FDb.cz - filmová databáze

V přepychovém sídle se sejde   na večeři vznešená společnost,   která se z ne zcela   pochopitelných důvodů rozhodne   u svého hostitele přenocovat.   Ráno ovšem zjistí, že nikdo z   přítomných nemůže jakousi   záhadnou mocí opustit   místnost. Několik lidí tak   zemře, jiní se pomátnou na   rozumu, všichni trpí hladem a   žízní, přijde i na rvačky či   okultismus. Vinou těchto   podivných okolností samozřejmě   leccos vyplývá na povrch... U   Anděla zkázy lze najít snad   vše, co bývá obecně pokládáno   za Buňuelovy tvůrčí atributy:   kritika blazeované   aristokratické smetánky,   popírání tradičních světských   i církevních hodnot,   balancování mezi realismem a   mysterióznem, surrealistické   výpady (ruka mrtvého putující   po pokoji)... Chvíli se člověk   upřímně směje a chvíli zděšeně   pozoruje destruktivní hemžení   na plátně. Velice zajímavý a   zábavný snímek.

Velice hloupý a naivní film,   který nelze přirovnávat snad   ani k Románu pro ženy. Ten se   alespoň snažil naplnit ambice   romantického žánru bez   postranních úmyslů vyjadřovat   se k "ženské   otázce".   "Emancipovaná"   hrdinka Bestiáře stále jen   mluví a mluví, ale její slova   se absolutně míjí s jejími   činy. Od začátku do konce je   jen loutkou, kterou všichni   dle libosti smýkají (zvlášť   pozoruhodné jsou sexuální   pozice v chlévě). Ne zrovna   šťastný se mi zdál i   "deníčkový" způsob   vyprávění. Subjektivní   komentáře hrdinky jsou z valné   většiny úplně zbytečné, často   jen rádobyvtipně duplikují   dění v obraze. Domnívám se, že   diváci dosud nejsou tak   stupidní, že potřebovali k   naprosto polopatickým scénám   dodatečný komentář, který by   je bezpečně vedl k cíli.   Troufám si tvrdit, že Irena   Pavlásková už bohužel nikdy   nepřekoná svůj debut.

Okouzlující!
Cléo bloumá po Paříži. Nikdo   ze známých ji nechápe. Její   píseň nezaznamená v kavárně   žádný ohlas. Po dvou hodinách   náhodně potkává vojáka. U   doktora společně vyslechnou tu   nejhorší diagnózu, ale Cléo je   šťastná - už na to není   SAMA... Vardová se zajímavým   způsobem pokusila aplikovat   metodu tehdy   "módního" cinemá   vérité na hraný film, který   ročlenila do časově   ohraničených kapitol.   Dokumentární   "nedějovost" je však   pouze zdánlivá. Cléo se sice   pohybuje odnikud nikam, ale   permanentně naráží na symboly   či situace, které ji   zneklidňují a upomínají na   možnost vlastní smrti (viz   scéna návštěvy kina, kde   promítají morbidní grotesku, v   níž se mimochodem ve vtipných   karikaturách mihnou i Godard s   Karinou). Okouzlující snímek,   kterému podlehnete!

Až příliš přeceňovaný...
Nabouchat film řadou postav   všech myslitelných ras a po   celou dobu usilovat o (často   násilné) spojování a protínání   jejich osudů prostřednictvím   otřepané taktiky paralelních   dějových linií, není podle mě   příliš originální nápad.   Postavy jsou tak vháněny do   nepřirozených situací, které   mají za úkol pouze ždímat z   diváka emoce za vydatné   podpory hudby, zvuků či efektu   zpomaleného pohybu...   "Osvětová" funkce   filmu, za níž film podle mého   názoru získal Oscara, je v   této polopatické podobě v   současnosti již překonaná.   Domnívám se, že problematiku   rasové nesnášenlivosti a   diskriminace by šlo zpracovat   méně prvoplánově, ačkoliv se   snímek vyhýbá jednostranným   soudům a snaží se naopak o   předvedení rasistické tematiky   z více hledisek.

