. Zejména z poznání,   že dril a šikanu, kterou   jsem já během své povinné   vojenské služby vnímal,   jako nesnesitelné omezení   osobní svobody, po tom   někteří dobrovolně   touží. Brrrr…

Takže po úspěchu   Snowboarďáků a menším   úspěchu Rafťáků se někdo   tedy pokusil v rybníčku   českém filmu,   "vytěžit" ještě   i cyklisty. Přišlo mi to   ovšem, jak o totální   zoufalost, naprosto nevtipná   komedie. Sled trapných   scének, který   ozvláštňovala jen hezká   černoška – Celeste   Buckingham, tedy politicky   korektně řečeno   Afrošvýcarka :-P Říkal   jsem si, to je ale slabota,   Kameňák hadr. Do titulků   pak zapěl mladej Mišík,   který ve filmu hraje,   (respektive učinkuje),   společně s tátou v duetu   písničku Variace na   renesanční téma, (Láska je   jako večernice) – au!, au!   to bolelo. Tak říká se, že   rodičovská láska je slepá,   v tomto případě asi i   hluchá :-( I když věřím,   že gayové z této kníkavé   verze mohou být nadšení. U   těch závěrečných titulků   jsem pak byl ještě zaskočen   informací, že scénář   napsal Petr Kolečko, tedy ten   samý autor, co napsal taky   Most! Ciwe?!? Ale tak, může   to být optimistický   příklad toho, že se z   úplných zoufalostí dá   vypsat, až k originálním a   zajímavým scénářům.

Povídkový film v žánru   western, ve velmi, velmi   černohumorném stylu.   Filmařsky brilantní   miniatury s perfektními   hereckými výkony. V jedné z   povídek má úchvatně   sugestivní roli Tom Waits!   Některé příběhy jsou   groteskní, jiné trochu   morbidní, jeden dokonce skoro   poetický, ale mají   jednotící linku – všechny   skončí špatně. Třaskavý   koktejl absurdity, s   hyperrealismem. Coeni   zjevně, bez skrupulí   natočili film pro velmi   vytříbené filmové   fajnšmekry a lahůdkáře.   Tenhle film není pro   multikinové diváky. Tenhle   film není pro milovníky   happy endů. Tenhle film je   pro fanošuky! Někteří z   nás fanošuků dostanou chuť   pustit si tenhle film znova,   hned po závěrečných   titulcích. Jiní až druhý   den a někteří možná až   za týden, ale dostanou jí   všichni! Všichni, Dejve!

Tak za mě tedy celkový dojem   víc než dobrý. Pravda, je   to potřeba nahlížet   pohledem "žánru‟,   který je špionážní   thriller, není to žádný   "hraný dokument‟.   Přesto ale dobu těsně před   a po "sametové   revoluci‟ přibližuje   velice věrně. Na výpravě   se nešetřilo. Byl to docela   nostalgický pohled na tu   ještě nezgentrifikovanou a   nezturizovanou Prahu. Ovšem   taky mi místy běhal mráz po   zádech, ze vzpomínek na   všechny ty estébáky, fízly   a bonzáky. Dobový   prostředí bylo zobrazený   opravdu výborně, k tomu   skvělé herecké obsazení i   výkony, (u mě zabodovali   zejména "mostecký‟   Luďan - Martin Hofmann a   Lenka Vlasáková). Místy   dost napínavý děj s   nečekanými zvraty byl pravda   trochu příliš   "hollywoodský‟, ale   bavil mě od začátku, až do   nahořklého konce.

