V přepychovém sídle se   sejde na večeři vznešená   společnost, která se z ne   zcela pochopitelných důvodů   rozhodne u svého hostitele   přenocovat. Ráno ovšem   zjistí, že nikdo z   přítomných nemůže jakousi   záhadnou mocí opustit   místnost. Několik lidí tak   zemře, jiní se pomátnou na   rozumu, všichni trpí hladem   a žízní, přijde i na   rvačky či okultismus. Vinou   těchto podivných okolností   samozřejmě leccos vyplývá   na povrch... U Anděla zkázy   lze najít snad vše, co   bývá obecně pokládáno za   Buňuelovy tvůrčí atributy:   kritika blazeované   aristokratické smetánky,   popírání tradičních   světských i církevních   hodnot, balancování mezi   realismem a mysterióznem,   surrealistické výpady (ruka   mrtvého putující po   pokoji)... Chvíli se člověk   upřímně směje a chvíli   zděšeně pozoruje   destruktivní hemžení na   plátně. Velice zajímavý a   zábavný snímek.

Velice hloupý a naivní film,   který nelze přirovnávat   snad ani k Románu pro ženy.   Ten se alespoň snažil   naplnit ambice romantického   žánru bez postranních   úmyslů vyjadřovat se k   "ženské otázce".   "Emancipovaná"   hrdinka Bestiáře stále jen   mluví a mluví, ale její   slova se absolutně míjí s   jejími činy. Od začátku do   konce je jen loutkou, kterou   všichni dle libosti smýkají   (zvlášť pozoruhodné jsou   sexuální pozice v chlévě).   Ne zrovna šťastný se mi   zdál i   "deníčkový"   způsob vyprávění.   Subjektivní komentáře   hrdinky jsou z valné   většiny úplně zbytečné,   často jen rádobyvtipně   duplikují dění v obraze.   Domnívám se, že diváci   dosud nejsou tak stupidní,   že potřebovali k naprosto   polopatickým scénám   dodatečný komentář, který   by je bezpečně vedl k cíli.   Troufám si tvrdit, že Irena   Pavlásková už bohužel   nikdy nepřekoná svůj debut.

Okouzlující!
Cléo bloumá po Paříži.   Nikdo ze známých ji   nechápe. Její píseň   nezaznamená v kavárně   žádný ohlas. Po dvou   hodinách náhodně potkává   vojáka. U doktora společně   vyslechnou tu nejhorší   diagnózu, ale Cléo je   šťastná - už na to není   SAMA... Vardová se   zajímavým způsobem pokusila   aplikovat metodu tehdy   "módního" cinemá   vérité na hraný film,   který ročlenila do časově   ohraničených kapitol.   Dokumentární   "nedějovost" je   však pouze zdánlivá. Cléo   se sice pohybuje odnikud   nikam, ale permanentně   naráží na symboly či   situace, které ji   zneklidňují a upomínají na   možnost vlastní smrti (viz   scéna návštěvy kina, kde   promítají morbidní   grotesku, v níž se   mimochodem ve vtipných   karikaturách mihnou i Godard   s Karinou). Okouzlující   snímek, kterému podlehnete!

Až příliš přeceňovaný...
Nabouchat film řadou postav   všech myslitelných ras a po   celou dobu usilovat o (často   násilné) spojování a   protínání jejich osudů   prostřednictvím otřepané   taktiky paralelních   dějových linií, není podle   mě příliš originální   nápad. Postavy jsou tak   vháněny do nepřirozených   situací, které mají za   úkol pouze ždímat z diváka   emoce za vydatné podpory   hudby, zvuků či efektu   zpomaleného pohybu...   "Osvětová" funkce   filmu, za níž film podle   mého názoru získal Oscara,   je v této polopatické   podobě v současnosti již   překonaná. Domnívám se,   že problematiku rasové   nesnášenlivosti a   diskriminace by šlo zpracovat   méně prvoplánově, ačkoliv   se snímek vyhýbá   jednostranným soudům a   snaží se naopak o   předvedení rasistické   tematiky z více hledisek.

