FDb.cz - filmová databáze

Snímek, který provede   japonskou mentalitou ,a to tak   citlivě a nenásilně, jak je   tomu u asijských filmů   málokdy. Ocitáte se ve světě   dvou středoškoláků, a je to   svět, kde se z pubertálních   klukovin, dostanete přes   šikanu až do světa mafie a   boxu. Ten je tu tak úžasně   nasnímán a předveden, že i ti,   co proti tomuto sportu mají   výhrady, zde jím musí být   okouzleni. Zachycení držení   těla, rukou, sklonu hlavy a   samotných úderů-mistrovské   záběry! Exotiku ještě zvyšuje   skvělá hudba, která zní v   dramatických a ve zdánlivě   ospalých scénách. Zřejmě   začínám mít ráda T.Kitana :).

Už jen pro závěrečnou scénu ve   znovutryskající fontáně, je   dobré film vidět. Příběh   prostý, jde tu spíš o   zachycení prvních lásek a   pocitů, co tuto   neopakovatelnou část života   provází. Každý se s ní   vyrovnává po svém, ale jistě   na každého působí jedinečně.   Vše podbarvené líbivou dobovou   hudbou, někdy s vnímavými   texty, z nichž se mi nejvíce   líbil ten, co začínal slovy   chlapec ako mnohý... Škoda   jen, že dotyčný ''chlapec''   neměl vůbec žádné charisma,   které by, myslím, jeho postava   zasloužila.

Velmi mě potěšilo, že i   novodobý ruský film z Velké   vlastenecké války navazuje na   tradici těch starších, a   objevují se tu věci, které mám   tak ráda. Ať už je to celková   atmosféra filmu, smysl pro   detail ( Travkin, již raněný,   položí pečlivě sluchátka na   vysílačku), hudba,která se vám   dostane do duše a souzní spolu   s mluveným slovem (zemlja ja   zvězda…), tak i konec filmu,   který je silným emotivním   zážitkem. Obraz se zpomalí, a   vidíte jen zástupy   rudoarmějců, kteří jdou kamsi,   do čehož hlas mimo obraz sdělí   kam a proč, a vy víte, že oni   se už nikdy nevrátí, leda   jejich duše, které se znova   chtějí projít po březových   hájích.

Stejně jako po krásném tklivém   snu, jsem se cítila na konci   tohoto snímku, kerý mi zalil   duši tisíci pocity a nazpět do   reality jsem se nějak snad ani   nechtěla vrátit. Nádherně   nasnímaný domek svatého muže,   uprostřed divoké, ničím   nepoznamenané krajiny, ve   všech ročních obdobích, i jeho   samotný příběh - vše tak   duchovní, snové,   nepopsatelné...

Ač mám německý jazyk ráda, po   zhlédnutí tohoto filmu jsem ho   nějaký čas nemohla vůbec   slyšet. Samotnou mě   překvapilo, jak moc silně to   na mou psychiku, zvyklou již   na ledasco, zapůsobilo. Poté   jsem se celé hodiny jen   ploužila bytem, neschopna   soustředit se na cokoliv   jiného, poněvadž se mi v   hlavě znovu přehrávaly ty   hrůzné scény, které ještě   nedospělý Fljora zažil. A při   představě kolik takových   Fljorů ve skutečnosti bylo,   dělalo se mi zle. Doporučuji   opravdu jen silným náturám,   kterým nebude vadit, že   příštích několik hodin (možná   i dnů), stráví v hluboké   depresi.

Tento snímek je pro mě   zjevením. Zjevením tak   odlišným od toho, co kdy bylo   natočeno o Velké vlastenecké   válce. Je tu krásná práce s   kamerou a nejsilnější momenty   pro mne jsou ty, v nichž Boris   umírá a obraz se začne točit.   Neodmyslitelné břízky rotují   Borisovi nad hlavou, když   zasažen kulkou padá k zemi.   Také scéna, kdy Veronika během   náletu zůstává ve svém bytě,   kde všechno hřímá a ona zde   poletuje jako raněný pták.   Její krásné pohyby (je tu znát   hereččina baletní průprava) a   zvolená hudba vše jen   umocňují. Tento bezesporu   umělecký film bych doporučila   každému, obzvláště pak těm,   kdo na sovětské a později   ruské snímky pohlíží tak nějak   přezíravě.

