dychtivé vyprávění
Přiznávám, že pro tento   film mám osobní slabost.   Chápu onu většinu lidí,   kterým se zdá dlouhý,   nudný, přecitlivělý. Ale   tvrdím, že musí těžce   zasáhnout každého, kdo   někdy fest miloval, kvůli   téhle lásce se provinil a   přes tuhle lásku a přes   všechno úsilí něco   NEdokázal. Pochopitelná byla   šílená touha po pomstě a   pak prosté a uvěřitelné   odpuštění. Sotvakdy mě   tolik děsila scéna mučení   a sotvakdy jsem sdílel   takovou bezmoc vůči   úřední mašinérii (a   navíc té   "správné" strany).   Předvádí se tu spousta   zbytečně vynaložené snahy,   nečekaná selhání,   zoufalství, vina a trest,   slepé rány osudu nevinným a   při tom všem trvá jakási   urputnost vyprávění a   činů postav, která dává   naději, že to přece musí   dobře nebo aspoň   přijatelně dopadnout. Což   se nakonec.....

text distributora...
...beru jako projev   zvráceného humoru. Souhlasil   bych s názorem, že jde o   soft porno. Myslím ale, že   má velký přesah. Kontrast a   konflikt obyčejných   veselých mladých   rozjuchaných cool lidiček s   inertním vypáleným   robotickým a skoro   neskutečným hlavním   hrdinou, který (aspoň mně)   dokládá, že obvyklé   okázalé srdečné vřelé   mezilidské city jsou jen   zkonstruovaná, zbabělá nebo   vypočítavá přetvářka,   byl tak intenzivní, že to   nemůže být náhoda, ale   tvůrčí záměr. Což (pro   mne) staví film do jiného   světla. A jakkoli si   řeknete, že následujícím   přirovnáním není mnoho   řečeno ... tak u tohoto   neznámého finského filmu   filmu si aspoň uvědomíte, o   kolik je uvěřitelnější,   životnější, hlubší a   prostě po úplně všech   stránkách lepší než   slavných 9 1/2 týdne Adriana   Lynea (a hlavně proč).

odpočítán
Zběsilé. Šokující.   Deprimující. Kruté.   Pravdivé. Neskutečné.   Potřebné. Pro mě jeden z   nejlepších filmů všech   dob, bez rozdílu váhové   kategorie.
Neumím   posoudit, nakolik je to   dokonalé jako historická   rekonstrukce, ale produkce,   režie, hudba, střih,   herecké výkony ... (a   bůhvízacoještě se   rozdávají ceny), jsou   ohromující, opulentní,   nekompromisní.
Takhle   má podle mne vypadat moderní   film. A Němci tímhle   strčili - co se týče   zpracování - do kapsy   všechny a všechno, co jsem   letos viděl.
Krutost   je místy nesnesitelná a   "spravedlivá" zloba   na vás stříká z plátna.   Otíráte se, zatínáte zuby,   snažíte se vyplavat z toho   víru černých (vlastně   rudých) myšlenek a hesel. A   - pokud už rovnou nejste   pomatenec, který tomu   přikyvuje - kladete si   otázku: dokážu tomuhle   odolat? Ale jak dlouho?   Opravdu se nedám nikdy   strhnout? Ať kdokoli "z   těch nahoře" dělá   cokoli? Nepostihne mě jednou   osobní nebo davový Falling   Down?

nechápu
O tomhle filmu se neshodnu.   Všichni lidi, který mám   rád, tuze si jich vážím a   se kterými hodně sdílím,   to pokládají pomalu za   nejlepší dílo všech dob.   Ale nikdo mi nevysvětlil,   proč zrovna mne Big Lebowski   totálně míjí. Pro mě   skoro nic k zasmání, samý   banality, velkohubost, nuda,   chcíplá nálada. Lebowski   (jeden jak druhej) je mi   ukradenej, jeden jeho kámoš   je fašistickej sociopat a   zbabělec zároveň a druhýho   je mi prostě jen líto.   Nepoznal jsem, co je poutá k   sobě. (Třeba je to ten   důvod, proč nechápu?). Snad   jen odbočka do světa Maud   dávala naději, že se začne   něco divnýho dít, ale   vytratí se do nikam.
Jasněže přeháním -   Big Lebowski nepochybně je ke   koukání: jen já jsem   uvnitř nic nenašel. Pro mě   ztráta času.

černobílý film s bohatstvím odstínů šedi
Na Bílou stuhu nepůjde nikdo   pro ukrácení dlouhé   chvíle. Takže ani nebudu   varovat žrouty popcornu.