Skutečným příběhem   inspirovaný film o   devítiletém židovském   klukovi Jurkovi/Srulikovi,   kterému se za druhé   světové války, povede   utéci z Varšavského ghetta   a protlouká se po polském   venkově. Aby měl větší   šanci vzbudit v Polácích   sympatie a soucit a tedy   větší šanci přežít,   předstírá, že je   křesťanský sirotek.   Zapomene na své židovské   jméno Srulik Fridman a stane   se z něj Jurek Staniak. Jde   to trochu hůř, když jste   černovlasý a tmavooký a   úplně nejhůř, když někdo   zjistí, že vám chybí   předkožka. Na své pouti   narazí na lidi povah   různých. Na ty, kteří   riskují život, tím že mu   pomáhají i na ty, co ho,   kvůli vypsané odměně za   židovské děti, udají   Němcům. Tato německá   důkladnost je pozoruhodná a   nepochopitelná, že   vynaloží tolik práce a   peněz na to, aby pochytali   židovské děti a mohli je   zlikvidovat rovnou, či v   koncentračních táborech.   Film je dojímavě drsný a   pro empatického diváky   místy krutý.   Charismatické jsou výkony   dětských hereckých   představitelů hlavního   hrdiny. Toho totiž hrají   dvojčata(!?!) Andrzej a   Kamil Tkaczové. To jsem tedy   ve filmu nepostřehl a proč   tomu tak je netuším, možná   to souvisí s trikovými   záběry, když hrdina po   úrazu přijde o ruku? Co mi   ale vadilo, byla příliš   dokonalá   "americká" kamera.   Ten hollywoodský, příliš   přesycený barevný kontrast,   který snižoval autenticitu   prostředí a také   přílišná akčnost   některých chlapcových   útěků. Film stojí za   vidění, ovšem pokud jste   soucitnými diváky, budete   místy dost trpět a slzet.   Ovšem pokud jste zavilými   odmítači syrských dětí,   (nebo jakýchkoli jiných   utečenců postižených   válkou), tak si ho raději   nepouštějte.

Tuhle tu perlu   "trezorové klasiky"   je radost si znovu   připomenout. Je to de fakto   nemilosrdná politická satira   nekompromisně   zesměšňující falešné   budovatelství   "reálsocialismu", a   ještě je to ke všemu   opravdu vtipný a zábavný.   Tomu, že je na to radost   pohledět i po víc než   padesáti letech dost   napomáhá ta "old   school" hvězdná   herecká sestava (Brodský,   Hrušínský, Kopecký,   Kačírková, Bohdalová,   Chramostová,...).

Hraný film o dánské bojové   misi v Afghanistánu, který   působí tak autenticky, že   místy vypadá, jako dokument.   Naprosto přesvědčivé   bojové scény, ze kterých   běhá mráz po zádech.   Poté, co se jeho jednotka   dostane pod palbu a jeden z   mužů je zraněn, velitel   Claus požádá o leteckou   podporu, (bombardování),   aniž si je stoprocentně   jistý cílem. Zachrání tím   svou jednotku, včetně   zraněného muže. Ovšem   později se ukáže, že   bombardování zasáhlo   civilní domy, ve kterých   zabilo 11 obětí. Claus je   okamžitě odvolán domů. U   své rodiny, (má manželku a   3 děti), pak čeká na   vojenský soud. Výsledek   soudu, (který zásadně   ovlivní výpověď jednoho ze   spolubojovníků), nebudu   prozrazovat, ale rozhodně,   celá situace nutí k   přemýšlení. Když už   někoho pošleme do války,   tisíce kilometrů od domova,   kde riskuje svůj život…   Jistě, civilní oběti jsou   smutným a nespravedlivým   důsledkem, (či výsledkem),   asi každé války. Ovšem je   správné a spravedlivé hnát   někoho k odpovědnosti za to,   že udělal neúmyslnou chybu   v situaci, kdy mu šlo o   život, a kdy tou chybou   zachránil život svůj i   svých spolubojovníků? Mě   to přijde hodně   problematické. Zvlášť   když vás soudí někdo, kdo   si zatím doma mohl v klidu   chodit do hospody, do kina, do   divadla, na koncerty, jíst,   pít, souložit a jinak si   užívat… Film Boj je ve   vykreslení těchto dvou   bojů, v Afghanistánu i   Dánsku, velice realistický a   sugestivní. Je dobře, že   takový film vás přinutí se   nad podobnými otázkami   zamyslet.

Když jsem si po letech přeci   jen pustil film Borat (1)   zjistil jsem, že mi přeci   jen humor Sasha Baron Cohena   nepřijde tak „blbácký“,   jak jsem se obával. Takže   jsem si tedy pustil i tohoto   Borata 2, ve kterém se Borat   z Kazachstánu vydá do USA,   aby svou dceru věnoval jako   dárek víceprezidentovi. Ano,   opět je tu spousta humoru   velmi nekorektního, politicky   i sexuálně. Opět ale nijak   Sasha nešetří ani sám sebe   a své si schytá i   nejmenovaný prezident USA –   idiot. Ano, byly tam scény,   které mi přišly více   trapné než vtipné, ale u   mnoha jsem se opravdu od srdce   zasmál. Nakonec votom ty   komedie sou, né?

