Alfredo s Totem a Bio Ráj   musí nutně oslovit   každého, kdo miluje filmy.   Nádhera včetně hudby! Na   závěr filmu jsem se dívala   už jen zamlženýma očima   skrz slzy a závěrečný   puntík na konci filmu byl   fenomenální. Díky za   laskavého a moudrého   Alfréda, kterého jsme oproti   Totemu skoro nikdo   neposlechli, tak sedíme a   téměř každý den zíráme   s nadšením na každý nový   film a oproti Bio Ráji to   téměř nikdo nestíháme.

Mně se moc líbila ta linie   čtení vzkazů a   vyprávění, která dala   celému příběhu tu   příjemnou auru, bez které   by to nebylo to pravé   ořechové. Moc hezký   příběh, který není vůbec   prázdný, je v něm spoustu   hlubokých lidských citů a   já jsem se tam sama v pár   momentech také našla, o tom   to přece je a vůbec   nezáleží na tom, v které   zemi žijeme .Je to o nás, o   obyčejných lidech, kteří   máme podobné bolístky na   srdci a mnohdy se i přes tu   bolest umíme usmívat nad   štěstím těch druhých tak   jako Saajan a že to není   vůbec lehké, to mně asi   každý potvrdí. Ano takový   okamžik tam skutečně byl i   když to byl jen krátký,   téměř nepostřehnutelný   moment. Dabba řadím mezi ty   malé, ale přitom velké,   citlivé, mírně úsměvné a   dojemné filmy, které ráda   doporučím dál.

Velmi příjemné překvapení z Polska
Nebudu se opakovat s tím, co   se píše už nahoře v   obsahu, ale věřte mi, že je   to jeden z těch malých   velkých filmů, které mě   dostaly do stavu velmi   zvláštního rozpoložení a   myšlenkách na stáří, kam   směřujeme bez vyjímky   úplně všichni, ať je nám   momentálně zatím jen   patnáct, dvacet,   třicet........a dál.   Nádherné momenty, kdy Aniela   vzpomíná na své mládí a   třeba chvilka jak tančí se   svým milým za krásného   klavírního doprovodu, byla   zcela odzbrojující. Ani   chvilku jsem se nenudila a   situace s Romkem ze Sibiře   nebo její vnučkou, která   mě s těmi ořechy silně   připomínala Marfušu z   Mrazíka a ještě jich bylo   mnohem víc, donutí diváka k   přemýšlení o postoji k   životním hodnotám. Danuta   byla skvostná ve své roli   Aniely, ale já jako milovnice   zvířat musím vyzdvihnout i   Filomenu s jejíma   podmanivýma očima, kterou   jsem si zamilovala od prvního   momentu až do úplného   závěru. Dokonalé a já to   mohu jen vřele doporučit.

Tak tohle je film, který mně   definitivně udělal další   zářez do srdce na kterém je   napsáno "my love Danieli   Auteuile s podmanivýma   očima" a to nepočítám   těch několik scén či   momentů, které mě doslova a   do písmene nadzvedly ze   židle, jak byly nádherné.   Když k tomu přidám   nepopsatelnou, ale úžasnou   francouzskou atmosféru a   krásnou, smutnou Vanessu s   pohledem raněné laně a   hudbu, která byla velmi   vhodně zvolená právě v   daných momentech, tak jdu s   hodnocením nahoru.

Vynikající Kevin
Jasně, Kevin Spacey byl   magnetem na tenhle seriál a   po skončení třináctého   dílu jsem maximálně   spokojená, stala jsem se   totálně závislou a moc   dobře vím, proč mám Kevina   mezi nej...herci. Kvalita,   realita, vynikající herecké   výkony, skvělá podívaná   do zákulisní politické   mašinérie a marasmu a to   není politika zrovna moje   hobby.