Tenhle film na mne   hluboce zapůsobil, i když z   něj - až na jeden dva   okamžiky - žádné emoce ven   netečou. Snad díky   černobílému provedení,   chybějící hudbě,   všudypřítomné přetvářce   nebo studenému prostředí   východního Pruska, měl jsem   zvláštní pocit. Připadal   jsem si jako ukrytý   pozorovatel, kterého se to   vlastně netýká, nemůže do   toho zasáhnout, ale ve   kterém to indukuje pocity   zapomenutých křivd - vztek,   bezmoc a ponížení.   Týrající se voyeur. Snad mi   to připomínalo Dogville.

Přestože je k   tragickým událostem na   plátně několik   vysvětlení, žádné tak   docela nesedí. Ale oproti   jindy jsem se tady necítil   podvedený. Dokonce jsem to   paradoxně ocenil. Jako by   vypravěče mýlila paměť,   jako by v zájmu svého   vysvětlení přehlížel   drobné rozpory v různých   svědectvích. Přesně jak to   bývá.

O   tomhle filmu se dá dlouho   diskutovat. Ale taky si   můžete říct, že je   schválně odfláknutý a   inťouši si užijí   vymýšlením různých   výkladů, na které režisér   ani nepomyslel. Mě ta hra   rozhodně bavila.

Fascinující...
...herecké výkony, režie,   střih, masky, prostředí,   osvětlení ... komorní drama   z prostředí které mi nic   neříká (nebo je dokonce   nemám rád), ale které mě   ohromilo.

ruský kolo
Porovnávat Denní hlídku s   top hollywoodskými akčňáky   je porovnávat pražské kino   Světozor s multiplexem. Je to   špinavé, temné, zašlé,   rozvrzané, zahulené, bliká   to a potkáte tam celkem   divný týpky. Ale je to   mnohem víc v pohodě, proudí   v tom krev, bije v tom srdce,   probouzí to fantazii a   užijete si to stokrát líp.   A žádnej popcorn - až teda   na samotnej konec (když   točíte za hollywoodský   peníze, tomu se nevyhnete).   První film se zvukem, kdy mě   napadlo, jestli to kino spadne   a pohřbí nás v sutinách.   Grafika anglických titulků   je nářez sám o sobě. I   když se text podstatně a   skoro furt liší od toho, co   se říká na plátně.   Český jsou sice zřejmě   přesný, ale šly místy o   dvě tři repliky pozdě.   Občas divoký děj se   záměnami postav a většinou   tmavými scénami, s   úspornými ruskými dialogy,   které jsou vzdáleně   komentovány anglickými   titulky a třeba až v   následujícím záběru   překládány českými   titulky - to ve mně chvílemi   vzbuzovalo slušnou   schízu.
Rada: pokud   máte problém s orientací v   ději, berte anglický   titulky: opomíjejí detaily   (ale i vtipy - tuze vtipná je   ale jejich grafika), zato   všechno podrobně a jasně   vysvětlujou. Pokud si chcete   užít film tak, jak je,   věnujte se českým (nebo   teda nejlíp ruskýmu   originálu).

jízda s kopce
Samotný začátek je slibný,   scénky ze všedního života   hrdinů mají švih a   rozesmály mě i nechtěné   téměř jackassovské výkony   W.H.Macyho na motorce. Ale   jakmile se vydáme na   „roadshow“, což bohužel   nastane brzo, jde to rychle s   kopce. Tedy … hudba podle   předpokladů sedí, dočkáme   se i tradičních krajinek s   odrazy ve spoustě chromu, ale   příběh tuhle celkovou   pohodu až protivně ruší.   Těch pár dobrých scének a   vtipů má nekonečně   natahovanou pointu. Místo   rázného střihu, při němž   byste měli v tu ránu   pochopit, zasmát se a   soustředit, aby vám nic dál   neuniklo, potácí se   nekonečně a bezradně na   místě až do trapna, Místo   vteřinky jen na   bezprostřední reakci vám   dá moře času na druhý   pocit, totiž jak je to   strašně umělý, i na   třetí, kdy vám je těch   taťků už jenom líto.
A navíc se skoro můžete   spolehnout, že všechno, co   jen trochu připomíná fór   nebo skeč, se dřív nebo   později zopakuje, a to i   několikrát. Smutný je, že   tady to vyznívá spíš ku   prospěchu věci. Nebudu   vykládat o věčných   průvodních moralitách a   pastorálním happyendu,   protože každý asi ví, s   čím si zahrává, když jde   na americkou letní komedii.

deprealita
Moje očekávání byla   příliš vysoko. Sociální   drama z anglického paneláku   mi bylo apriori podezřelé,   ale ano, nechal jsem se svést   vysokými hodnoceními.