Ruský válečný film jsem   neviděl už dlouho. Tenhle je   z Afghanistánu a příjemně   mě překvapil, žádný   falešný patos, ani   prvoplánová politická,   agitační masírka. Jen   někteří gerojové jsou ve   filmu až příliš gerojové,   jak to mívají ruské a   americké filmy společné.   Kvalitně natočená story o   okolnostech, za jakých   opouštěly sovětská vojska   území   "nevyhratelné"   války, kde zanechali své   afghánské spojence na pospas   mudžahedínům. Krásné   hory, (film se natáčel na   Kavkaze), a nekrásné situace   including. Stejnou zkušenost   o pár let později učiní i   Američané, (s naší   spoluúčastí). Stejného   opuštění se zřejmě opět   dostane i jejich místním   spojencům. Některá místa   na této planetě mají holt   opakovaně pech. Už v sedmém   století, (po Ježíškovi),   dobyl toto území islám. V   devatenáctém století tu   třikrát válčili Britové,   kdy si to jednou o Pandžáb   rozdali i s (tehdy carskými)   Rusy. Po několika   následných občanských   válkách si tu zaválčil i   tehdejší Sovětský svaz. Po   jejich odchodu následovaly   další občanské války, na   které navázala současná   válečná účast USA,   potažmo NATO. Za posledních   dvě stě let se na tomto   území neválčilo jen pár   krátkých období. Zlatá   česká kotlina. Některé   ruské válečné filmy jsou   pro soudného diváka za   trest. Tento ne, myslím, že   stojí za vidění, nejen pro   milovníky stříleníčka a   boucháníčka.
.

Je libo trochu nepříjemných pocitů?
Film má zjevný půdorys   zfilmované divadelní hry.   Hvězdně obsazená   jednoaktovka pro čtyři   osoby, režírovaná neméně   hvězdným režisérem. O   rodičovské návštěvě   snažící se vyřešit   konflikt mezi dětmi, který   skončil vyraženými zuby.   Zdvořilostní návštěva je   postupně čím dál   nepříjemnější a   dusnější. Takové malé   citové vydíráníčko   diváka, při jehož   sledování jsem trpěl. Což   zřejmě byl sadistický   záměr tvůrců. Zajímavý   nápad, skvělé herecký   výkony, ale celkově trochu   samoúčelnost, která asi   málokterého diváka   potěší. Pokud to tedy není   masochista mezilidských   vztahů. Z Polanského filmů   mám rozporuplné pocity.   Některé jsou úžasné a s   chutí bych se na ně podíval   znovu, (např. Čínská   čtvrť, Rosemary má   děťátko), jiné jsou   úžasné, ale už bych je   podruhé vidět nechtěl,   (např. Pianista). Film Bůh   masakru řadím mezi ty,   které mi úžasné nepřijdou   a už bych je určitě   podruhé vidět nechtěl.

God bless Us...
Dokument ukazuje různé   protagonisty „Islandské   finanční krize“ v roce   2008, (způsobenou dopadem   americké hypotéční krize a   nezodpovědným hazardováním   islandských bank v honbě za   ziskem). Film zachycuje to,   jak na různé jednotlivce   krize fatálně dopadá. Od   mladého policisty, (jehož   otec je také policista),   přes jednoho z bankéřů,   až po „psí kadeřnici“,   (sic!). Ta chodí z finanční   nouze i dumpsterovat,   islandský dumpster diving   vypadá luxusně. Dokument   zachycuje i to, jak se v zemi   dosud spokojeného blahobytu,   rázně probudilo občanské   hnutí. Při demonstracích   islandská policie použila   proti demonstrantům poprvé   po 60 letech(!) slzný plyn.   Právě příběh mladého   policisty je možná   nejsilnější v tom, jak je   na něm vidět to dilema,   (zjevně to není ACAB),   bránit před spravedlivým   rozhořčením lidí ty,   kteří na dramatické situaci   mnoha Islanďanů, mají vinu.   Poučné v tom, že   hazardování finančníků   dopadne nejvíc na chudé a   bankéři většinou vyváznou   bez potrestání, často i bez   finanční újmy. Takže se   dá očekávat, že to brzy,   (jen možná někde jinde),   udělají zas. Aneb:   „Kapitalismus může za   vaše posrané životy“.