"Jak víte, že   zaútočíme? Horké žrádlo,   kafe,   cigára........Zaútočíme,   to je jistý". Asi jsem   moc válečných filmů   neviděla a ani nejsem   kompetentní posuzovat dění   na takových bojištích, ale   já těm klukům věřila   úplně všechno, tu hrůzu a   děs v očích Sandyho, jeho   nechuť k jídlu. Davidovi   jeho rebelii a chuť vypadnout   a místo toho chudák   získával raketovým tempem   vyšší a vyšší hodnost.   Od první minuty jsem měla   strach a nervy nadranc snad   větší než oni a už vůbec   si nedovedu představit reál.   Ačkoliv se tady kdekdo   ohání televizním   zpracováním, tak mně je to   úplně jedno, protože tak   výborný válečný film,   který jsem oproti jiným   prožívala naopak velmi   intenzivně si z mé strany   určitě zaslouží   minimálně devítku.

Tak milou a sympatickou   filmovou rodinku jsem dlouho   neviděla. Nešlo s nimi   nesoucítit a zároveň si   neuvědomit, že takhle nějak   to tam funguje s lidmi,   kteří jsou v jádru poctiví   človíčci a kde jejich   postupná deziluze je tak   zoufalá, že se odhodlají k   činům, o kterých by si   nikdy v životě nepomysleli,   že jich budou schopni.   Souhlasím, svět je nejen v   tomhle směru hnusnej a   neznám nikoho, kdo by s tím   pohnul k lepšímu a když   už, tak je to jen na moment,   ale to už bych odplula do   jiných vod a to nechci. Oskar   vás nenechá v klidu do té   míry, že například v   momentě, kdy má říct   svému budoucímu šéfovi   nějaký vtip, se   přistihnete, jak rychle   dolujete ze svých vlastních   zásob, aby jste mu pomohli.   Ten rozdíl mezi sociálně   slabší vrstvou a tou   vyšší byl patrný z mnoha   obrazů a tak i ty touhy   jejich malé dcerky v OC   budete vnímat s velkou   empatií, to mně věřte.   Nebudu se už moc rozepisovat,   to se musí prostě vidět.   Výborná hudba už jen   podpořila můj intenzivní i   když smutný zážitek z   velmi povedeného Seanova   filmu, který rozhodně   doporučuji.

Ačkoliv nechci, tak   srovnávám trochu s   Wallanderem, kde bylo   nesporně velkou výhodou, že   v každém dílu šlo o jiný   příběh, takže jsem se   neztrácela. Ale když se   oprostím od srovnávání,   tak tady jsem měla krizi asi   v polovině pro přílišnou   překombinovanost a pár   nelogičností, ale to se   během tří dílů   vysvětlilo a ve finální   části napětí bezvadně   vygradovalo. Klobouk dolů   před Sofiou Helin, která   hrála skvěle policistku   Sagu, navíc se syndromem pro   mě neznámé nemoci a   projevující se opravdu velmi   zvláštním způsobem. Kim   Bodnia za ní sice trochu   pokulhával, ale alespoň   jeden z nich byl v uvozovkách   normální. Jinak vizuálně   je to nádhera a letecké   pohledy na Malmö, nebo Kodaň   se spojujícím mostem mezi   Švédskem a Dánskem nemají   chybu. A o titulkovém songu   se tady zmiňuje už uživatel   Kaluž, takže si ho   poslechněte, protože je fakt   skvělý. - Tak mám za sebou   i druhou sérii a musím   konstatovat, že jsem nadmíru   spokojená, protože byla   ještě o level parádnější   než ta první. Mimo jiné   klady jsem si vysloveně   vychutnávala Sagu (ta je k   sežrání:D) s Martinem,   kterému se tady také dostalo   daleko víc prostoru pro   svojí postavu. Jejich dialogy   byly příjemným a někdy   prima úsměvným kořením.   Zkrátka dokonalé,   bezchybné, takže za sebe   můžu napsat, že s   otevřenou náručí   přivítám třetí sérii,   protože ten téměř   provokativní závěr druhé   série po ní přímo řve.