Známá - neznámá
Je škoda, že Machatý po   dokončení Extase   "nabubřele" zdrhnul   tvořit do zharaničí a je   škoda, že většina lidí zná   tento snímek jen díky   sporadicky otiskovaným   fotografiím s nahou Hedy   Lamarr v rybníce...   Lyricko-senzuální styl Extase   s bohatou obrazovou symbolikou   je dodnes velice pozoruhodný a   inspirativní. Řadu těchto i   detailních symbolů přitom   divák při prvním sledování   pravděpodobně stěží postřehne   (zhrzený manžel telefonuje své   uprchlé ženě a na stěně za ním   se výmluvně tyčí stín povadlé   svatební kytice apod.). Také   příběh (jakkoliv se může zdát   z dnešní perspektivy naivní)   částečně narušuje dobové   kánony konstrukce ženské   hrdinky a filmového vyprávění.   Bylo by fajn, kdyby se konečně   někdo chopil vydání filmu na   DVD v důstojné podobě (v USA   už byl mimochodem takový pokus   dávno učiněn!) a zpřístupnil   ho všem generacím.

Co k tomuto filmu napsat? Po   zhlédnutí jsem měl značně   smíšené pocity. Lákavé téma,   které "promlouvá" a   "dojímá" a díky   němuž zřejmě slaví snímek   takový úspěch. Na druhou   stranu poněkud konzervativní a   nenápadité zpracování v řekl   bych téměř neorealistickém   duchu. Měl jsem po celou dobu   dojem, že toto schéma jsem již   viděl mnohokrát (např. podobně   vyhrocený vztah otce a syna ve   Zlodějích kol - vida, zase ten   neorealismus!). Navíc pokud je   divák pozorný, sám už díky   několika dosti nápadným   kompozičním detailům v   úvodních scénách vytuší   závěrečnou pointu filmu.   Určitě však stojí za   pozornost.

Stepující Adina
Adina Mandlová tradičně   zachraňuje Slavínského   průměrný snímek od naprosté   nezáživnosti. Tentokrát svým   unikátním stepařským číslem a   chytlavou písní "Dejte si   radit!"!

Hrůza a děs!
Jeden z nejotřesnějších   filmových zážitků, jaké jsem   kdy zažil. V dobrém slova   smyslu! Nelze srovnávat s   tradičními válečnými filmy   hollywoodského typu. Tento je   obohacen o psychologickou   dimenzi díky zajímavé práci se   zvukem a kamerou.   Naturalistické scény a zběsilý   výraz obličeje chlapce v   závěru filmu ve mně budou   ještě dlouho doznívat...

Reklamní snímek pro zahraniční turisty
Praha snímaná na sto   způsobů... Do záběrů se vška   omylem zatoulalo pár podivnínů   v kostýmech a tlupa jakýchsi   šašků (jejichž opodstatnění v   rámci filmu mi stále nějak   nedochází). Tak na mě působil   další z "poetických"   počinů F. A. Brabce, který se   podle všeho rozhodl prznit   jednu klasickou látku za   druhou a doufám, že ohlašované   zfilmování "Máje" je   jen režisérův nepovedený vtip.   Jeden z mála kladů - původní   hudbu Daniela Landy - film   spíše zneužívá k umělému   navozování emocí a   rádobytajemné a fatální   atmosféry. Snímek by však   zcela jistě nalezl uplatnění   jako reklamní film, lákající   zahraniční turisty do naší   krásné metropole.

Stíny zapomenutých předků
Jakkoli film a fotografie díky   své reprodukční technologii   ztratily rituální funkci,   která byla umění odjakživa   vlastní, nemohu se v případě   "Obrazů starého   světa" ubránit touze po   krátkému prožitku jejího   (nemožného) znovunalezení...   Sled statických fotografií a   záběrů s asynchronním zvukem   navozuje žalostný pocit   ztraceného a nostalgii po   mrtvé civilizaci, která se   však v těchto chvílích zdá být   na dotek. Kamera zkoumá v   detailech texturu vrásčitých   tváří a uchovává je v   obrazech, z nichž čiší   jedinečnost daného prostoru a   času. Na rozdíl od Plickova   filmu "Zem spieva",   který mapuje a oslavuje zbytky   tradičního života a lidových   tradic starých Slováků,   uplatňuje Hanák mnohem   skeptičtější hledisko. Ukazuje   totiž trosky tohoto způsobu   života, který s definitivní   platností zaniká spolu s v   díle zdůrazňovanou smrtí všech   autentických protagonistů.   Filmu s cenným dokumentárním   svědectvím konečně nechybí ani   poetická krása většiny   výtvarně komponovaných obrazů.