Známá - neznámá
Je škoda, že Machatý po   dokončení Extase   "nabubřele" zdrhnul   tvořit do zharaničí a je   škoda, že většina lidí   zná tento snímek jen díky   sporadicky otiskovaným   fotografiím s nahou Hedy   Lamarr v rybníce...   Lyricko-senzuální styl   Extase s bohatou obrazovou   symbolikou je dodnes velice   pozoruhodný a inspirativní.   Řadu těchto i detailních   symbolů přitom divák při   prvním sledování   pravděpodobně stěží   postřehne (zhrzený manžel   telefonuje své uprchlé   ženě a na stěně za ním se   výmluvně tyčí stín   povadlé svatební kytice   apod.). Také příběh   (jakkoliv se může zdát z   dnešní perspektivy naivní)   částečně narušuje dobové   kánony konstrukce ženské   hrdinky a filmového   vyprávění. Bylo by fajn,   kdyby se konečně někdo   chopil vydání filmu na DVD v   důstojné podobě (v USA už   byl mimochodem takový pokus   dávno učiněn!) a   zpřístupnil ho všem   generacím.

Co k tomuto filmu napsat? Po   zhlédnutí jsem měl značně   smíšené pocity. Lákavé   téma, které   "promlouvá" a   "dojímá" a díky   němuž zřejmě slaví   snímek takový úspěch. Na   druhou stranu poněkud   konzervativní a nenápadité   zpracování v řekl bych   téměř neorealistickém   duchu. Měl jsem po celou dobu   dojem, že toto schéma jsem   již viděl mnohokrát (např.   podobně vyhrocený vztah otce   a syna ve Zlodějích kol -   vida, zase ten neorealismus!).   Navíc pokud je divák   pozorný, sám už díky   několika dosti nápadným   kompozičním detailům v   úvodních scénách vytuší   závěrečnou pointu filmu.   Určitě však stojí za   pozornost.

Stepující Adina
Adina Mandlová tradičně   zachraňuje Slavínského   průměrný snímek od   naprosté nezáživnosti.   Tentokrát svým unikátním   stepařským číslem a   chytlavou písní "Dejte   si radit!"!

Hrůza a děs!
Jeden z nejotřesnějších   filmových zážitků, jaké   jsem kdy zažil. V dobrém   slova smyslu! Nelze srovnávat   s tradičními válečnými   filmy hollywoodského typu.   Tento je obohacen o   psychologickou dimenzi díky   zajímavé práci se zvukem a   kamerou. Naturalistické   scény a zběsilý výraz   obličeje chlapce v závěru   filmu ve mně budou ještě   dlouho doznívat...

Reklamní snímek pro zahraniční turisty
Praha snímaná na sto   způsobů... Do záběrů se   vška omylem zatoulalo pár   podivnínů v kostýmech a   tlupa jakýchsi šašků   (jejichž opodstatnění v   rámci filmu mi stále nějak   nedochází). Tak na mě   působil další z   "poetických"   počinů F. A. Brabce, který   se podle všeho rozhodl prznit   jednu klasickou látku za   druhou a doufám, že   ohlašované zfilmování   "Máje" je jen   režisérův nepovedený vtip.   Jeden z mála kladů -   původní hudbu Daniela Landy   - film spíše zneužívá k   umělému navozování emocí   a rádobytajemné a fatální   atmosféry. Snímek by však   zcela jistě nalezl   uplatnění jako reklamní   film, lákající zahraniční   turisty do naší krásné   metropole.

Stíny zapomenutých předků
Jakkoli film a fotografie   díky své reprodukční   technologii ztratily   rituální funkci, která byla   umění odjakživa vlastní,   nemohu se v případě   "Obrazů starého   světa" ubránit touze po   krátkému prožitku jejího   (nemožného)   znovunalezení... Sled   statických fotografií a   záběrů s asynchronním   zvukem navozuje žalostný   pocit ztraceného a nostalgii   po mrtvé civilizaci, která   se však v těchto chvílích   zdá být na dotek. Kamera   zkoumá v detailech texturu   vrásčitých tváří a   uchovává je v obrazech, z   nichž čiší jedinečnost   daného prostoru a času. Na   rozdíl od Plickova filmu   "Zem spieva", který   mapuje a oslavuje zbytky   tradičního života a   lidových tradic starých   Slováků, uplatňuje Hanák   mnohem skeptičtější   hledisko. Ukazuje totiž   trosky tohoto způsobu   života, který s definitivní   platností zaniká spolu s v   díle zdůrazňovanou smrtí   všech autentických   protagonistů. Filmu s cenným   dokumentárním svědectvím   konečně nechybí ani   poetická krása většiny   výtvarně komponovaných   obrazů.