Obávala jsem se, že děj   filmu sklouzne do laciného   klišé o rozmarné dceři,   která neví, co chce, s   rodiči, kteří se jí zbaví   umístěním do pochybného   psychiatrického zařízení,   který se řídí pouze   pravidly bez citu. Posléze   jsem si ale uvědomila, že   Susanna se svými atypickými   projevy protestuje proti   stereotypu okolního světa,   který se vyznačuje   neupřímnou konvencí a   sobeckými projevy.   Společným rysem osobností   Susanny a Lucy byla právě   nespokojenost s tímto stavem   věcí, ale přitom se   nevyznaly samy v sobě. A ten   na první pohled bezcitný   personál v podobě zdravotní   sestry a lékařky se v   závěru filmu odhalí jako   chápající a citlivé ženy,   které významnou měrou   přispěly k tomu, aby se   Susanna uzdravila z   "narušení   osobnosti". Rozhodně to   není film pro diváka, který   hledá akčně nabitý děj.   Je to velmi citlivé drama a   jestliže je navíc podle   skutečné události,   hledání nějaké divoké   zápletky není ani na   místě. Ačkoliv mívám   někdy problém s hereckou   osobností Angeliny, tak tady   se jí podařilo zahrát Lucy   zcela bravurně a bezchybně   obzvlášť v druhé polovině   příběhu. A Winona Rider   byla výborná jako vždy..

Tak silný zážitek od   ruského filmu jsem ani   náhodou neočekávala.   Andreje Zvjaginceva jsem do   této chvíle neznala, ale od   teď si nenechám ujít   žádný z jeho filmů.   Výběr dvou chlapců do   hlavních rolí byl dokonalý.   Na oči těch kluků hned tak   nezapomenu. Naprosto   přesvědčivé výkony.   Drama, které vás pohltí a   na konci se ještě chvíli   budete dívat na černou   obrazovku. Film, který   rozhodně doporučuji všem,   kdo mají rádi vztahová   témata

Výborní Dánové
Velmi citlivé a emocemi   nabité psychologické drama,   kde jsem sice nevěděla jaká   tragédie se odehrála až do   samého závěru i když jsem   to podvědomě tušila, ale   já jsem měla od prvního   momentu pocit, že jsem   jakousi její součástí. Je   to umění zapůsobit na emoce   diváka takovým způsobem,   že jsem skutečně cítila ke   všem hlavním protagonistům   silnou dávku empatie, aniž   by mě do toho někdo nějak   násilně tlačil. Každou   postavu jsem vnímala   jednotlivě a nebylo mi   zatěžko uvěřit jejich   duševnímu rozpoložení,   mnohdy skrývanou pod rouškou   úsměvu a nebo zdánlivě   sebejistého, či laxního   chování. Sešla se tady   vynikající herecká sestava,   která v tom hraje zcela   jistě velkou roli, protože   byli uvěřitelní po všech   stránkách. A i když závěr   mě mírně zaskočil, tak to   nic nemění na mém silně   intenzivním zážitku z   filmu, který ve mně rezonuje   ještě den po   zhlédnutí.....

Jako rozhlasová hra by to na   mě účinkovalo možná   stejnou měrou. Ale jedno je   jisté. Kdykoliv a kdekoliv   uvidím jakékoliv množství   betonu, vzpomenu si na Ivana   Lockeho a jeho noční jízdu   autem, které bylo narvané   velkým kopcem emocí. Tom   Hardy hrál brilantně a pro   mě překvapivě i v roli, ve   které bych ho neočekávala,   protože ho mám zafixovaného   spíš jako velkého drsoně.   Tleskám! Locke byl skvělý i   když tahle jeho cesta   rozhodně ne. Když k tomu   přihodím scénář, který   vás nenechá z toho auta   vystoupit ani na minutu, tak   jsi Stevene za těch čtrnáct   dní dokázal vytvořit   téměř dokonalé filmové   dítko.

Ona
Poselství, které vyznívá   téměř po celou dobu z Her   je zcela jasné, ale já   dlouho neviděla sci-fi   žánr, který by mě tak   chytnul za srdce a zadřel se   mně pod kůži. Tu komedii   bych asi vynechala, protože   já jsem byla celou dobu   spíš strašně smutná a   byly momenty, kdy jsem byla   vnitřně rozervaná víc než   Theodor. Velmi inteligentní   sonda týkající se našich   životů a jak už tady píše   uživatelka Daji, každý má   možnost si pro sebe něco   odnést a tak i já si   odnáším................