Těžko říci, co mě na tomto   snímku tak zaujalo. Děj je   zbavený dramatičnosti a   rozpadá se do zatmívačkami   oddělených sekvencí, které na   sebe velmi volně navazují a v   nichž se dva lidé třeba jen   pár minut dívají tiše na   televizi nebo sedí v kině.   Tato statičnost však navozuje   zvláštní atmosféru a humor,   které mě nenechávají klidným.   Možná hrál v tomto zalíbení   roli také přešťastný výběr   všech tváří, které ve filmu   vystupují.

Neřekl bych, že snímek je až   tolik hlubokomyslný, jak se   domnívají někteří zdejší   uživatelé. Avšak rozhodně   vybočuje ze současné české   produkce. Film není za každou   cenu líbivě podbízivý. Zabývá   se poměrně nonkonformním   tématem. Usiluje o promyšlenou   stylovou koncepci (upoutá   např. důsledná práce s detaily   na ploše celého filmu). A od   začátku do konce pracuje   různými prostředky na budování   napětí. To není málo!!!! Už   jen snaha o řádnou   psychologizaci postav s jistou   dávkou nedořečeného a tedy i   prostorem pro zapojení mysli   diváka, je velmi vítána. Jde o   vykročení správným směrem.

Pohádka z doby temna.
Stejně jako řada dalších   dobových pohádek, i příběh o   napravené Krasomile v sobě   skrývá důmyslnou podprahovou   propagandu. (Nejen) dětský   divák ji však sotva postřehne.   Pohádky jsou pro mě jedněmi z   mála filmů z let padesátých,   kde se dá ideologický ráz   snadno překousnout (pokud se   budu odvolávat na obecné   humánní principy apod.), což   se už bohužel nedá říct o   jiných Zemanových opusech jako   Pan Novák, Dovolená s Andělem   nebo Slečna od vody. A ruku na   srdce - kdo z nás by nechtěl   zažít dobrodružnou jízdu na   dřevěné kládě???

Více než vtipné!
Tenhle film jsem viděl kdysi   jako malý a bylo pro mě   ohromně překvapující ho vidět   teď znova už   "dospělejší"! Nejen   že je opravdu vtipný, ale   nelichotivě a originálním   způsobem s využitím   fantastické formy demaskuje   mýtus dokonalosti velkých žen   filmového plátna, který je tu   popřen až do totální   sebedestrukce těla. Nemluvě o   báječném stylovém provedení na   hranici "big movie"   a kýčovitého braku. Ať žije   Meryl a Goldie!

Zápletka filmu je velmi   konvenční - střet   progresivního s   konzervativním, kdy od počátku   čekáte na okamžik, až   progresivní stranu podle   pravidel klasického dramatu   stihne trest. Na první pohled   psychologicky prokreslené   postavy jsou spíše osvědčené   typy v často nevěrohodných   situacích. Kantor s   novátorským přístupem k žákům   versus konzervativní   akademikové; přísný otec,   jehož vnitřní pohnutky k   odsouzeníhodnému chování k   vlastnímu synovi však nejsou   divákovi dostatečně osvětleny   + tradiční spektrum žáků -   citlivý chlapec; outsider,   který se na závěr odhodlá k   velkému gestu; rebel; šplhoun   atd. Vše je zde snad až příliš   očekávatelné. Kdyby tvůrci   tento již stokrát ověřený   korpus alespoň nějak   ozvláštnili - kdyby např. na   chlapce v té jeskyni někdo   vybafl nebo zažili nějaké   homosexuální dobrodružství:-)   Chtějí ovšem na diváka jen za   každou cenu zapůsobit (viz   řešení konkrétních   dramatických situací -   zpomalený pohyb,   "atmosférické"   exteriéry, sentimentální   hudba...). Snímek, který hlásá   svobodomyslné jednání a   vzpouru zkostnatělým   strukturám, je sám paradoxně   od začátku do konce   neuvěřitelný konstrukt. Osobně   nevidím jediný důvod sledovat   kvůli humanistickému poslání   na dvě hodiny nataženou naivní   hříčku. Kdo se však vyžívá v   klasickém vyprávění a jeho   postupech, bude zaručeně   spokojen.