Sladká romantická komedie, ale...
Začínám těm klasickým   hollywoodským „filmům pro   pamětníky“ přicházet na   chuť. Byt je okouzlující   hořkosladká (tragi)komedie o   malém úředníčkovi v   mašinérii velké firmy,   který neumí nikomu říci   ne. Bravurní konverzační   hříčka o C.C.Baxterovi,   malém kolečku v soukolí   velké firmy, (bravurní Jack   Lemmon). Tuctový loajální   uředníček se zamiluje, do   podobně bezvýznamného   kolečka na nejspodnější   příčce společenského   žebříčku – sličné   výtahářky. Imigrantku se   slovanským jménem   Kubelíková,(sic!), (tu hraje   Shirley MacLaine, která krom   neskrytelného půvabu, ve   filmu ukazuje i svůj   nesporný herecký talent).   Kolem krásné, ale svým   imigrantským původem   determinované dívky, ovšem   krouží mnohem silnější   firemní žraloci. Síla,   (mnohaoscarového), Wilderova   filmu je v tom, že skrz   popředí zábavně komických   situací, nechá diváka   sociálně kriticky(sic!),   nahlédnout do temného   pozadí světa velké   pojišťovací firmy. Do   prostředí falešné   morálky, podvádějících   manželů s oportunisticky   ochotnými spolupracovnicemi.   Do světa odcizeného,   bezskrupulózního   kariérismu, ve kterém se   ztrácí prostor, pro   obyčejnou lidskost, čestnou   morálku, a kde v neposlední   řadě není místo ani pro   opravdovou nezištnou lásku.   Oč nenápadnější a   neprvoplánovitější je   tento Wilderův filmový   pohled, o to silněji může   diváka zasáhnout. A diváka,   kterého tento sociální   osten nijak nezasáhne,   protože je k němu hluchý a   slepý, toho stále ještě   Wilder královsky pobaví, v   intencích klasicky   komediálního příběhu. Ve   kterém se lež a   přetvářka, až detektivně   odhalují, pomocí mistrných   detailů. Bravurní filmový   kousek!

Podivná je podivná..., cesta do Říma.
Vyloženě artový filmeček.   Lehce surrealisticko   groteskní příběh má dvě   roviny. Jednak vlakovou   road-movie s vyprávěním   obskurních životních   příběhů. A druhak rovinu   světa mimo vlak, které   dominuje vizuální složka   filmu. Trochu mi to   připomnělo některé filmy   „české nové vlny“,   (Sedmikrásky, Ovoce rajských   stromů jíme), z 60. let   minulého století. A nebo, z   těch současnějších, filmy   Paola Sorrentina, (Mládí,   Velká nádhera), ve   výpravně skromnější   verzi. Někomu může   připomenout i nejranější   filmy Louise Buňuela.
Včetně toho, že   příběh je tu jen kulisou,   pro efektní vizuální   podívanou. Pro ty diváky,   kteří očekávají   „normální“ filmový   příběh, to ke koukání asi   nebude, ale ti, kdož mají   rádi, poněkud groteskně   poťouchlé pokoukáníčko,   by si na své přijít mohli.

Ke slávě přes Hrozny hněvu...
Můj oblíbený režisér Hal   Ashby, (Návrat domů, Byl   jsem při tom), pojal   životopisný příběh   písničkáře Woody   Guthrieho, jako sociální   drama. Ze všeho nejvíc film   připomíná Steinbackovy   Hrozny hněvu. Žádné   romantizování tuláckého   života a opěvování   geniality tvůrce, který byl   vzorem a idolem Boba Dylana.   Woody byl sice nezodpovědný   divočák a rebel, (který   uměl opustit ženu a dítě),   ale také měl silné   sociální cítění a bojoval   proti vykořisťování   chudých „uprchlíků“,   kteří se hrnuli do   Kalifonie, za „Velké   hospodářské krize". Do   „zaslíbené země   hojnosti“ utíkali, coby   „ekonomičtí imigranti“,   s vidinou práce na farmách.   Stejně, jako Woody. Ten ale   měl to štěstí, že se mohl   začít živit svou kytarou,   svým hlasem a svými   písněmi. Woody Guthrie   nejenže neváhal opustit   výnosný džob, tam kde   nemohl hrát své odbojné   písně, které se stávaly   hymnami chudých česáčů,   ale při pokusech o   zakládání odborů, krom   síly svých písní, neváhal   použít ani sílu svých   paží.
Hlavní roli   skvěle ztvárnil David   Carradine, (který si později   zahrál i zloducha Billa v   Quentinově Kill Billovi).   Film pravděpodobně nadchne,   jak fanoušky Woody Gutrieho,   tak i fanoušky Boba Dylana,   možná ho ale nezkousnou   voliči ODS a TOP 09.   „Odbory!, Odbory!“.