A neb jak jedna ženská   utáhne celý seriál. Tímto   se mně nesmazatelně vryla do   paměti neskutečně   brilantním výkonem Tatiana   Maslany. To je jeden z těch   seriálů, který ať   ohodnotíte jakkoliv, tak já   to pochopím. Osobně jsem si   chvílemi rvala vlasy nad   některými situacemi a   momenty, chvílemi jsem   jásala, ale ve výsledku jsem   se stala totálně závislou   od jedničky až do desítky.   Desítku už šili sice hodně   horkou jehlou, ale má   našlápnuto na další   sérii, tak uvidíme. Já se   zkrátka báječně bavila a   to se cení

Jeden z mála filmů, který   na mě zapůsobil do hloubky   mojí duše. Být ve víru   emocí by byl asi ten   nejvhodnější výraz pro to,   co jsem mohla přes dvě   hodiny sledovat, aniž bych si   tu délku vůbec uvědomovala.   Od prvního momentu, kdy jsem   spatřila Trevise, který   ztratil paměť i řeč mně   bylo jasné, že půjde o   mimořádný zážitek. A byla   to pravda. Velmi silný,   lidský a hluboký příběh o   muži, který utíká před   stíny minulosti, aby našel   klid v duši, který před   čtyřmi roky ztratil. Slova   na papíru nestačí zachytit   moje pocity z filmu (já vím,   zní to pateticky, ale je to   tak), kde slovo láska má   mnoho podob, od lásky   bolestné, žárlivé,   odpouštějícící a nakonec   té nejvyšší, obětující   se ve prospěch štěstí toho   druhého. Závěrečná   finální část, která se   odehrávala při rozhovoru u   zrcadla a kde se překrývá   tvář Trevise s tváří Jane   mě už úplně dostala.   Nádherný film s úžasnou   atmosférou, perfektní   kamerou s jejími skvělýmí   záběry a v neposlední   řadě chválím   nezapomenutelný soundtrack o   který se postaral Ry Cooder.   Film, který z mé hlavy hned   tak nevyprchá..

. Poziția copilului je o   dysfunkčním vztahu matky a   syna, který v téhle hodně   neobvyklé situaci   vykrystalizoval ve velmi   povedený finální závěr (i   když mnozí mají možná   jiný názor). Nejen, že   nemám nejmenší výtku k   celému zpracování, protože   na mě celý příběh   působil opravdu silně   realisticky a přesvědčivě.   Navíc celá ta ponurá   atmosféra byla ovlivněna   nejen kvalitními hereckými   výkony, kde bych chtěla   vyzdvihnout hlavně roli   matky, ale i tím, že moje   emoce od pohrdání,   odsouzení, lítosti a empatie   se celou dobu přelévaly a   už z toho je patrné, že se   Calinovi Peterovi Netzerovi   tenhle snímek povedl na   jedničku. Když vezmu ještě   v úvahu ten fakt, že vídám   většinou dramata   odehrávající se spíš z   prostředí oběti, tak tenhle   pohled z trochu jiného úhlu   je určitě hodný chvály.   Zkrátka rumunská   kinematografie mě velmi mile   překvapila a určitě stojí   za bližší prozkoumání.

Stále šokující, pravdivé   a nepochopitelné. Našla jsem   si pár dokumentů a   informací a jsem   přesvědčená, že tenhle   snímek má svou neocenitelnou   hodnotu a chápu, proč Romeo   Dallaire usiloval o jeho   natočení. Hodně mně   přípomínal film   Válečníci, kde museli   vojáci zaujmout také pouze   postoj neangažované policie,   která má zasáhnout pouze v   případě ohrožení jejich   života. I tam to skončilo   podobně smutným dopadem na   psychiku takových bezmocně   přihlížejících vojáků.   Shake Hands with the Devil byl   možná ještě   působivější než Hotel   Rwanda, jestli se to vůbec   takhle dá napsat o tak   děsivé události, kterou je   genocida a válka vůbec.