Zcela jinak, s poetikou je   pojat tento příběh zralé   lásky, která nečekaně vstoupí   do poklidného, rodinného   života Francesky a   nespoutaného fotografa   Roberta. Celým filmem dýchá   atmosféra dusného léta, která   dokonale koresponduje se   zoufalou zamilovaností obou   postav. Prožijí spolu čtyři   opojné dny, a víc už se nikdy   neuvidí. Příznačné je, že v   den Robertova odjezdu se   spustí hustý déšť. Procítěné   výkony M.Streepové a   C.Eastwooda dojímají. Rušivě   na mne působil mezipříběh   francesčiných dětí po její   smrti, kdy řeší své osobní   problémy a dozvídají se   matčino celoživotní tajemství.   Jinak ale tento snímek ční nad   všemi ostatními podobného   typu.

Katastrofální herecký výkon   představitele hlavní dětské   role, který mě neskutečně   ubíjel a v celkovém dojmu   naprosto přehlušil i těch pár   světlých záblesků, které film   měl. A i ty byly jen odrazem   něčeho, co již bylo   zpracováno jinde a mnohem   líp. Žádnou atmosféru doby   jsem tu necítila, a jestli se   mi něco líbilo, byly to   vedlejší role, které ovšem   díky nepochopitelnému zájmu a   rozsahu Pavlovy nezajímavé   postavy, dostaly jen minimum   prostoru.

Z první čtvrtiny filmu jsem   nijak nadšená nebyla-pohled na   mladé maniaky v karnevalových   škraboškách, vraždící s   šílenou radostí policisty, za   doprovodu nesnesitelného   jekotu, ve mně probouzel jen   ty nejhorší pocity. Jen jsem   si celou tu dobu přála, aby   ty vřeštící monstra policie co   nejdříve zlikvidovala z   povrchu zemského, a přitom mě   vůbec nezajímalo, jak moc, to   jako děti prominentů, měly v   životě ''těžký''. Povedený byl   úsek po vražedné akci, kdy se   inspektor Wing zhroutí ze   ztráty svých mužů, trpí   výčitkami, začne pít a k   policii ho zpět přivádí až   záhadný mladík v podivné   bundě, která má v závěru   rozuzlující roli. Herecké   obsazení kvalitní, a výborná   hudba-ta už je u čínských   filmů samozřejmostí.

Pochopení některých postav v   tomto filmu, byl opravdu tuze   tvrdý oříšek, a velmi   pochybuji, že si s ním sám   autor ve výsledku věděl   rady. Silně depresivní   atmosféra čtvrti, do které je   příběh situován, sklouben se   zjevováním zavražděné ženy v   červeném, mi brzy pěkně brnkal   na nervy, umocněn ještě mým ne   zrovna rozumným nápadem,   pustit si tento film v   pozdních nočních hodinách.   Myšlenka dát ženě šaty červené   barvy, byla hodně chytrá,   jelikož tu nebylo možné v   pošmourném šedohnědém obrazu   přehlédnout. Hned jste tak   věděli, že teď to bude   ''mrazivé''. Ještě víc mně ale   zmrazilo celé rozuzlení, neboť   počet duchů se zdvojnásobil a   já najednou vůbec nevěděla, co   si počít s informací, že   původní duch není onou   zavražděnou ženou, a u té   další jsem měla jen matné   tušení, kdo že to vlastně je.   V každém případě, až teď někde   zahlédnu kus červeného hadru,   zřejmě se malinko vylekám :) .