Na film jsem byl velmi   zvědav, neb ho předcházely   velmi pozitivní recenze i   „nominace na Oscara“. V   úvodu jsem si trochu   skepticky říkal, já vím   že v Polsku tohle téma   vnímají jinak, ale co bude   tak vyjímečného na   příběhu kluka z pasťáku,   který se vydává za kněze?   Děj filmu ale postupně   nabere opravdové „grády“   a přes „méně   uvěřitelnou zápletku“,   působí velice autenticky a   opravdově. Takže dokáže   vyvolat silné emoce i u   diváků v zemi, kde církev   zas tak silně do občanského   života nezasahuje.   Předkládá totiž základní   filozofické otázky, nejen o   víře, ale i o cti a morálce   a o hierarchii v lidské   společnosti. Falešný   „otec“ se možná chová   na kněze „neortodoxně“,   (spíše jako představitel   nějakého „Letničního   hnutí“), ale svou   opravdovostí dokáže   věřící strhnout a   přehodnotit své   „tradiční“ postoje.   Rozhodně doporučuji všem   „fanošukům“ opravdových   filmů.

Tematicky film připomíná   Vláčilovu Markétu   Lazarovou. Není sice tak   obrazově dokonalý, ale   podobně historicky   přesvědčivý. Odehrává se   v době třicetileté války a   v roli zchudlého šlechtice   tu exceluje Rudolf   Hrušínský. V roli jeho   mladé konkubíny –   děvečky je okouzlující Iva   Janžurová. Za pánem   skromného sídla přijíždí   protřelá dvojice vyslanců   francouzského krále a   snaží se ho přesvědčit k   protihabsburskému odboji.   Tomu se do toho zprvu nechce a   raději by zůstal u   poklidného způsobu svého   rezignovaného života. Ve   chvíli, kdy se konečně   rozhodne a zmobilizuje své   poddané, válka skončí. On   však přesto vyráží do   svého ztraceného boje. Film   je velice přesvědčivý,   vykreslením dobových   reálií a hereckými výkony.   Ikonická je scéna s Josefem   Kemrem: "Žrát, chci   žrááát!". (K   dohledání na You Tube :-)   ).Výrazná je také hudba,   jejímž autorem je   legendární skladatel   filmové hudby Zdeněk Liška.   Rozhodně tento Bočanův opus   stojí za vidění, (a za   slyšení!), i po tolika   letech.