Mám-li si trochu   zablbnout, on vlastně i ten   film je o očekáváních, jak   narazí na realitu. Jenže   realita je tady ukázána jako   pro mne až nepravděpodobná   a otravně předvídatelná   koncentrace klišé.

Ale je to první   film, kde mi nevadila ruční   kamera ... poprvé jsem   vnímal, jak může být   udělána dobře a účelně.   Je tam dost úderných,   urážlivých, sprostých a   zábavných replik. Ale   nevěřím, že se daly   vymyslet na místě, jsou jak   ze Shakespearea.

Fassbender je výbornej.   Katie Allen je uvěřitelná.   Což je - vzhledem k tomu, jak   je napsána její role -   nejvyšší pocta.

Vlastně je všechno v   pořádku. Prostě mě jen   otrávilo, že scénárista   příliš tlačil na pilu.

ztráta motivace
O tomhle filmu se s málokým   shodnu. Asi moje srdeční   záležitost. Málokdo chápe   motivaci hlavního hrdiny.   Uznávám, že je morálně   nepřípustné takhle   nekriticky sympatizovat   nájemného zabijáka. Jenže   zrovna tohle lidem nevadí.   Vyčítají mu naopak, že je   nereálnej a nepochopitelnej,   protože je takovej poslušnej   bábovka. Sice bez mrknutí   oka (zde doslova) zabíjí   živý lidi mečem i pistolí,   ale přitom na slovo   poslouchá senilního pána. A   jeho pán poslouchá svý   pány. Ještě senilnější.   Vlastně už tuze zlý   alzheimery, který se držej   navzájem pod krkem. A tuze   zlejma alzheimerama manipuluje   stárnoucí narcistní   seladon.

Ale   Ghost Dog sám přece snad   nemůže bejt zlej, viďteže.   Žije sám na střeše a   chová holoubky. (Leon   pěstuje kytku). Půjčuje   knihy malý holčičce. (Leon   teda číst neumí, ale ani   jednoho nenapadne holčičku   znásilnit a zahrabat nebo   sežrat, jak by civilizovaný   divák očekával). A baví se   se zmrzlinářem. Zlej je   přece jenom v práci a jenom   na zlý lidi. Nebo aspoň na   lidi, o kterých pán řekne,   že jsou zlý. Ne, není to   můj hrdina, nechci být jako   on. I když konám jako on a   skončím jako on, většina z   nás.

Jaká jen   je ta motivace?

záludně sladká sušenka
Horší už to nebude (nad   názvem nehloubejte a nebojte,   titulky jsou přeloženy   hodně dobře) je sladce   roztomilý, nápaditě   provedený a znamenitě   zahraný film. Jako   romantická komedie je velmi   nadprůměrný a velmi   zábavný. Ale žádný   přesah jsem nenašel. Tam,   kde předstírá, že si   dloubnul pod sladkou polevu,   nejsou uvěřitelné   problémy, natož krize.   Motivace hlavních postav a   jejich proměna na mne   působila vykonstruovaně.   Nikdo není zlý, všichni si   nezištně pomáhají, svět   je vlastně bezva místo (jen   hrdina to bůhvíproč třicet   let nevidí). Takže dřív,   než se film dokonce   neštítil vykouzlit daňovou   kličku, aby se federální   zákon a konformní publikum   mohli srovnat s nepřijatelně   radikálním postojem hlavní   hrdinky, jsem ztratil všechny   naděje. No a o závěru ani   nemluvím, jakkoli   přiznávám, že   hlubokomyslné promluvy na   konci Magnolie a Zoufalých   manželek a Chirurgů mě   přes všechnu snahu o obranu   přece jen těžce   dojímají.

Je   to lepší než Láska přes   Internet. Je to asi horší   než Čokoláda. Pokud se Vám   líbily, tohle Vás nezklame.   Mně se oba líbily, ale   tenkrát jsem šel na   romantický film a ten jsem   taky dostal. A tady taky, ale   velmi zákeřně. Je to   prostě pozitivní a   nekonfliktní a ... hezké. A   hraje v tom Emma Thompson a   Dustin Hoffman a je v tom   tolik detailů a nápadů, že   si o nich třeba s novou   přítelkyní hezky a dlouho   popovídáte. Pak zabrnkejte   na kytaru. A pak spolu   zjistěte, jak je ten svět   vlastně bezva místo.