Těžko říci, co mě na   tomto snímku tak zaujalo.   Děj je zbavený   dramatičnosti a rozpadá se   do zatmívačkami oddělených   sekvencí, které na sebe   velmi volně navazují a v   nichž se dva lidé třeba jen   pár minut dívají tiše na   televizi nebo sedí v kině.   Tato statičnost však   navozuje zvláštní   atmosféru a humor, které mě   nenechávají klidným.   Možná hrál v tomto   zalíbení roli také   přešťastný výběr všech   tváří, které ve filmu   vystupují.

Neřekl bych, že snímek je   až tolik hlubokomyslný, jak   se domnívají někteří   zdejší uživatelé. Avšak   rozhodně vybočuje ze   současné české produkce.   Film není za každou cenu   líbivě podbízivý. Zabývá   se poměrně nonkonformním   tématem. Usiluje o   promyšlenou stylovou koncepci   (upoutá např. důsledná   práce s detaily na ploše   celého filmu). A od začátku   do konce pracuje různými   prostředky na budování   napětí. To není málo!!!!   Už jen snaha o řádnou   psychologizaci postav s jistou   dávkou nedořečeného a tedy   i prostorem pro zapojení   mysli diváka, je velmi   vítána. Jde o vykročení   správným směrem.

Pohádka z doby temna.
Stejně jako řada dalších   dobových pohádek, i   příběh o napravené   Krasomile v sobě skrývá   důmyslnou podprahovou   propagandu. (Nejen) dětský   divák ji však sotva   postřehne. Pohádky jsou pro   mě jedněmi z mála filmů z   let padesátých, kde se dá   ideologický ráz snadno   překousnout (pokud se budu   odvolávat na obecné   humánní principy apod.),   což se už bohužel nedá   říct o jiných Zemanových   opusech jako Pan Novák,   Dovolená s Andělem nebo   Slečna od vody. A ruku na   srdce - kdo z nás by nechtěl   zažít dobrodružnou jízdu   na dřevěné kládě???

Více než vtipné!
Tenhle film jsem viděl kdysi   jako malý a bylo pro mě   ohromně překvapující ho   vidět teď znova už   "dospělejší"!   Nejen že je opravdu vtipný,   ale nelichotivě a   originálním způsobem s   využitím fantastické formy   demaskuje mýtus dokonalosti   velkých žen filmového   plátna, který je tu popřen   až do totální sebedestrukce   těla. Nemluvě o báječném   stylovém provedení na   hranici "big movie"   a kýčovitého braku. Ať   žije Meryl a Goldie!

Zápletka filmu je velmi   konvenční - střet   progresivního s   konzervativním, kdy od   počátku čekáte na   okamžik, až progresivní   stranu podle pravidel   klasického dramatu stihne   trest. Na první pohled   psychologicky prokreslené   postavy jsou spíše   osvědčené typy v často   nevěrohodných situacích.   Kantor s novátorským   přístupem k žákům versus   konzervativní akademikové;   přísný otec, jehož   vnitřní pohnutky k   odsouzeníhodnému chování k   vlastnímu synovi však nejsou   divákovi dostatečně   osvětleny + tradiční   spektrum žáků - citlivý   chlapec; outsider, který se   na závěr odhodlá k velkému   gestu; rebel; šplhoun atd.   Vše je zde snad až příliš   očekávatelné. Kdyby tvůrci   tento již stokrát ověřený   korpus alespoň nějak   ozvláštnili - kdyby např.   na chlapce v té jeskyni   někdo vybafl nebo zažili   nějaké homosexuální   dobrodružství:-) Chtějí   ovšem na diváka jen za   každou cenu zapůsobit (viz   řešení konkrétních   dramatických situací -   zpomalený pohyb,   "atmosférické"   exteriéry, sentimentální   hudba...). Snímek, který   hlásá svobodomyslné   jednání a vzpouru   zkostnatělým strukturám, je   sám paradoxně od začátku   do konce neuvěřitelný   konstrukt. Osobně nevidím   jediný důvod sledovat kvůli   humanistickému poslání na   dvě hodiny nataženou naivní   hříčku. Kdo se však   vyžívá v klasickém   vyprávění a jeho postupech,   bude zaručeně spokojen.