Jistě spíš filmová báseň s   krásnými momenty. Silně mě   zaujaly prostřihy,   představující obrazy bývalého   Nishiho kolegy, na kterých se   bez doprovodu slov střídají   výjevy zvířat, které místo očí   nebo hlav mají květinu-vždy tu   z předchozího záběru. Vůbec se   tu dost málo mluví, a přesto   vše co nám chce autor říct, tu   cítíme úplně bytostně, jasně.   Takový křehký příběh, obklopen   u Kitana obvyklým násilím, ale   také scénami tak niternými, že   není možné si je nepamatovat a   nepřemýšlet o nich ještě   dlouho po jejich skončení.

Naprosto jedinečná , je tato   pětidílná série, která začíná   bitvou u Kurska a končí   dobytím Berlína Rudou armádou.   O výborně natočených bitvách   se již netřeba zmiňovat, ty   prostě nikde lepší nenajdete.   Pro co má ovšem ruský film   obrovský cit, to jsou detaily,   kterými je každý jejich film   ozvláštněn a nikdy nevyznívá   naprázdno. Za všechny třeba   pohled na poklidně se   houpající helmy, na hladině   zcela zatopeného berlínského   metra, nebo průzory maličkým   tankovým okýnkem, obrazem   zatemněným doruda. Závěrem -   antirusům, kteří dávájí nízká   hodnocení jen z principu, bez   ohledu na kvalitu a žánr,   doporučuju jednoduše ruský   film ignorovat.

Od tohoto filmu jsem nečekala   nic víc než to, že se znovu   pokochám neskutečně   přitažlivým Heathem Ledgerem.   A co se tohoto týče, to se mi   splnilo více než vrchovatě.   Heathovi to v kněžské sutaně   opravdu náramně sluší, k tomu   navíc jeho nezaměnitelný pohyb   a krásný hlas. Zápletka filmu,   která se točí kolem   zkorumpovanosti církve a   životního údělu pojídače,   který za sebe hledá náhradu v   podobě kněze Alexe (Ledger),   je už ovšem o poznání horší.   Když pojídač zbavuje lidi   hříchů, aby mohli v klidu   zemřít, nemůžu se ubránit   pousmání. Chápu sice, že   umírání není žádná švanda, ale   to co zde herec předvádí se   svou mimikou, by se jistě   blýsklo v němém filmu, ale   tady proboha ne! Také když   přesvědčuje Alexe, aby ''to''   vzal za něj, je důležitý jako   státní úředník. A snad si   tvůrci skutečně nemysleli, že   se někdo bude při pojídačském   obřadu bát? Nicméně oceňuji   pochmurně laděnou atmosféru,   záběry Alexe v dešti, a potom   i ty, v nichž Alex musí poprvé   vykonat roli pojídače, v níž   si narozdíl od svého   předchůdce počíná naprosto   civilně.

Ikdyž vím, že prvních třicet   minut mělo působit jako silný   kontrast k tomu, co se bude   dít dál, nic to nezměnilo na   tom, že to bylo přehnané, a že   to byla nejhorší část z celého   filmu. Tolik násilně hraného   bujarého veselí a naivity, se   jen tak nevidí. A ještě aby   náhodou američtí diváci   nezapomněli, že se děj   odehrává na Ukrajině, tančily   se tradiční tance a co deset   minut zpívaly písně v   anglickém znění, což myslím   nutné nebylo, nehledě na to,   že to působilo příšerně a   nepřirozeně. Stejně jako   vzhled dívek, které jakoby sem   zabloudily z některého   amerického muzikálu třicátých   let ( jen šátky z nich zkrátka   Rusky neudělají ). V průběhu   toho všeho, jsem si matně   vzpomněla, že se na obalu   psalo cosi o šesti oscarových   nominacích... ?! Proboha za co   , za to studiové zpracování,   nebo snad za ty křečovité   herecké výkony ? Zlaté ruské   filmy, kde jejich tvůrcům   nedělá problém to, aby jiné   národnosti mluvily svými   jazyky, a kde také umělecká   hodnota filmu je úplně někde   jinde.