Americká tragédie
Woodyho Allena nesnáším a   Scarlett Johansson mi přijde   nadmíru ošklivá. Hodnocení   Match Point je ale znamenité   a zároveň všichni tvrdí,   že to není Allenovský film.   V tom druhém jim dávám za   pravdu. Tohle mohl napsat a   režírovat kdekdo. A on to   už taky kdekdo napsal a   zrežíroval. A podstatně   líp. Dobře, snad až   samotný závěr je...
Po dvou hodinách nudy a   dialogů trapných jak z TV   seriálu totiž naštěstí   následuje odvážné   rozuzlení. Mělo být   nečekané a šokující, ale   vlastně jemu jedinému jsem   dojista uvěřil, že se to   tak mohlo stát. Počkejte si   na něj.
Teď mě   napadlo, že ty dvě hodiny   jsou tak ubíjející proto,   aby divák propadl témuž   zoufalství jako hlavní   hrdina a schválil mu, co a   jak činí. Taková   Stanislavského metoda   aplikovaná na diváky.
Ale přiznávám, že pár   scén už dřív ve druhé   půli bylo zkušených:   kdykoli činíte, co nemáte,   vždycky se Vám někdo   objeví za zadkem a na něco   se blbě ptá. Co jde snadno   rozebrat, jde tím hůř   složit. Nejlíp projde ta   nejpitomější lež. A s   čímkoli, co má kola nebo   prsa, dřív nebo pozdějc   nastanou problémy.

předstíraný orgasmus
Po většinu času mi to   přišlo blbý. V tomhle filmu   jsem si od začátku   intenzivně uvědomoval, jak   ze ženskejch dělají tupý   slepice. A to až tak, že mi   to vadilo. To se mi jinak   stalo už jen v "Po čem   ženy touží".

Trochu to pro mě   zachraňovaly dvě nečekaný   věci. Jednak měli   scénáristi koule do toho   namíchat pár překvapivě   drsných sprosťáren. Ty s   ostatním dějem natolik   vybraně kontrastovaly, až   jsem vyjeknul. A pak tam byly   myslím dvě scény, kdy   Katherine něco na Gerarda   hrála a pak to odhalí   vtipem. To sice odporuje tomu,   že se jinak celej film chová   jako vymaštěná kráva,   která by se na to nikdy   nezmohla, ale samo o sobě je   to vtipný a milý.

A je tam pár hlášek, co   mě rozesmály. A mnoho   hlášek, co ne; ačkoli byly   jako hláška míněný,   napsaný, nazkoušený a   pronesený.

krutě známé
V textech nahoře je spousta   věcí, ke kterým sotvaco   dodat. A tolik těch, které   mne ani nenapadly, až se   stydím napsat komentář. Ale   přemůžu se, protože mi tam   chybí, co v Idiotech ještě   zaujalo mne. Přesně   ukázaná dokonalá a zřejmě   zákonitá zkáza volného   společenství. Pozvolný   rozpad oltáře sdílených   představ a jeho zalepování   individuálními cílečky a   cíli. Spontánní růst,   nadšená expanze, ještě   křečovité vládnutí a pak   rezignace zakladatelů,   procitnutí rychle   přesvědčených, bezradné   torzo tichých opravdových.   Podobná, jakkoli ne stejná   linka mě fascinovala v Klubu   rváčů. Ne, Idioti se mi   nelíbili (no přiznám, že   Susanne ano), ale intenzivně   jsem je prožíval. Chápu   soudy typu znásilnění filmu   - samoúčelná exhibice -   autoerotismus režiséra -   schválně rozstříhané   džíny. A obraz je (doslova)   otřesný, střih náhodný,   zvuk nesrozumitelný, hudba a   výprava žádná ... možná   si tu cíle Dogmatu berou   příliš velkou daň a   dokonce pochybuju, že je to   nezbytné ke správnému   vnímání a diváckému   zážitku, ale námět a   autorův pohled pro mne byl   tak překvapivě známý a   podmanivý, že mi to bylo   lautr egál.

přiznám se, že nevím...
...proč se to tak jmenuje a   co tam ten Kawasaki   pohledával. Napadá mě jen   symbol, že svět je širší   než zaprděná česká   kotlina, problémy hlubší a   aktuálnější než nějaké   hrátky na policajty a   disidenty a ve světle toho   jsou naše msty a vzteky uboze   malé. Jenže film říká   naprostý opak. A tudíž je   tam K. snad PROTO, že ani ve   světle větších věcí   nesmíme na tyhle staré a   malé zapomínat.
Celkově se mi to zdálo   vynikající, potřebné,   nestranné a přiměřené -   snad až na přepjaté úlety   Luďka, pro mne tak jako tak   vysloveně odpudivého.
Myslím, že je tu   znamenitě podáno, jak   různé postavy popisují své   role v jednom příběhu tak,   aby z toho vyšly co nejlépe.   A podvědomě přikrášlují,   zamlčují a lžou, ať už   jsou jakkoli sympatické nebo   ne.
Film dává   příjemnou volnost nevěřit   nikomu a ponechat si své   vlastní pochyby o tom co, jak   a proč se stalo. Není to   trapná agitka jako většina   předchozích.