Doporučuji
Brrr, tohle byl tak   sugestivní a depresivní   zážitek, že jsem měla po   chvíli chuť jít si koupit   taky vodku, abych mezi ně   trochu zapadla, či zapila   hrůzné žití (spíš   přežívání) v těch   sibiřských podmínkách a   nebo bych utekla do tajgy, kde   se toulají vězni a bylo by   mně to asi úplně jedno. I   tohle řešení tam padlo.   Děda Ivan vydržel opravdu   hodně a jestli to tam ten   malý Ljoška a ostatní s   podobným osudem přežijí,   tak si jdu koupit Ikonu.   Vynikající kamera to už jen   dokonale podtrhla a já to   můžu jen doporučit.

Dojemný a úžasný film,   který na mě vychrlil   obrovskou dávku emocí a já   seděla jak přikovaná a   čekala, dokud Ninna   nedovypráví příběh až do   konce. Idgie, rozporuplná   osobnost, zcela bez   předsudků vůči černým a   morálním hodnotám té doby   a na druhé straně se smyslem   pro pravé přátelství se   vším všudy a že toho   nebylo málo.Této krotitelce   včel po právu dávám plný   počet bodů. Nesmím   zapomenout ani na rozkošnou   Evelínku, kterou Kathy Bates   zahrála maximálně   excelentně. Film, který   půjde hned do mé topky, z   které hned tak neodejde.

Vynikající Sarah
když tato minisérie má   šest dílů a plyne poměrně   v pomalém tempu, tak přesto   nepostrádá celou dobu   napětí a zvědavost na   vyvíjející se průběh   vyšetřování i když karty   jsou rozdané hned v prvním   díle. Celkově je to film,   který se line v   psychologické a dramatické   rovině skoro víc, než v   samotné kriminální   zápletce. Nejen, že výběr   postav do hlavních rolí byla   trefou do černého, ale   všechny postavy byly tak   dokonale charakterově   vykreslené, že mně   nedělalo vůbec řádné   problémy se nejen s těmi   postavami sžít, ale stala   jsem se obrazně obyvatelkou   tohoto malého městečka, kde   byli mými sousedy, sestrou,   či kolegy v práci a   podobně. V tom se zračí   dokonalá práce Eurose Lyna.   Mluvím hlavně o postavě   Catherine, kterou hrála Sarah   Lancashire. Nepatří zřejmě   mezi známou, horní hereckou   garnituru, ale tady hrála   velmi přirozeně, naprosto   dokonale a svým hereckým   projevem se mně stala velmi   blízkou. A tak bych mohla   pokračovat ve výčtu   dalších výborných   hereckých výkonů, kde   například Steve Pemberton   hrál svého zbabělce Kevina   taky zcela uvěřitelně a   bezchybně. Za zmínku stojí   i Lewis, vyplašený kluk,   který se pral se svým   svědomím, vykutálený   Ashley, hajzlík Tommy,   kterého si střihnul James   Norton taky bezvadně a   rozhodně nechci vynechat ani   sestru Catherine, Siobhan   Finneran (Clare), kde jsem jim   to jejich sourozenecké pouto   bezezbytku věřila. Já byla   velmi spokojená a myslím,   že milovníci britských   minisérií budou také.   Celkově to shrnu tím, že   Happy Valley neurazí intelekt   žádného diváka a já ho   rozhodně velmi ráda   doporučím.