Vždy, když se podívám na   nějaký film od A.Kurosawy,   tak si říkám, že další už   vidět nechci. Ovšem po čase na   toto své dobré předsevzetí   nepochopitelně zapomenu a opět   se dívám na další s tím, že   tentokrát už mě to určitě   chytne. Bohužel nestalo se tak   ani u tohoto filmu. Bylo zde   sice pár krásných scén, třeba   ta v níž si děti u památníku   obětí atomové bomby, prohlíží   sochy darované městu Nagasaki   různými zeměmi světa a jedno z   dětí pípne, že nikde nevidí   nic z Ameriky-to je opravdu   silný moment. Také záběr na   babičku dětí, modlící se za   svého též bombou zabitého   manžela je krásně udělán. Tím   bylo ale mé nadšení vyčerpáno   a i přes svou nezvykle   krátkou stopáž, se mi film   neskutečně vlekl. Zvláštní   byla účast R.Gera, který ač   rozhodně nepatří mezi mé   oblíbence, zde mezi těžkopádně   hrajícími Japonci zářil.

Rozhodně zajímavý pohled na   zrůdnosti, které se děly v   likvidačních táborech v   Polsku. Ovšem dát devět hodin   v kuse, to je myslím nad rámec   možností téměř každého diváka.   Sama jsem si po pěti hodinách   vzala oddechový čas, takže   nakonec jsem zhlédla ''jen''   7,5 hodiny. Chápu ale, že   tento počin rozdělit   nešlo-ztrácel by souvislosti.   Já si to dovolila jen z   důvodu, že osoby, které tu   vystupují, mi byly známy z   přečtených knih. Hodně   působivý byl rozhovor s   bývalým SS-manem F.Suchomelem,   který bez jakýchkoliv emocí,   vzpomínal na své někdejší   působiště. Tento dokument se   od ostatních liší také tím, že   se zde tvůrci obešli bez   hrůzných záběrů z oněch táborů   smrti. Nenajdete tu ani   jediný, ale i bez nich je to   velmi emotivní, obzvlášť, když   v tvářích protagonistů vidíte   jejich znovuprožívání všech   těch nelidskostí co na nich   byly spáchány.

Svým žánrovým zaměřením   jednoznačně to nejlepší, co   kdy bylo natočeno. Celý příběh   je mistrovsky vymyšlen a   propracován až do sebemenších   detailů. Kamera a její   zpomalené záběry jsou zde   dovedeny k naprosté   dokonalosti a v kombinaci s   úžasnou hudbou a výbornými   herci tvoří omamný,vzrušující   zážitek.Tak jak jsem u první   Volavky obdivovala krásně   vzpřímené tělo A.Laua a   tajemný výraz T.Leunga a jimi   zahrané hlavní postavy, tady   mě uchvátila tvář mladého   Yana, kterému se v ní zračí   utrpení snad celého světa a   všech jeho křivd, jež se on   snaží alespoň z nicotné části   napravit. Nezapomenutelné!

Opravdu jen velmi málo z   novodobých českých filmů, mě   potěšil tak, jako tento.   Příběh který se odehrává na   samém konci války, kdesi v   Kašperských horách, je   kouzelný. Uhrančivý Jiří   Dvořák v roli sukničkářského   amerického vojáka, Bára   Munzarová jako mladá žena   vyčerpaná svým životem, který   chtěla žít úplně jinak. A tak   se zrodí romance, na kterou se   krásně dívá a dává tušit, že   všechno nebude tak, jak se v   prvních chvílích opojného   štěstí zdálo být. Výborné   herecké výkony, skvěle   nasnímané záběry, to vše   způsobilo, že jsem ještě   nechtěla aby film skončil, o   což u drtivé většiny nových   českých filmů úpěnlivě prosím.

I v době, kdy byly na plátnech   kin východy slunce ještě   černobílé, a kohouti ze zobáků   nevydali ani hlásku, točily se   kvalitní snímky, které obstojí   i dnes. A toto je jeden z   nich. Přitom jde o prostý   příběh, ze kterého ovšem   tehdejší filmaři dokázali   udělat skvost. Za   všechny-mistrovský je záběr   muže, při představě, jak z   loďky hází svou ženu do vody.   Také titulky, které se pak   jakoby rozpustí na hladině, si   budete pamatovat...