Zkrátka život, jak má být...
Pomalu vyprávěná story,   která vždycky potichu a s   řádným stupňováním   napětí našlapuje k   několika zběsilým scénám   a zvratům. Je to drsné, ale   přitom nepřehnané, oproti   klasickému aranžmá   nemůžete nikomu, zkrátka   vůbec nikomu fandit. Odpornej   život v neustálém strachu,   deformované vztahy, všude   bordel, zbytky jídla,   věčně řvoucí televize,   tlusťoši a tlusťošky,   nemytý chlapi v   nátělníkách, čím víc   zbabělí, tím víc   brutální zločinci,   zkorumpovaná a brutální   policie, chamtiví a slizce   uhlazení právníci v   naleštěných off-roadech.
Tohle v lifestylových   časopisech nenajdete.
Příběh, herecké   výkony, atmosféra a   napětí, uvěřitelnost - to   pro mě bylo věru milé   překvapení.
Moje   připomínky by byly snad jen   technického rázu. Obraz je   na současná měřítka - i u   "indie" filmů -   nápadně vyblitý a zrnitý a   kamera statická, dlouhé   záběry a záběry mimo děj,   to se snad nosilo před   deseti, dvaceti lety. Až to   vypadá, že si tohle tímhle   na klasický nezávislý film   (kterým není) příliš   okázale hraje.

to necejtíš svý ochrnutý nohy, to hulíš trávu
Určitě se na to dá jít   jako na černou komedii a   těšit se ze   zadostiučinění, jak frajer   dává jeden stěr za druhým   mentorský krávě. A skrz   frajera se platonicky pomstít   všem matkám, tetám,   učitelkám a úřednicím. Je   tam spousta veselých   konfliktů a hlášek. Pár   scén Vám do toho nebude   zapadat, ale kdykoli nastanou,   nepřipadáte si blbě smát   se furt dál, ostatně smějou   se všichni.
Pro mě   bylo v tomhle filmu nový a   zásadní zjištění, že (a   proč) příčetná   nezávislá ženská miluje   toho svýho protivnýho   násilnickýho tlustýho   nemytýho ožralu. A proč   jiná, která je totálně   závislá na manželově   laskavý péči, zase svýho   romantickýho něžnýho   obětavýho hezouna   nenávidí.
Ústřední   konflikt mě nezaujal vůbec,   protože Velká Sestra byla   vykreslena až hloupě   jednostranně, tudíž od   začátku bezostyšně   předurčena k sejmutí.
Hezčí téma   "vyhráli jsme, ale co s   tím" bych chtěl řešit   za norského mlhavého   deštivého dne, takového,   který podle mé zkušenosti i   v mírnějších šířkách   zákonitě následuje po   každém zásadním mejdanu. S   tím příliš ideálním   ránem jsem najednou   nevěděl, co si počít. Ale   přiznám se, že   závěrečná jízda vzhůru   mě dojala.
A pro mne   nejzajímavější téma   "vrátíš se, protože   jsi zbabělá a proto tě   dožene zodpovědnost"   asi nikdo ve všem tom   veselém smíchu už ani   nepostřehl. Mně se   potvrdilo, že   nejsložitější a přitom   nejlépe zahranou postavou je   Ingvild. Ta je od začátku do   samého konce k sežrání.   Až by jí propána jeden   uvěřil, že takhle ženský   fungujou i ve skutečným   světě.

mimo cokoli
Málokterý film mě tak   fascinoval, jako Magnolie.   Přiznávám, že velmi   primitivně napoprvé u filmů   podléhám příběhu, snad se   dá přirovnat k melodii u   hudby. Jakkoli vím, že hudba   založená jen na melodii brzo   omrzí. Jenže Magnolii bych   přirovnal k jedinému   mohutnému akordu zahranému   zničehonic naplno na varhany   někde v opuštěným kostele.   Nechá mě to pak ohromenýho   a roztřesenýho, každej tón   sám o sobě je nic, ale   každej tam patří. Skoro   všichni herci přehrávají,   ale přesto jim tady věřím   a beru to. A jak diváka   připraví samotný úvod, asi   je na místě neodporovat,   protože se kdykoli může   stát úplně cokoli.