Nemohu dát nic jiného, než   plných deset bodů. Okultní   téma filmu, situovaného do   atraktivního prostřední   baletní školy (v čele s   neodolatelnou Stefanií   Casini), jsem si velice   užíval, nemluvě o   geniálně hrůzných   scénických kompozicích.   Přesně takto bych si   představoval filmový   expresionismus se zvukem a v   barvách.

Spíše zklamání.
Trochu nezáživná alegorie o   relativitě svobody? V kině   jsem se po celou dobu namáhal   si to všechno nějak spojit   dohromady a později jsem   kdesi zjistil, že scénář   filmu byl napsaný už někdy   v sedmdesátých letech,   takže to mi leccos   vysvětlilo... Animované   sekvence se tentokrát   odehrávaly jaksi mimo hlavní   děj (ačkoliv úplně na   konci s postavou psychiatra   Coilmiera zjistíme, že   opodstatnění tam přece jen   měly, ale co na tom...) a   jejich vpády ještě více   brzdily už tak pro mě unylé   tempo filmu... A vidět   pohromadě celé dvě hodiny   "hvězdnou" trojku   nejobsazovanějších, tj.   Jarsola Dušek, Pavel Liška a   Aňa Greislerová (+ hrozný   Jan Tříska), to je celkem   fuška. Ale i přesto je pro   mě Šílení současný   český nadprůměr   minimálně z hlediska   výtvarné koncepce.

Monica bloudí a bloudí...
Tak nevím, ale zdá se mi,   že Antonioni se počínaje   Dobrodružstvím posouvá k   čím dál větší abstrakci   a rozmělňování jediného   tématu od filmu k filmu.   Zatmění mi z celé   tetralogie vyznívá jako   nejslabší článek, kde mě   opravdu mile překvapil pouze   nečekaný   "lyrický" závěr.   Monica Vitti je sice krásná,   s Alainem Delonem jí to   sluší a hezky se směje, ale   s každým dalším dílem   bloudí více a více od nikud   nikam, přičemž v Červené   pustině už je tato její   (ne)ventilovaná neurotičnost   či nevyrovnanost na hranici   snesitelnosti. Tam však   aspoň režisér invenčně   zapracoval s barvou,   architekturou či zvukem.   Musíte na to mít tu   správnou náladu...

Tento snímek mne bohužel   docela minul. Klasické   životopisné schéma sláva -   pád, které jsem od něj   očekával, se (i když v   tomto případě ne úplně   doslova a přímo) naplnilo.   Největší problém jsem měl   s ústřední postavou. Mnoho   lidí, co tento film chválí,   se z valné většiny   soustřeďuje na velebení de   Nira v roli boxera... Mně ta   postava přišla nějak dutá.   Od začátku do konce jsem   nebyl schopen se s ní nijak   empaticky identifikovat,   absolutně v ničem. Nemohla   mě tudíž dojímat ani ona   níže zmiňovaná scéna z   věznice. Boxer a jeho osud   mě nechávaly zcela klidným.   Ba co více. Trpký konec jsem   mu konec konců přál, ale   ani zde mi nebylo dopřáno   dostatečného   zadostiučinění. Snad bylo   úmyslem tvůrců vzbuzovat v   divákovi antipatie?

Násilí a sex.
Noé se tady sice vzdává   svých typických   "zajímavůstek"   (jako užívání titulků,   "agresivního"   střihu nebo voice-overu), ale   všechno kompenzuje úchvatnou   vizuální podobou filmu,   který rozhodně není tak   jednoduchý, jak si spousta   lidí myslí... Diskutovat,   zda je míra prezentovaného   násilí v něm únosná či   není nebo zda je Gaspar Noé   homofobní, mi přijde   zcestné. Jeho filmy jsou   šokující, popř.   prvoplánové pro   nepřipraveného diváka. Noe   je pro mě jeden z   nejoriginálnějších   filmařů posledních let a   jeho filmy chápu jako návrat   k některým formám rané   kinematografie atrakcí na   prahu nového tisíciletí!   Nemůžu se dočkat jeho   příštího díla.