Nemohu dát nic jiného, než   plných deset bodů. Okultní   téma filmu, situovaného do   atraktivního prostřední   baletní školy (v čele s   neodolatelnou Stefanií   Casini), jsem si velice   užíval, nemluvě o geniálně   hrůzných scénických   kompozicích. Přesně takto bych   si představoval filmový   expresionismus se zvukem a v   barvách.

Spíše zklamání.
Trochu nezáživná alegorie o   relativitě svobody? V kině   jsem se po celou dobu namáhal   si to všechno nějak spojit   dohromady a později jsem kdesi   zjistil, že scénář filmu byl   napsaný už někdy v   sedmdesátých letech, takže to   mi leccos vysvětlilo...   Animované sekvence se   tentokrát odehrávaly jaksi   mimo hlavní děj (ačkoliv úplně   na konci s postavou psychiatra   Coilmiera zjistíme, že   opodstatnění tam přece jen   měly, ale co na tom...) a   jejich vpády ještě více   brzdily už tak pro mě unylé   tempo filmu... A vidět   pohromadě celé dvě hodiny   "hvězdnou" trojku   nejobsazovanějších, tj.   Jarsola Dušek, Pavel Liška a   Aňa Greislerová (+ hrozný Jan   Tříska), to je celkem fuška.   Ale i přesto je pro mě Šílení   současný český nadprůměr   minimálně z hlediska výtvarné   koncepce.

Monica bloudí a bloudí...
Tak nevím, ale zdá se mi, že   Antonioni se počínaje   Dobrodružstvím posouvá k čím   dál větší abstrakci a   rozmělňování jediného tématu   od filmu k filmu. Zatmění mi z   celé tetralogie vyznívá jako   nejslabší článek, kde mě   opravdu mile překvapil pouze   nečekaný "lyrický"   závěr. Monica Vitti je sice   krásná, s Alainem Delonem jí   to sluší a hezky se směje, ale   s každým dalším dílem bloudí   více a více od nikud nikam,   přičemž v Červené pustině už   je tato její (ne)ventilovaná   neurotičnost či nevyrovnanost   na hranici snesitelnosti. Tam   však aspoň režisér invenčně   zapracoval s barvou,   architekturou či zvukem.   Musíte na to mít tu správnou   náladu...

Tento snímek mne bohužel   docela minul. Klasické   životopisné schéma sláva -   pád, které jsem od něj   očekával, se (i když v tomto   případě ne úplně doslova a   přímo) naplnilo. Největší   problém jsem měl s ústřední   postavou. Mnoho lidí, co tento   film chválí, se z valné   většiny soustřeďuje na   velebení de Nira v roli   boxera... Mně ta postava   přišla nějak dutá. Od začátku   do konce jsem nebyl schopen se   s ní nijak empaticky   identifikovat, absolutně v   ničem. Nemohla mě tudíž   dojímat ani ona níže zmiňovaná   scéna z věznice. Boxer a jeho   osud mě nechávaly zcela   klidným. Ba co více. Trpký   konec jsem mu konec konců   přál, ale ani zde mi nebylo   dopřáno dostatečného   zadostiučinění. Snad bylo   úmyslem tvůrců vzbuzovat v   divákovi antipatie?

Násilí a sex.
Noé se tady sice vzdává svých   typických   "zajímavůstek" (jako   užívání titulků,   "agresivního" střihu   nebo voice-overu), ale všechno   kompenzuje úchvatnou vizuální   podobou filmu, který rozhodně   není tak jednoduchý, jak si   spousta lidí myslí...   Diskutovat, zda je míra   prezentovaného násilí v něm   únosná či není nebo zda je   Gaspar Noé homofobní, mi   přijde zcestné. Jeho filmy   jsou šokující, popř.   prvoplánové pro nepřipraveného   diváka. Noe je pro mě jeden z   nejoriginálnějších filmařů   posledních let a jeho filmy   chápu jako návrat k některým   formám rané kinematografie   atrakcí na prahu nového   tisíciletí! Nemůžu se dočkat   jeho příštího díla.