žádné strachy, je to depresivní
Občas jsem se děsil, že to   bude romance. Občas jsem se   ošklíbal, jak je to   exaltované a prvoplánové.   Pár nejprofláknutějších   klišé z Greys Anatomy nebo   E.R. Okrasné vyřezávání   zeleniny a dětská   prostituce. Luxusní   interiéry a bungalow na   thajské pláži. Nakonec ale   nic nepřeváží - ať už z   potměšilosti nebo jen z   bezradnosti.

Je   podivně uspokojivé, že   přesto, že z Vás většinu   filmu prvoplánově ždímou   emoce, nevěřím, že se   hlavní postavy změní.   Jakoby nad nimi film lámal   hůl. A ta jediná katarze má   sotva ekonomicky šanci, aby   vytrvala.

Příběh je fakt   banální, ale asi to   znamená, jak banální a   bezmocné životy žijeme, ať   už jsme chudí nebo bohatí,   nenažraní konzumenti nebo   sběrači odpadků,   bezvýznamní nebo slavní,   slizký právník co se jen   fláká nebo krásná doktorka   co zachraňuje týrané   děti.

Líbilo   se mi to. Je to působivý   film, který občas vypadá   hodně mile a mezitím často   závažně. Ale uznávám, že   vlastně není o ničem a na   konci Vás opustí a ponechá   sama sobě. Což je možná to   nejlepší, co se s tím dalo   dělat.

cross-over
Adekvátní reakcí dospělé   osoby na obživnutí obrázku,   který právě nakreslil, je   skočit zády do kouta,   zavřít oči, začít   vřískat na celé kolo a   přísahat, že už fakt nikdy   ani jednu. Pokud nějaký film   ukazuje jinak, jde nejspíš o   pohádku z ranního   vysílání pro děti. Miss   Potter je ze třetiny   takováhle totální blbina,   ze třetiny romance Rosamunde   Pilcher a ze třetiny   společensko kritický román   Jane Austen. Nemůže se   rozhodnout a chutná proto   jako dort pejska a kočičky.   Snad když si v kině budete   usilovně opakovat, že život   (a proto i životopis) je   právě takový cross-over   žánrů, dá se na to koukat.   Jinak doporučuji se nestydět   a občas si ze sálu odskočit   na záchod, zatelefonovat nebo   na kafe. Pozn.: můstky mezi   pohádkou a zbylými dvěma   žánry, totiž zoomorfní   nápadníci a snad i   vánoční vyprávění u   krbu, byly pro mne příliš   malými ostrůvky, než aby se   na nich dalo stát.

Mr.Brooks je o hodně lepší,   než jsem čekal. Odepisovat   Costnera je totiž odjakživa   "in" (já to   nesdílím) a blbejch filmů o   schizofrenických sériových   vrazích je víc než dost.   Ale tohle je klasické a   přitom neotřelé -   profesionální a přitom   žádná exhibice (snad kromě   nepoctivého příběhu).   Costner a Hurt jsou výborní,   Cook jako upocenej uslintanej   hnusák "odvedle"   vynikající. Ženská část   ansámblu ale silně   zaostává.
Podání   schizofrenie je přirozené,   jednoduché a bravurní.   Rozehrávce a detailům se   věnuje až nápadná péče,   ale nikdy se to nevleče. Ale   po skončení Vás napadne, co   se všechno muselo udát   mezitím za scénou a   ukázáno nebylo, jen jen aby   Vás závěrečné zvraty   dostaly na kolena. A je   nabíledni, že nebyl čas to   zmáknout. A tudíž že s   Vámi scénarista hrál   nepoctivě. Ale nakonec si   přiznáte, že se na to   koukalo dobře a že Vás to   strhlo, takže co. A   Costnerův taneček po první   vraždě je asi   nezapomenutelný.

překvapilo mě....
...jak dobrý film se dá   natočit na tak ubohý   prvoplánový námět. Ten   rozpor mě až ohromil.   Krásné obrazy,   přesvědčivé scény,   výrazné ale uměřené   herecké výkony, dusná   pohlcující atmosféra,   strhující hudba. Takové   úsilí a tolik krásy kvůli   tomu, aby byla odvyprávěna   plochá až trapná politická   agitka.
Tohle je film,   u kterého je spíš na škodu   sledovat příběh.   Připomínal mi 48 hodin v   Paříži - film, ve kterém   se nakonec taky ukáže, že   všechno chodí blbě,   upoceně, přímočaře a   neodvratně, ať bůhvíjak   konspirujete, kdekoho   podezíráte, kdekoho se   bojíte nebo na něj děláte   ramena.
Možná   namítnete, že takhle   amatérsky, utahaně,   obyčejně a nudně to ve   skutečnosti v životě   funguje. A dokonce máte   pravdu. Jenže myslím, že to   nepatří do takhle   naleštěnýho filmu.