Chudej, nemajetnýmu nevěří...
Dokument o „bílém“   filmaři, který vyřeší   svou životní, (porozvodovou)   krizi tím, že se nastěhuje   do romského ghetta na   předměstí Ústí. Kde o   svém soužití s místními   „černými domorodci“   točí dokument. Je to jeho   reakce na obvyklé rasistické   klišé, kterého se mu   dostalo ve facebookových   debatách: „když se jich   tak zastáváš, tak si běž   mezi ně bydlet“.
Později si k tomu také   přidá to, že začne   objíždět protiromské   demonstrace, jejichž vlna se   zrovna zvedla, než se česká   nenávist přesunula na   uprchlíky. Tady ukazuje   české „bílé“   proromské aktivisty, kteří   se snaží lokality, kde   bydlí Romové před   náckovskými pochody bránit   tím, že si do těchto míst   nahlašují svoje vlastní   demonstrace. Proto, aby byla   Policie ČR, ze zákona,   nucena je bránit, před   případnými náckovskými   narušiteli. Byť té se do   toho zjevně moc nechce.   Pěkné „chucpe“ předvede   i veřejnoprávní ČT, která   si na demonstraci najme jako   svou ochranku skinheady s   jižanskými vlajkami na   rukávech a ještě se   tváří, že jako nechápe,   co na tom proromským   aktivistům a Romům samotným   vadí. Tak je fakt, že z   oportunistického hlediska je   to taktika dobrá. Je větší   šance, že náckové proti   „vlastním“   nezaútočí.
Kratochvíl se snaží do   své „romské“   dokumentární aktivity   zapojit i svou vlastní   rodinu. Takže natáčí i   dobře míněné předsudky   prarodičů, když je přijede   navštívit , („No jen aby   se ti tam něco nestalo. To   víš, oni jsou takový   divoký“). A nakonec   zorganizuje i návštěvu   svých rodičů, u jeho   romské „bytné“ rodiny.   Přičemž jeho otec byl   voličem Sládka. Není to   ale zase nějaké laciné   lakování situace na   růžovo, nebo jen trošku.   Protože ta situace růžová   rozhodně není. Byť to, že   si „slušní Češi“ –   vzor: „Já nejsem rasista,   ale“, našli nového   nepřítele – uprchlíky, to   Romům jistě trochu ulevilo.   V dokumentu dostanou   příležitost promluvit i ti,   co protestují proti Romům.   Nejčastěji z nich vyhřezne   frustrace z vlastních   „posraných životů“ na   sociálních dávkách a to   že při tom uvěřili   nevymýtitelné fámě o tom,   že Romové mají sociální   dávky vyšší. Falešná   závist a strach o vlastní   osud je dobré podhoubí   rasismu. Z vlastní   zkušenosti vím, že na   bezdomovce nejvíc nadávají   ti, kteří ve své životní   situaci, k nim mají jen malý   krůček.

Mnoho tváří Bessona
Luc Besson je režisér mnoha   rozmanitých tváří, krom   komerčně úspěšných   akčních příběhů, ala   Hollywood, natočených ve   stylu pro trochu   náročnější diváky, (jako   např. Brutální Nikita,   Leon). Točí také   originální sci-fi   příběhy, (Pátý element).   Nebo velkolepé historické   eposy, (Johanka z Arcu). Na   druhé straně ale točí i   podivně „artové filmy“   pro milovníky   „nezávislých filmů“,   (Podzemka, Magická hlubina,   Angel A). A stejně tak   dokáže natočit klasický   životopisný film „ze   současnosti“, jako je film   Dáma. Ten vcelku   konvenčním, (ale filmařsky   velice kvalitním), způsobem   přibližuje životní   příběh barmské disidentky   Aun San Su Ťij. Dcery   zavražděného generála Aun   Schana, který v roce 1947   vyjednal nezávislost Barmy na   Británii a v témže roce byl   zavražděn svými konkurenty.   Aun Su Ťij vystudovala na   Oxfordu v Anglii, kde se   seznámila se svým manželem   Michaelem Arisem, se kterým   má dvě děti. Do Barmy se   vrátila v roce 1988, aby se   starala o svou nemocnou matku.   V tomto roce se odehrály v   Barmě velké demonstrace, po   kterých se ujala moci   vojenská junta. Su Tij se   zapojila do politiky a stala   se představitelkou odpůrců   barmského vojenského   režimu, dlouhodobě   vězněnou v „domácím   vězení“. Přičemž jí   byla nabídnuta svoboda, pokud   zemi opustí. To ale odmítla.   Strana Národní liga pro   demokracii pod jejím vedením   výrazně vyhrála volby v   roce 1990. Vojenská junta je   ale prohlásila za neplatné a   zůstala u moci. V roce 1991   jí byla udělena, (na návrh   Václava Havla – sic!),   Nobelova cena míru.
Krom „politické   story“ je film i příběhem   velké odloučené lásky s   jejím manželem Arisem,   který jí zůstal věrný a   podporoval jí, po zbytek   svého života, přestože   už se s ní nikdy nesetkal. V   roce 1999 zemřel, poté, co   mu ani jako vážně   nemocnému, nedovolily   barmské úřady Su Ťij   navštívit.
Silný   film, který ovšem zřejmě   příliš neuspokojí akční   fanoušky Luca Bessona, je   spíše pro obdivovatele těch   jeho dalších filmových   tváří.