Vynikající Jeremy
Silně pocitová záležitost   je tento příběh o dvou   osamělých duších, které   svedla dohromady v jeden   Zvláštní den pouhá   náhoda. Ona opuštěná v   duši, ačkoliv byla obklopena   velkou rodinou a on, osamělý   a vyhoštěný vzhledem k   tehdejšímu postoji k   homosexuálům. Chvílemi jsem   měla dojem, jako by to by tam   jemně probleskla osobní   zpověď Marcella   Mastroiannniho a o Sophii   Loren se nedá psát jinak,   než jako o královně   filmového plátna, která   zahraje cokoliv s gracií jí   vlastní, jak už tady píše   jedna uživatelka. On to nebyl   ani tak zvláštní den pro   Itálii, ale jeden   nezapomenutelný den   Antonietty a Gabriela. Byly   momenty, kdy splývala její   duše s tou mojí a její   smutek v očích při   závěrečném finále, byl   všeříkající a nádherný.   Kdo někdy něco podobného   prožil, pochopí i hloubku   tohoto téměř zapomenutého   filmu.

Austrálie zabodovala
Tak tenhle bezvadný seriál z   prostředí ženské věznice   jsem viděla poprvé a   nečekala jsem takové   příjemné překvápko. Víc   než krimi mně Wentworth   připomínal spíš drama, ale   to je celkem jedno. Jela jsem   jeden díl za druhým a   postupně poznávala každou   ženskou představitelku   (díky tvůrcům za poměrně   podrobné vykreslení   charakterů hlavních postav),   jaký přestupek je přivedl   za mříže, ale stejně se do   popředí mého zájmu dostala   Franky, která se měnila jak   chameleon a s   přibývajícími díly mně   zalezla pod kůži, ani jsem   nevěděla jak. Souhlasím s   některými uživateli, že   výběr Beau v podání   Danielle nebyla zrovna trefou   do černého, ale to byla jen   malá vada na kráse, protože   tam šlo ve finále o všechny   ty holky jednotlivě, takže   vysloveně nějakým velkým   rušivým elementem nebyla. Je   to seriál, který má   páteř, kde vám na konci   spadne brada a budete stejně   jako já čekat na další   sérii, protože má na ní   rozhodně našlápnuto. A na   skvělý soundtrack bych   málem zapomněla.

Will a Viola
Řekněte, jak jí milujete   Wille? Jako nemoc i lék. Jako   déšť a slunce zároveň.   Teplo i chlad.........."   Nechápu jak je možné, že   já romantička tělem i   duší tak dlouho odolávala   tak půvabné, inteligentní,   vtipné, brilantní   romantické komedii a drama v   jednom. Nevzpomínám si, kdy   jsem naposledy viděla tak   nádherné výkony obou   hlavních představitelů,   protože nešlo ani náhodou   neuvěřit v tak obrovskou   sílu lásky při pohledu na   Vilolet a Willa. Díky Gwyneth   a Josephe za tak maximální a   kvalitní výkon. Oba byli   kouzelní a já v těch jejich   momentech nebo chvilkách   radosti a úsměvu, či velké   bolesti cítila totéž a v   té finální části, která   byla přímo srdceryvná,   považuji už za zbytečné   cokoliv dodávat. Unikátní   počin ve všech směrech s   velmi podmanivou hudbou pro   mě zatím neznámého   Stephena Warbecka mně nedá   jinak, než si Zamilovaného   Willa dát do mých nej   filmů.

Sophie a Marcello
Silně pocitová záležitost   je tento příběh o dvou   osamělých duších, které   svedla dohromady v jeden   Zvláštní den pouhá   náhoda. Ona opuštěná v   duši, ačkoliv byla obklopena   velkou rodinou a on, osamělý   a vyhoštěný vzhledem k   tehdejšímu postoji k   homosexuálům. Chvílemi jsem   měla dojem, jako by to by tam   jemně probleskla osobní   zpověď Marcella   Mastroiannniho a o Sophii   Loren se nedá psát jinak,   než jako o královně   filmového plátna, která   zahraje cokoliv s gracií jí   vlastní, jak už tady píše   jedna uživatelka. On to nebyl   ani tak zvláštní den pro   Itálii, ale jeden   nezapomenutelný den   Antonietty a Gabriela. Byly   momenty, kdy splývala její   duše s tou mojí a její   smutek v očích při   závěrečném finále, byl   všeříkající a nádherný.   Kdo někdy něco podobného   prožil, pochopí i hloubku   tohoto téměř zapomenutého   filmu.