Na cestě bez konce
Fakt jsem se bál, že to bude   stereotypní popis asi už   "trvale   poválečné" a vnuceným   sjednocením stále více   rozdělované Bosny a   Hercegoviny, plný   obviňování, nenávisti,   klišé a prvoplánových   viníků a obětí.

Kupodivu je to velmi   elegantní, jen přiměřeně   dramatické a dokonce míň   smutné, než by za daných   okolností člověk přijal.   Obraz jak břitva, ale ne tak   okázale televizně reklamní   jako v českých filmech. Fakt   dobří herci.

Věci se tu víceméně   konstatují, uděje se celkem   dost, ale žádné zásadní   věci se vlastně neřeší a   přestože příběh dospěje   k jistému závěru, konce   nedohlédneš. Je to v   komorním rozsahu opravdu   hezké, zručné, vyvážené   a jistě uvěřitelné,   dokonce snad vidm širší   význam nebo zobecnění, ale   žádný nový impulz ani   otázky už teda ne.

záleží hlavně na tom...
...co čekáte.
Není   to nic než taková letní   legrace. Kde se vtipkuje a   hláškuje, tam jsem se dost   nasmál.

Jak   jsou komediální pasáže   dobře napsány i zahrány,   tak jsou romantické pasáže   strašlivé.

Kdykoli se na plátně   objeví ženská, jde nálada   dolů. Pokud to nemá nějaký   hluboký symbolický význam   nebo že "aby to bylo   jako ze života", pak je   to škoda.

Vcelku pobavit se cizím   neštěstím a na hodinku   podlehnout iluzím, jak to i   looseři můžou všem nandat,   když si | plivnou do dlaní,   bývá vděčný téma. A u   téhle hříčky nehrozí   nebezpečí, že byste   nezůstali nad věcí, přitom   ale zábavná je tak akorát.

baset před sebevraždou
Next je utahaný sled klišé   bez špetky atmosféry. Nikomu   jsem nefandil, všichni hráli   jako by je vytáhli z moly   prožraného šatníku a   navrch všeho badguys - zde   ruský (nebo jaký) teroristi   - byli zajímaví a v ději   podstatní míň než parta   bezdomovců v noční   tramvaji.
Žádná   režie, žádný příběh,   žádná gradace, vůbec   žádná sranda a k tomu   Nicholas Cage se svým   neustálým výrazem baseta,   přemítajícího o   sebevraždě. A dokonce ani   Jessice Biel to nějak   neslušelo (což aspoň pro   mne mohlo sebehorší   propadák zachránit).
Vládnout předtuchou jako   hlavní hrdina (aspoň 96   minut), byl bych se toho   ušetřil. Nedošlo mi, že   heslo "od autora filmů   Blade Runner a Minority   Report" je jednoduše   podvod a znamená pouze autora   předlohy (dozajista se   obracejícího v hrobě).

všední krutost
Vzpomněl jsem si na Fargo a   Zbytečnou krutost. Tenhle   film může kdekomu připadat   dlouhý. Jenže v úsecích,   kdy se na plátně nic moc   neděje, se právě   nenápadně vrší zdánlivě   nepatrné motivy, které   spouštějí a ovlivňují   rozhodování postav a boří   jejich předtím   nepřekročitelné morální   meze.
Až na konci nebo   další den si uvědomíte,   že to tam takhle mělo být a   proč. A když dojde k akcím,   jsou realistické a tak   neokázale kruté, až mrazí.   Násilná smrt jako náhlá a   nefotogenická událost,   důsledek zoufalství a   vzteku, bez hrdinství a   patosu, věc na kterou teda   nejste pyšný.
Jinak   nevýznamné styčné body,   kterými byly flashbacky   provázány s hlavním dějem,   mě moc bavily. Opakované   scény ve flashbacích ale   byly myslím ke škodě věci   interpretovány úplně   stejně. Tedy nikoli   vnímáním a uvažováním   jiné postavy. Replay z   jiného záběru, podruhé jen   se znalostí okolností a   motivů, jež předcházely a   následovaly.

No mori
Nikdy jsem se v kině tak   nenudil jako u tohohle filmu.   Neodešel jsem jen z úcty k   předloze, kterou mám tuze   rád, a ty čtyři hvězdičky   dávám jen za ni. Filmovat   intimní subjektivní   výpověď introverta,   vzpomínkový román   vyprávěný v první osobě,   pohledem zvenku, dlouhými   unylými záběry a v první   půlce bez hudby, to je pro   mne záživnější se koukat,   jak schne lak (nevím, odkdud   tenhle citát je, Letec?).   Přitom bych řekl, že mám   pomalé filmy v oblibě.   Pozvolný, ale neúprosný   cílevědomý tok děje. Ale   tohle je pomalé a zároveň   pojaté jak televizní   reportáž: představuje vám   známé osoby a doslovné   citace, ale chaoticky, bez   kontextu, bez pochopení, citu   a záměru.