Takový sympatický muž - taková krásná žena
Silný a dobře natočený   životopisný film, podle   života skutečné osobnosti.   Počáteční novomanželská   idyla manželů – malířů,   kterou kazí jen jejich marná   snaha o početí potomka, se   změní poté, co Einar   Wegener, sám úspěšný   malíř krajinář, zapózuje   své ženě Gerdě Gottlieb,   jako model v ženských   šatech, místo modelky,   která nedorazila. To, co se   zprvu jeví jako rozpustilá   kratochvíle, a jeho ženě   přinese konečně úspěch,   coby portrétistce, naprosto   změní jejich život.
Obrazy žen, na kterých   jí, coby žena, pózuje její   manžel, se velmi líbí a   vzbuzují zájem výstavních   galerií i obchodníků s   uměním. Pro Einara se ale   převlékání za ženu   promění v posedlost, která   ho přivede k poznání, že   je žena v mužském těle.   Dnes už se, o existenci   transsexuálů všeobecně ví   a není to tak senzační   téma. I jejich operativní   přeměny nejsou neobvyklé.   Né tak ale na počátku   minulého století.   Někteří doktoři se ho   snaží „léčit“   různými šarlatánskými   metodami, jiní ho chtějí   nechat rovnou zavřít do   blázince, coby   schizofrenika.
Manželé odjedou z   Dánska a usadí se v   umělecké a   volnomyšlenkářské   Paříži, kde Einar/Elbe   mohl(a) otevřeně žít jako   žena a Gerda s ním, jako   lesbička. Nakonec najde v   Německu osvícené lékaře,   kteří se ho pokusí změnit   na ženu, pomocí v té době   zcela experimentálních   operací. Z Einara Wegenera se   stane Lili Elbe… Jeho žena   stojí věrně při něm, i   když se změnilo jeho   pohlaví, ale jejich cesty se   musí rozejít. Dánský soud   anuloval jejich manželství a   Lili se povedlo legálně   změnit jméno i pohlaví.   Einar/Lili byl(a)   pravděpodobně tzv.   intersexuál, (neboli   hermafrodit) s jedním   chromozomem navíc, (tzv.   Klinefelterův syndrom). Film   toto „senzační“ téma   zobrazuje velice seriózně a   věrohodně, jen s malými   posuny vůči skutečné   realitě. Herecký výkon   Eddieho Redmayneho v roli   Einara/Lili je úžasný.   Stejně jako Alicie Vikander v   roli jeho ženy. Rozhodně   zajímavý film, nejen pro   LGBT komunitu.

Tak přiznám se, že mě na   tomto filmovém zpracování   Lustigovy povídky o útěku   dvou židovských mladíků z   nacistického transportu,   nejvíc fascinuje ta   legendární "nejdelší   kamerová jízda v dějinách   filmu", (minimálně tedy   toho československého).   Mladý režisérský debutant   Jan Němec musel mít   neskutečnou přesvědčovací   schopnost, když dosáhl toho,   že se údajně na místo   natáčení svezly kamerové   koleje ze všech filmových   studií v Čechách, (od   Barrandova, přes Hostivař,   až po Zlín, tehdy   Gottwaldov), ze kterých se   vybudovala neskutečně   dlouhá trať pro kamerový   vozík a ještě k tomu   vedoucí i do prudkého kopce!   Údajně se na tento úvodní   minutový záběr   spotřebovala třetina   rozpočtu filmu. Tak je ten   záběr, z blízka sledující   úprk do kopce, fascinující   a sugestivní to ano, ale   přeci jen se vkrádá   otázka… Nešlo by to   pomocí střihů a ruční   kamery, (kterou jinak ve filmu   kameraman Jaroslav Kučera   hojně používá), natočit   úsporněji? Inu,   začátečnický režisér Jan   Němec zjevně dokázal své   okolí přesvědčit, že   nešlo. Po tomto famózním   antré film pokračuje hodně   modernisticky - ártově. Děj   je zachycený   "neklidnou" kamerou   s množstvím střihů a   protkán vzpomínkovými   flashbacky u kterých často   není zřejmé co je   představa, sen a co realita.   Další atraktivitou filmu pro   mne je to, že jsou v něm i   záběry Děčína, (kde jsem   v tamější porodnici poprvé   spatři světlo světa) a ze   suťokamenitého kopce   Haďák, nad mou rodnou dírou   Jílové, (kde jsem prožil   prvních 18 let života).   Není to film pro   konvenčního díváka, je to   vyjímečná filmová lahůdka   pro fajšmekry, kterou se   režisér doslova zapsal do   dějin kinematografie. Krom   tohoto filmového   "démantu" natočil   ještě jeden pozoruhodný a   významný film "O   slavnostech a hostech". V   emigraci, do které se dostal   po srpnové okupaci,   nenatočil téměř nic, (nebo   nic významného), a filmy   které v Česku natočil po   svém návratu a změně   režimu, po "sametové   revoluci", jsou hodně   rozporuplné, (např.   klímovská adaptace V žáru   královské noci, či   fantasmagorie Jméno kódu   Rubín, až po poslední, již   né zcela dokončený,   autobiografický film Vlk z   Královských Vinohrad).
.

Je to pozoruhodná dystopie.   Jeden z ”trezorových   filmů‟, který se po   ”osvobození‟, ruskými   tanky od ”kontrarevoluce‟,   do kin už nedostal.   Metaforické podobenství o   tom, jak obyvatelé městečka   začnou reagovat na tajemnou   hrozbu a nejistou budoucnost.   V původně tragikomické   férii, pozoruhodných   lidských postaviček a   střetů světa herců a   diváků, postupně narůstá   ta tragická poloha, pod   tlakem existenciálních   otázek. Co znamenají   tajemné vagony, které se   objevily na nádraží? Kam   nás jimi chtějí odvést? Ve   filmu jsou i celkem odvážné   sexuální scény hereček,   které nemám v povědomí,   jako ”svlékací‟. Svá   lepá ňadra tu ukáže Květa   Fialová, (v originální   erotické scéně na sýpce v   obilí). Herečka Luba   Skořepová tu hraje postavu,   kterou členové národního   výboru, (sic!), kolektivně   znásilní s ”full   frontal‟ pohledem na její   sexy tělo. Počáteční   rozverná grotesknost filmu se   postupně mění v mrazivě   postapokalyptické vyznění.   Není to úplně ideální   film na ”dobrou noc‟, ale   stojí za to ho vidět.

Naprostá allenovská klasika,   o vztazích mezi muži a   ženami a o New Yorku.   Zatímco vztah mladé,   začínající novinářky a   jejího stejně mladého   přítele - neukotveného   intelektuála, (s   fitzgeraldovským jménem   Gatsby – sic!), se   zproblematizuje dívenčiným   rozhovorem, (pro školní   časopis), se slavným,   (starším), režisérem,   který jí vezme do světa   celebrit. Tak město New York   je tu těžce a bezvýhradně   adorováno, i přestože v   něm stále prší, jak ani v   Londýně ne. Nebo možná   spíš právě proto, že v   něm tak krásně(!)   romanticky prší. Pravdou je   že ”NY in the rain“ je   náramně fotogenický.   Okouzlil mě v něm   pozoruhodný ”zvířecí   orloj‟ někde v Central   parku, který jsem ještě   nikdy, (myšleno tedy v   žádném filmu), neviděl.   Protože jinak, (live) jsem z   Nového Jorku neviděl ani   ”podlaží nula“,   ”brůklynský nuselák“,   ani ”chiméru svobody“ :-P   Já mám tyhle   ”nenápadné“, neakční   filmy hodně rád. I když on   vlastně docela akční je,   film totiž má, přes   očekávatelnost děje,   zajímavě vypointované   zápletky. Jen ty výbuchy v   něm jsou jen emocionální,   bez použití dynamitů a   semtexů. Pro mě osobně je   také zajímavé, že Woody   Allen si typově vybírá   herečky, které mi nejsou na   první pohled moc sympatické,   (zde Elle Fanning), ale   nakonec je ”vezmu na   milost‟. Zato hlavní   mužský hrdina ”mladý   intelektuál allenovského   typu‟ (Timothée Chalament),   mi byl sympatický hned.   Možná proto, že mi   připomínal jednoho ze synů,   (a také herců), známého   českého spisovatele,   dramatika, divadelníka a   trampa Marka Tomana. Nevím   tedy kterého ze dvou   Markových synů, protože si   je pletu. Nebo vlastně, jak   jsou si podobný, tak mi   Chalamenta připomínají oba   :-P Jo, pořád je Woody (84)   ještě dobrej a ”točí mu   to‟. Je to takovej   ”americkej Otík“   (Vávra), ten svůj poslední   film natočil v 91 letech! Jen   tedy bez toho, že by Woody   dostal ”řád Martina   Luthera Kinga“, od Baracka   Obamy i ”bílý kříž   Josepha McCarthyho“, od   Donalda Trumpa :-P