Bez   znalosti předlohy podle mne   nestravitelné, se znalostí   předlohy smutné.

V Lucerně už sice dali   silnější lampu, ale sedadla   jsou pořád s kopce, že z   nich sjíždíte na zem, v   sále nahuleno z kavárny a   slyšet, co zrovna hrajou v   music baru.

Jen si to užijte,...
...na ničem jsme nešetřili.   Tahle hláška z Jurského   parku mě napadla při   sledování filmu Poll. Film   je natočen v jakési až   snově neskutečné, dokonce   neuvěřitelné realitě.   Záměrně, protože jde - jak   je ostatně divák hned na   začátku, uprostřed a pro   jistotu i na konci výslovně   poučen - o vzpomínky. V nich   si přirozeně vypravěčka   kreslí tehdy pro ni   momentálně důležité   jednotlivosti a teprve z nich   se jaksi mimoděk skládá   děj. V tomhle - a v místy   popisné, ale místy poněkud   vyšinuté hudbě - funguje   Poll dokonale.

A příběh, jakkoli je   interpretován zaujatě z   hlediska 14leté zamilované   dívky a estonské dějiny a   krajina jsou pro něj   zajímavou, ale zcela   nepodstatnou kulisou, je podle   mne nejsilnější stránkou.   Potěšila mne dokonalá   stylizace a výběr právě   těch vzpomínek na   dospívání, které obvykle   utkví v paměti.

Nejdřív jsem myslel, že   to bude film s pár opravdu   dobrými scénami, nakonec   jsem zjistil, že je to dobrý   film ... i když se dvěma   nebo třemi scénami opravdu   blbými, které bohužel budí   víc než jen rozpaky.

nejlepší český film všech dob?
Nejspíš si ho nezasloužím.   Technicky dokonalý.   Křišťálově čistý obraz   a zvuk mě překvapil. To jsem   ještě v kině neviděl, ať   šlo o jakoukoli produkci.   Dobová věrnost rekvizit a   reálií dotažená až do   posedlosti. Interiéry a   exteriéry v mezích   možností, ale úžasně   přesvědčivé.
Jednotlivé scény jsou   znameníté. A uvěřitelné,   snad až na pár povinných   "pelíškovských"   klišé a po mém soudu   přehrávanou opilost.
Potíž jsem měl s tím,   že abych věřil spojení   těch scén do příběhu a   změnám (nebo naopak   pasivitě) v jednání postav,   musel jsem si příliš mnoho   a příliš nejistě   domýšlet. Pozor, já mám   tohle u filmů rád, ale tady   - snad kvůli známým   reáliím - mám pocit, že se   po mně chtělo až moc.   Druhá možnost je, že mi   pár zásadních obratů   uniklo. A třetí, že to   takové nesouvislé leporelo   prostě mělo být.
Myslím, že ta věta   nahoře v obsahu "touží   uniknout z pasti vlastního   života a tím zrazují   právě to, co je naplňuje a   přibližují se vlastnímu   zničení", je přesná.   Ale co sakra bych měl jiného   zrazovat, když ne právě to,   co mě do té pasti přivedlo?

slídil se mi líbil
Původního Slídila jsem   neviděl. Pochybuji, že   může být lepší. Ano, je   to (jen?) divadlo na plátně.   Ale je to moderní divadlo.   Jak se hraje nyní. Je to ve   výrazu přehrávané,   nepřirozené, exaltované,   umělé, nelidské ... ale   přistupte na to, že na   tomhle divadle schválně   vidíte i to, co jinak ne. To,   co se děje uvnitř.
Asi tu nešlo o to,   nafilmovat logický příběh.   Proti němu najde divák sto   oprávněných námitek. Ale   ukázat tu hrůzu - co, jak a   proč na sebe lidé hrají a   zkoušejí. Jak škodolibě si   ubližují. Jak spěšně   zahazují svojí víru. Jak   tenká je hranice mezi   naparováním a zbabělostí.   A jak rychle uplyne těch 10   minut od lásky k pohrdání   :).
Jací jsme to   zbabělí oportunisté.
Všichni si stěžují,   že je to bezcitné a   studené. Ne, je v tom spousta   vroucích citů. I když   zrovna láska, obdiv, lítost   a vděk chybějí.
Bylo   to lepší než Interview.   Líbilo se mi to. Bylo to o   mně. A o vás taky.